Page 14
12
|
GOLF
SVĚTOVÝ GOLF | Historie PGA Tour
Pomineme-li mladé muže, jako jsou Gene
Littler či Peter Thomson, kteří již proká-
zali, že jsou skvělými golfi sty, a kteří by
se měli stát ještě skvělejšími golfi sty, jsou
zde podle názoru mnoha pozorovatelů
tři noví hráči, kteří stojí za komentář:
Bobby Rosburg, Jay Hebert a Peter Alliss.
Rosburg styl nemá, ale dokáže dostat
míček do jamky, a to rychle. Je to velmi
odvážný hráč, téměř bezhlavý, a s výjim-
kou Jerryho Barbera snad nejlepší patér
v karavaně.
Hebert narazil v posledních turnajích na
vlastní nervy, když měl po třech kolech
skvělou pozici na vítězství, ale je to bri-
lantní útočník a z odpaliště na green do-
káže být ohromný.
Alliss, syn Percyho Allisse, dobře zapama-
tovatelného britského profesionála z Ha-
genovy éry, je urostlý, pohledný a výřečný
čtyřiadvacetiletý mladík, který byl v roce
1953 členem britského týmu Ryder Cupu
a loni v létě vyhrál French Open. Na Jacka
Burka udělala velký dojem Allissova cel-
ková technika, ale zejména způsob, jakým
odpaluje z odpaliště – je rovný a drží míč
ve vzduchu tak dlouho jako nikdo jiný.
Alliss přijel v lednu spolu s Bernardem
Huntem, rovněž členem posledního ry-
dercupového týmu, a dalšími čtyřmi mla-
dými britskými profesionály. „Víš, u nás
v Anglii nemáme nic jako vaši tour,“ vy-
světloval Alliss hubenému mladému pro-
fesionálovi z Texasu, když si oba zkoušeli
na cvičném greenu nové patry s mo-
saznou hlavou, odpalovali a povídali si.
„U nás se koná jen tucet turnajů za celý
rok. Člověk nemá potřebnou soutěžní
praxi. To je jeden z důvodů, proč jsou vaši
kluci v mezinárodní konkurenci mnohem
lepší než my.“
„Myslíš, že to vy chlapi stihnete za těch
osm týdnů, co tu budete, nabrat?“ ze-
ptal se Texasan. „Ne, to je příliš krátká
doba,“ souhlasil Alliss. „Ale i krátká zku-
šenost bude určitě užitečná. To, co vaši
špičkoví hráči mají, a my ne, je umění
hrát dobře, i když se jim zrovna nedaří,
jestli mi rozumíš. Ve dnech, kdy nemají
svůj den, kdy udělají hromadu chyb,
přesto přinesou dobré skóre. Tak to je
turnajová schopnost a tu se snažíme
získat spolu s tím, že se naučíme hrát
několik ran, které se na našich hřištích
málokdy povedou.“
„Jaké?“
„Ach, ty krásné nízké wedge rány
s backspinem, které všichni hrajete tak
zkušeně. Vždycky jste na jamce. Jaká je to
úspora úderů!“
„Petere, mám pro tebe novinku,“ po-
znamenal Texasan mile. „Proto jsme my
všichni domorodci na tour, snažíme se na-
učit stejné zatracené věci.“
BOLT A BRIGÁDA MLADÝCH
Přes veškerou hojnost mladých talentů
na tour nikdo nehraje lepší golf než pět-
atřicetiletý veterán Thomas Bolt. Při ví-
tězství na turnajích San Diego a Tucson
Open udělal Tommy všechno správně.
Obzvláště hrozivá byla jeho střední
a krátká železa, která hraje obratnou,
rytmickou ranou. V San Diegu vykročil
tou správnou nohou, když nasbíral sedm
birdie za sebou, což bylo výsledkem
sedmi po sobě jdoucích přiblížení šest,
šest, tři, osm, čtyři, čtyři a čtyři stopy
od vlajky.
Poté už nikdy nemířil jinam než k vítěz-
ství. V Tucsonu to byla otázka poměrně
pomalého začátku s 69 a 67 ranami,
a pak se 65 ranami přiblížil vedoucímu
Budu Holscherovi na rozdíl jedné rány,
aby ho ve fi nále ho dorazil.
Obklopen tak jako dnes brigádou mla-
díků, kteří si předtím užili života na ko-
leji a mnoha dalších výhod, vyčnívá Bolt,
poslední ze staré tvrdé party, fascinující
a záhadná osobnost, štědrý v penězích,
květnatý v řeči, cynický, spontánní. A když
je oblečen do černozlatého kostýmu
(černé semišové boty se zlatým sedlem,
hořčicově zlaté kalhoty, černá sportovní
košile lemovaná bílou, černý svetr lemo-
vaný žlutou, tmavě šedá baseballová če-
pice a žlutá rukavice), tak vyvolává před-
stavu psance ze Starého západu, který se
bizarně přenesl na ferveje. Ale nenechte
se mýlit. Tohle je úžasný golfi sta.
Jsou to vítězové, které sledují galerie,
a vítězové, o kterých se mluví, ale vlastní
turnajová kola jsou popravdě řečeno jen
malou částí toho sportovního fenoménu,
zimní túry. Zatímco profesionální smečka
kličkuje po hnědých jižních státech, za-
stavuje, startuje a zase zastavuje, stovky
rychlých úderů opakovaných každý týden,
každý den, tvoří její kolorit. Od svítání do
tmy jsou v provozu všechny cvičné plo-
chy. Freddy Wampler pravděpodobně se-
žvýká tolik trávníku jako nikdo jiný, i když
Frank Stranahan a Jerry Barber nejsou
o moc pozadu. Svist... svist... svist... svist...
svist... tak to jde hodinu za hodinou, tr-
valá zvuková kulisa jako řecký chór.
Odpoledne, kdy končí turnaj, se celá ka-
ravana spěšně vydává na cestu a míří
k dalšímu lákajícímu hřišti na programu.
V hotelech, motelech a kempech se bagy
nahází do kufrů aut, garderoba se pověsí
na kovovou tyč nad zadním sedadlem
a kavalkáda se rozjede.
Golfoví profesionálové jsou notoricky
známí rychlí řidiči. Doug Ford a Bo Wi-
ninger jsou považováni za ty, kteří nejvíc
šlapou na plyn, když už na okruhu nepů-
sobí Toney Penna. Nepočítáme-li jejich
cestovní výdaje, stojí život na turné prů-
měrného profesionála kolem 175 dolarů
týdně. Manželky naštěstí nepřijdou draho
– profesionál, který cestuje s manželkou,
málokdy překročí hranici 200 dolarů. To
se ale týden za týdnem sčítá, takže jediní
hráči, kteří si mohou dovolit létat z tur-
naje na turnaj, jsou velcí vítězové. Cary
Middlecoff je po vlastně jediným pravidel-
ným cestujícím letadlem.
Je tu tábor přívěsů. Vzhledem k tomu,
že se na turnaj vydává stále více mla-
dých mužů v doprovodu svých manže-
lek a dětí předškolního věku, je přívěs
určitě vozidlem budoucnosti. Nejenže
s sebou máte vymoženosti domá-
cího života, ale za 5 dolarů týdně za
právo parkovat na parkovišti pro přívěsy
a vlastní kuchyň můžete držet výdaje na
Obklopen tak jako dnes brigádou mladíků, kteří si
předtím užili života na koleji a mnoha dalších
výhod, vyčnívá Bolt, poslední ze staré tvrdé party,
fascinující a záhadná osobnost, štědrý v penězích,
květnatý v řeči, cynický, spontánní.