Page 24

UKÁZKA Z KNIHY | Tiger Woods

bádá, něco zkoumá, nikdy není spokojený.“ U Earla vedl povahový rys věčné

nespokojenosti – s jednou ženou, s jednou sklenkou, s jakoukoli sumou peněz

– k nutkavému chování, jehož důsledky

pociťovali i manželka a syn. Tiger do určité míry zdědil otcův vnitřní neklid. V 21

letech se však jeho chronická nespokojenost soustřeďovala skoro výlučně na jeho

výkony. Porážet jiné golﬁsty a vyhrávat

turnaje Tigerovi nikdy nestačilo. Uspokojení mu nepřinášela ani pozice světové

jedničky. Golf pro něj byl vždy mnohem,

mnohem víc než jen hra.

„Golf jsem hrál proto, abych našel odpověď na otázku: Jak dobrý můžu být?“ vysvětloval Tiger o řadu let později. „Myslím,

že jsem usiloval o dokonalost, i když toho

v golfu nelze, až na krátké úseky, dosáhnout. Chtěl jsem získat naprostou kontrolu nad svým švihem a tím i nad míčem.“

Hledání naprosté kontroly u něj vedlo

k vytvoření určitých nutkavých návyků.

Na jaře 1997 byl Tiger zcela pohlcen tréninkem a posilováním. Jeho typický tréninkový den obnášel šest stovek odpalů,

práci na krátké hře a puttování, odehrání

cvičného kola (někdy i o samotě) a dvě až

tři hodiny posilování v tělocvičně. „To byl

život, jaký jsem chtěl,“ řekl.

Dlouholetá popularizátorka vědy Sharon

Begleyová ve své knize Just Can’t Stop: An

Investigation of Compulsion (Nedokážu

přestat – Výzkum nutkavého jednání) píše

o rostoucím počtu důkazů, které vedou

k závěru, že obsese jsou reakcí na úzkost.

„Obsese jsou důsledkem zoufalé, palčivé

a trýznivé potřeby, která v nás vyvolává

pocit přetopeného kotle a naplňuje nás

nesnesitelnou naléhavostí vyžadující uvolnění,“ uvádí Begleyová. „Jsou výpustným

ventilem, důsledkem úzkosti stejně nevyhnutelným, jako jsou popraskané trubky

důsledkem zamrzající vody v potrubních

rozvodech budovy.“ Konkrétně Begleyová

cituje tvůrčí génie, jako byl Ernest Hemingway, který pociťoval tak silné nutkání

každý den psát, že jednou poznamenal:

„Když nepíšu, cítím se na hovno.“ Hemingwayova nutkavá potřeba možná pocházela z temných, trýznivých míst, nicméně

jeho – jak ukazuje Begleyová – dohnala

k „literární nesmrtelnosti“.

Tiger Woods si vypěstoval návyky, které

ho nasměrovaly ke golfové nesmrtelnosti.

22 | GOLF

Není nepřesné říci, že když netrénoval, cítil se na hovno. Radost z vítězství na turnajích u něj byla vždy prchavá. Nestačilo

mu ani překonání rekordů v Augustě. „Je

mi fuk, že jsem vyhrál o 12 ran,“ přiznal

později. „Věděl jsem, co musím udělat,

Butchie věděl, co musím udělat, a hlavně

– já jsem to udělat chtěl. V práci na svém

švihu jsem se přímo vyžíval. Měl jsem závislost na mnohahodinovém tréninku.“

Z praktické stránky byla změna švihu,

který mu jako nejlepší golfový švih vůbec vlastně všichni záviděli, bizarní a riskantní. Harmon Tigera varoval, že dokud

svůj nový švih nedotáhne k dokonalosti,

velmi pravděpodobně se v jeho výkonnosti projeví prudký pokles. Nějaký čas

možná nebude vyhrávat další turnaje.

Tigerova ochota podřídit se Harmonovu

plánu, jak vytvořit nový švih, trenéra

uzemnila. U elitních sportovců je obvyklé,

že neustále hledají způsoby, jak si udržet

převahu a jak vypilovat své dovednosti,

ale dosud žádný špičkový sportovec nesestoupil na delší dobu z vrcholu, aby se

pokusil být ještě lepší. Co se týče golfu,

byl Tiger v mnoha ohledech na svůj věk

daleko zralejší. Byl také ochoten riskovat.

