Page 41
WWW.CASOPISGOLF.CZ
39
ROZHOVOR | Martin a Matěj Mňahončákovi
Začnu obligátní otázkou, jak jste
se ke golfu dostali?
Martin: Já asi před dvanácti lety na in-
dooru, kam mě vytáhl kamarád. Začalo
mě to bavit a už nepustilo. I díky tomu,
že hned po prvním roce jsem se dostal
z handicapu 54 na 21. Pořídil jsem si
členství v Karlových Varech a začal jsem
hodně hrát.
Matěj: Když jsem byl ještě hodně malý,
tak mě táta asi v pěti letech jednou dva-
krát vzal s sebou, ale to mě nějak ne-
chytlo. Až později se to změnilo. Někdy
v devíti letech. To jsem zase byl s tá-
tou na drivingu, kopal jsem si do míče,
protože jsem v té době hrál fotbal. Pan
Skopový, který tam trénoval, mi dal do
ruky hůl a řekl, ať odpálím nějaké míčky.
Udělal jsem to a pak mi řekl, ať přijdu
i druhý den. A už jsem u golfu zůstal.
Martin: Za pár dní za mnou Karel Sko-
pový senior přišel a řekl, že po mě nikdy
nebude nic chtít, a ať mu Matěje dám,
že z něj udělá hráče. Od té doby jsou
spolu skoro den co den v kontaktu, a ni-
kdy si nevzal ani korunu.
Co rozhodlo, že jste u golfu
zůstali?
Martin: U mě rozhodlo to, že jsem
dlouhé roky hrál basketbal, měl jsem
nějaký cit v rukách a začalo mi to jít.
Kdybych se první rok nezlepšoval, nešlo
mi to, tak bych golf asi nehrál. Mým cí-
lem bylo, abych si mohl zahrát kdekoliv
a s kýmkoliv a abych ho nenaštval a ne-
otrávil. Po roce golfu jsem byl schopný
obejít osmnáctku i s profíkem Láďou
Trubačem a nenaštvat ho. Nejhůř jsem
hrál kolem 90 ran, takový bogey golf,
kterým nikoho neurazíte.
Matěj: Na rozdíl od fotbalu není golf
kontaktní sport. A já se trochu bál, že
se zraním. V golfu jsem jen já sám a ne-
mohl jsem to zkazit nikomu jinému, jen
sám sobě. Ale ten první moment, kdy
jsem si uvědomil, že to nějaký smysl
může mít, byl okamžik, kdy jsem na
hřišti potkal Dalibora Procházku z české
federace. To jsem ještě neměl ani ze-
lenou kartu. Zeptal se mě, kolik mám
handicap, a když jsem mu odpověděl,
že ještě nemám ani zelenou kartu, řekl,
že by se to mělo rychle změnit. To pro
mě byl signál, že bych mohl být v bu-
doucnu dobrý.
Nakolik se stal Karel Skopový pro
Matěje klíčovou postavou?
Martin: V jeho výkonnostním růstu
jednoznačně. Bez Karla by nebyl v 16
letech na handicapu +2,7, nebyl by ná-
rodní mistr na rány kadetů, účastník
Young Masters a člen regionální a ná-
rodní tréninkové skupiny. Bez Karla by
tohle určitě nikdy nedosáhl.
Matěj: Je to můj trenér, ale náš vztah
je trochu jiný než obvyklý vztah trenér
a hráč. Vím, co dokázal, mám vůči němu
velký respekt. Chová se ke mně jako ka-
marád, ale je přitom tvrdý a důsledný
v tréninku. Když se mu něco nelíbí,
řekne mi to hned a patřičně důrazně.
I kvůli němu bych se chtěl prosadit.
Dnes jste manažerem golfového
resortu v Kynžvartu. Jakou cestou
jste se tam dostal?
Martin: Úplně přímo ne. V roce 2014
mě oslovil Vítek Novák, jestli bych s ním
nejezdil jako caddie po turnajích. To
byla skvělá zkušenost. Díky tomu jsem
byl třeba v St. Andrews, na druhé fázi
Q-School European Tour ve Španělsku
nebo při tom, když jako první Čech udě-
lal cut na Czech Masters v roce 2015.
To bylo super. Pak jsem byl nějaký čas
jako caddie s Romanem Šebrlem a poté
přišla nabídka z Kynžvartu, kde jsem
dodnes.
Rodič a potomek ve sportu, to při-
náší hodně třecích ploch. Vy sám
jste spíš přísný rodič, nebo spíš
klidný?
Martin: Jsem přísný. A někdy jsem ještě
málo přísný. Zdaleka nejsem takový ras
jako někteří jiní otcové, kteří vedou své
děti ke sportu. Ale občas dojde i na slzy.
Nemám rád lajdáctví. Bohužel, takové
okamžiky přicházejí.
Jak těžké je držet si jako otec od-
stup a nevybouchnout? Máte ně-
jaký recept, jak se udržet?
Martin: Nemám. Bouchám na první na-
šlápnutí. Bohužel. A velmi často. Potom
raději odcházím. Už jsem během ode-
hraného kola odešel několikrát. Snažím
se ho podpořit, povzbudit, ale není to
snadné. Letos hrál na juniorském mis-
trovství na rány. Šel v předposledním
flightu, ztrácel tři rány na lídra a hned
na začátku na prvních šesti jamkách za-
hrál šest bogey. Na každé jamce jsem
mu řekl, nevadí, ještě je spousta ja-
mek do konce. Už na čtvrté na mě za-
čal řvát: jak nevadí? Vždyť je to úplně
v pr…. Nevím, co tady dělám… Od
sedmé na osmnáctku potom došel šest
ran pod par. Dohrál to skvěle. A dal mi
za pravdu. Ale to byla spíš výjimka.
Co vás štve na Matějovi nejvíc?
Martin: Jeho laxnost. Je občas laxní
v tréninku, občas v přípravě na kolo.
Ale to je můj pohled. On si myslí, že
pro to udělal maximum. Můj úhel po-
hledu je trochu jiný. On je trošku bo-
hém, dvacet minut před startem kola
má ještě dost času na to si s někým po-
povídat. Jo, to pak startuju, ale učím se
a snažím to zlepšit.
Co vás štve na tátovi nejvíc?
Matěj: Někdy bych chtěl, aby mě víc
nechal být. Hodně záleží na tom, jak
mi to ten den zrovna jde. Když mi to
jde, tak to úplně jedno. Když ale dělám
chyby, začnu se vztekat a táta mi to
hned řekne. Kolikrát se kvůli tomu po-
hádáme, a to už je špatně. Já vím, že
je to moje chyba, že se někdy vztekám
zbytečně, ale i tátova, aby mě nechal.
Ale lepší se to. Dovedu si představit, že
mně bude dělat kedíka.
Hrát golf pro zábavu je jedna
věc, ale jak náročné je dělat ho
vrcholově?
Martin: Myslím, že Matěj byl od za-
čátku šikovný a dobře vedený Karlem.
Táhly ho dopředu i jeho výsledky. Každý
Jsem přísný. A někdy jsem ještě málo přísný.
Zdaleka nejsem takový ras jako někteří jiní otcové,
kteří vedou své děti ke sportu. Ale občas dojde
i na slzy. Nemám rád lajdáctví. Bohužel, takové
okamžiky přicházejí.