Dalo by se říct, že 36 jamek naskládaných dost blízko u sebe v téměř absolutní rovině musí být nuda. Kdyby… Těch
kdyby je v případě Dolomitengolfu Osttirol celá řada. Architekt nešetřil kapsu
investora, už od prvních jamek se mohutně bagrovalo, přemisťovalo, odváželo a naváželo. Ze zeminy vybudovali
kopečky a návrší, z prohlubní vznikla
jezera. A vysadili tisíce stromů a keřů,
které doplnily původní řídký stromový
porost. Některé solitérní stromy jsou impozantní, několik set let staré. Málokde
vidíte víc než jamku, na jejíž trase právě
hledáte svůj míček.
Hrává se zde od konce března do konce
října. Každá jamka má pět odpališť. Manažer klubu Hermann Unterdünhofen popisuje hřiště dosti pragmaticky: „Jezírka
vypadají romanticky, ale hlavně se nezakoukat, musíte se jim vyhnout, greeny
vyžadují přesné přibližovací údery a samotné patování je docela výzva, greeny
jsou často jemně tvarované. Nudit se určitě nebudete.“
Resort má i dostatek tréninkových ploch
– driving je zčásti krytý a vejde se na něj
spousta hráčů, nechybí tréninkové bankry,
putting, plochy pro chipping a pitching.
Vyvýšená klubovna uprostřed květin shlíží
na poslední green červené devítky, za ní
se tyčí pohlednicové panorama hor. Z terasy před klubovnou se na to všechno po
hře krásně kouká.
Resort leží asi pět kilometrů od Lienze,
u vesničky Lavant, jejíž název odkazuje na
dobu, kdy kohorty římských vojáků obsadily podstatnou část Evropy. Tady se Římanům zjevně líbilo, vybudovali zde posádku. Ještě tam leckde najdeme zbytky
římského osídlení.
Okolí bere dech i tomu, kdo sem jezdí
hrát pravidelně, natož návštěvníkům
– novicům. Kulisa Lienzských Dolomit
s ostrými skalními vrcholky je jedinečná.
Ne, není to omyl, tato část Dolomit leží
v Rakousku, kus na východ od těch „pravých“ italských. Hory zaplňují celý obzor,
poctivých 360 stupňů, mezi tím vším
nádherně zelené údolí, které vytvořila
řeka Dráva. Okolní lesy vracejí ozvěnou
vaše údery…
Kostel v Lavantu se svou špičatou věží
ve svahu nad hřištěm nastoluje měřítko.
Při pohledu ze hřiště vypadá překvapivě
malý, kopce nad ním jsou tedy obrovské.
Nedotčená příroda, zvířena, rostlinstvo
bující v teplém klimatu kotliny nevídaným
tempem. Zeleň hřiště má mnoho odstínů,
ferveje a greeny se hlavně ráno a večer
neskutečně vybarvují. Ráno bývají vápencové skály růžové, to ale hráči nevidívají,
protože ještě spí…
Když se podíváte na mapku hřiště, padne
vám na první pohled do oka voda, vypadá, že je všudypřítomná. Ale tak tomu
zdaleka není, voda nevstupuje do hry nijak agresivně, většina jamek je „suchých“.
Nejvíc je jich, a to asi není náhoda, na
modré devítce. Zato jsou zde jiné radovánky, které se starají o to, aby se hráči
nezačali nudit – zúžená místa, lesíky, doglegy, rány přes vodu, ferveje přerušené
pásmy rafu, kopečky. Ale protože vše leží
na rovině, celkový charakter hřiště zůstává příjemně rovinatý.
Hermann Unterdünhofen mi dodal základní čísla. Klub má v současnosti 500
řádných a 2 400 vzdálených členů, stále
přibývají další, ti vzdálení jezdí jen na
týden, maximálně na dva, takže se na
hřiště lehce vejdou i fíčkaři.
„Vzdálené členství využívají hlavně Němci
z rovin, kteří sem napřed jezdili na dovolenou do velkých hor a občas si zahráli,
teď už ale jezdí převážně coby plnohodnotní hráči, pro něž je golf stěžejním
programem dovolené. Vzdálené členství
je levné, vyplatí se už při týdenním pobytu a hře, a tak nemáme o vzdálené
členy nouzi, často jsou to celé rodiny,“
vysvětlil vysoký počet zdejší manažer.
HOTELY
Když vybudovali hřiště, nebylo tady kde
spávat. Krásná klubovna, hřiště s razantním startem mezi elitu, ale žádný hotel,
až v pět kilometrů vzdáleném Lienzu.
Škoda nechat hráče utrácet jinde, když
mohli spát tady a zdržet se více dní.
Tímto směrem uvažoval pan Hamacher
a rozhodl se pro další investici.