ROZHOVOR | Petr Gazdík

BRNO BUSINESS Golf & Style

V MDB postupně vzniklo několik vynikajících muzikálových inscenací, které si

získaly ohlas v celé Evropě. V mnoha jste

hrál a řadu jich i režíroval. Je nesmysl

ptát se otce, které dítě má nejraději.

Nejvíc ocenění jste ale pobral za Jeana

Valjeana z Bídníků. Je to pro vás zatím

osudová role?

Máte pravdu, já mám rád všechny svoje role

a vždy je mi nejblíž ta, kterou právě hraju.

A ano, Jean Valjean je hodně významný, podobně však také Tony, Daryl, Essex nebo například Thomas Becket a další. Největší „trhákem“ je asi Jidáš, od kterého bych to očekával

asi nejméně, zavál mě až na světová prkna

hudebního divadla.

V MDB hraje vaše maminka Jana Gazdíková, vaše partnerka Ivana Vaňková,

vaše sestra Johana Gazdíková a první

role mají za sebou i vaši synové Adam

a Josef. Nemyslíte, že se o slavném divadelním rodu Gazdíků budou brzo učit

i děti ve škole?

Jéjé, myslím, že zas tak slavní nejsme. Naše

mise je tááák pomíjivá….

Jaké umělecké projekty máte právě před

sebou a máte nějaký vysněný, který zatím nepřišel?

Začnu odzadu. Nemám žádné vysněné projekty a neměl jsem nikdy ani vysněné role,

nechávám se překvapovat. Teď například

úplné překvapení – když jsem chystal původně jiný titul, přišla ke mně zcela nová

muzikálová komedie, kterou uvádíme pod

názvem Děsnej pátek. Naše inscenace je

první velkou mezinárodní produkcí světa,

čím více se daným titulem zabývám, tím

víc jsem nadšenější a tím víc ho mám rád.

Je to skvěle napsaná komedie s bezvadnou

hudbou, dobrými hereckými příležitostmi

a představení je, myslím, velmi vhodné i poučné pro celou rodinu. Věřím, že se naši diváci

potěší. Disneyho film Freaky Friday většina

lidí zná pod názvem Mezi námi děvčaty – je

to příběh matky s dcerou, kterým se vymění

duše, aby alespoň chvíli dokázaly vidět svět

očima „té druhé“. Náš příběh je na to téma

nově napsaný pro divadlo a my věříme v jeho

mimořádný potenciál. Na jaře chystám naopak muzikálové drama Představ si. Velmi

silný příběh herecké židovské rodiny ve varšavském ghettu.

Jak se stalo, že jste ve svém nabitém

programu našel čas na golf, který je také

časově dost náročný. Kdo vás k němu

přivedl a jak jste začínal?

To bylo tak… Patřil jsem mezi ty, kteří si myslí,

že golf není žádný sport, že se týká především

snobů, a nechápal jsem, proč někdo obíhá

louku a nevenčí u toho alespoň psa. Můj nejstarší (nevlastní) syn Matěj začal díky kamarádům trénovat asi ve třinácti a já mu v tom

nebránil, i když jsem si stále myslel svoje. Jednoho krásného dne mi řekl, abych se šel projít

s ním, abych viděl, jak hraje. Samozřejmě jsem

šel. Matýsek hrál pěkně, já ale, boty promočené, jsem si stál stále za svým, že lepší je

teda fakt procházka v lese! Pak jsme jeli k moři

a Matýsek zjistil, že tam nekontrolují hendikep

a že prý bych si to měl alespoň zkusit a půjčil

mi hole. Od té noci se mi i zdálo, jak odpaluju,

a už mě to nepustilo. Začal jsem chodit na

driving, pak mě začal brát a učit Standa Moša

při různých příležitostech, až se ze mě stal zapálený golfista. A kde beru čas? Někdo chodí

do „posilky“, já si dám raději devítku…

Které hřiště patří k vašim oblíbeným

a kam byste se už nerad vracel?

Miluju každé hřiště, když mi to právě jde,

a pláču, ale nad sebou, když je to z ničeho

nic naopak. Pořád jsem nepřišel na to, čím to

je, hřištím to ale za vinu nedávám…

Na které své údery jste pyšný a co ještě

potřebujete vypilovat?

Jsem hrdý na každý povedený úder a všechny

své údery potřebuji dost pilovat!

Máte nějaký svůj golfový sen?

Aby mi to šlo pořád!

Za rozhovor děkuje Alena Štěpánková

III