Vzdát se švihu, který mu umožnil v 21

letech dobýt Augustu, znamenalo vystavit se kritice a snášet něco, na co nebyl

zvyklý – znovu a znovu prohrávat.

Také ho to ale mohlo nasměrovat k nesmrtelnosti. Jistě, dokázal vyhrát Masters,

ale turnaj v Augustě byl náhodou jako šitý

na míru jeho silným stránkám. Věděl, že

k tomu, aby vyhrál US Open, British Open

a PGA Championship, potřebuje lepší kontrolu mimo týčko. Fairwaye na těchto

turnajích nejsou tak shovívavé jako v Augustě. „Jestli jsem měl mít šanci je vyhrát,

potřeboval jsem utáhnout švih,“ řekl. „Potřeboval jsem švih, kterému bych mohl

stoprocentně věřit.“

A Tiger chtěl svatý grál.

Dne 2. července 1997, v předvečer turnaje Western Open, pozval Tiger Marka

O’Mearu na večeři a na ﬁlm Muži v černém. O’Meara se divil, co se to děje, protože Tiger obvykle nikdy za nic neplatil.

Kdykoli si někam vyšli, účet vždy zatáhl

O’Meara. Ale Tiger měl slavnostní náladu.

Byl světovou golfovou jedničkou a chystal

se k něčemu radikálnímu, co možná jeho

pozici změní. Měl však v plánu nejdřív

ještě jednou odpalovat míč z týčka švihem, který ho dostal na vrchol.

V první den turnaje, který se konal na

hřišti Cog Hill Golf & Country Clubu

v těsné blízkosti Chicaga, museli pořadatelé odmítat lidi, protože přišlo 60 tisíc

fanoušků. Chicago bylo město Michaela

Jordana, ale Tiger je na čtyři dny jasně

opanoval. Poprvé po několika týdnech

se cítil odpočatý a vůbec nepochyboval

o tom, že vyhraje. Na konci třetího kola,

kdy se Tiger dělil o první místo, dospěli ke

stejnému závěru i ostatní golﬁsté. Tiger

už totiž měl pověst hráče, který nepouští

vedení. To se také znovu potvrdilo a na

15. jamce posledního kola měl vítězství

pevně v rukou.

Na 18. fairway se napěchovalo odhadem

55 tisíc lidí, aby sledovali jeho závěrečnou jamku. Jakmile se vznesl do vzduchu

míč po jeho druhé ráně a Tiger se vydal

k místu dopadu, ve spontánním výbuchu

nadšení vyrazily přes provazy tisíce fanoušků, mezi nimi i mnoho teenagerů.

„Nás nikdo nezadrží!“ volal někdo. Tigera

to vůbec nevyvedlo z míry. V pohodě

a s úsměvem na tváři kráčel po fairwayi

jako vůdce zástupů. Byl to výjev, který

připomínal scény z ﬁlmů režiséra Franka

Capry. Poté co závěrečným puttem doťukl míč do jamky, hodil ho mezi diváky

na galerii.

Na turnaji Western Open si Tiger připsal

čtvrté vítězství na PGA Tour v roce 1997.

Potom přiznal, že nehrál nejlepší golf, ale

že vyhrál díky své největší zbrani – „tvůrčímu myšlení“. Jemně tím naznačil, že

když zapojí hlavu, měl by být schopen

vyhrávat. Earl to vyjádřil méně uhlazeně:

„Když Tiger někam přijde a je ve formě,

tak je mi fuk, jak hrajou ostatní. Tiger vyhraje. Je to takhle jednoduché.“

Earl měl pravdu. Ale Tiger věděl něco,

co nemohl tušit ani jeho otec. Z Chicaga

odjížděl s tím, že se rozloučí se švihem,

který ho dostal na vrchol. Nevyhraje pak

až do května 1998. A bude to trvat 22

měsíců, než si osvojí nový švih. Mladík,

jehož oblíbeným slovem bylo soutěžit,

se chystal narazit do mentální zdi, která

měla vyzkoušet jeho odhodlání setrvat

ve víře, že z dlouhodobého hlediska dělá

správnou věc.