Dalo by se říct, že 36 jamek naskládaných dost blízko u sebe v téměř absolutní rovině musí být nuda. Kdyby… Těch

kdyby je v případě Dolomitengolfu Osttirol celá řada. Architekt nešetřil kapsu

investora, už od prvních jamek se mohutně bagrovalo, přemisťovalo, odváželo a naváželo. Ze zeminy vybudovali

kopečky a návrší, z prohlubní vznikla

jezera. A vysadili tisíce stromů a keřů,

které doplnily původní řídký stromový

porost. Některé solitérní stromy jsou impozantní, několik set let staré. Málokde

vidíte víc než jamku, na jejíž trase právě

hledáte svůj míček.

Hrává se zde od konce března do konce

října. Každá jamka má pět odpališť. Manažer klubu Hermann Unterdünhofen popisuje hřiště dosti pragmaticky: „Jezírka

vypadají romanticky, ale hlavně se nezakoukat, musíte se jim vyhnout, greeny

vyžadují přesné přibližovací údery a samotné patování je docela výzva, greeny

jsou často jemně tvarované. Nudit se určitě nebudete.“

Resort má i dostatek tréninkových ploch

– driving je zčásti krytý a vejde se na něj

spousta hráčů, nechybí tréninkové bankry,

putting, plochy pro chipping a pitching.

Vyvýšená klubovna uprostřed květin shlíží

na poslední green červené devítky, za ní

se tyčí pohlednicové panorama hor. Z terasy před klubovnou se na to všechno po

hře krásně kouká.

Resort leží asi pět kilometrů od Lienze,

u vesničky Lavant, jejíž název odkazuje na

dobu, kdy kohorty římských vojáků obsadily podstatnou část Evropy. Tady se Římanům zjevně líbilo, vybudovali zde posádku. Ještě tam leckde najdeme zbytky

římského osídlení.

Okolí bere dech i tomu, kdo sem jezdí

hrát pravidelně, natož návštěvníkům

– novicům. Kulisa Lienzských Dolomit

s ostrými skalními vrcholky je jedinečná.

Ne, není to omyl, tato část Dolomit leží

v Rakousku, kus na východ od těch „pravých“ italských. Hory zaplňují celý obzor,

poctivých 360 stupňů, mezi tím vším

nádherně zelené údolí, které vytvořila

řeka Dráva. Okolní lesy vracejí ozvěnou

vaše údery…

Kostel v Lavantu se svou špičatou věží

ve svahu nad hřištěm nastoluje měřítko.

Při pohledu ze hřiště vypadá překvapivě

malý, kopce nad ním jsou tedy obrovské.

Nedotčená příroda, zvířena, rostlinstvo

bující v teplém klimatu kotliny nevídaným

tempem. Zeleň hřiště má mnoho odstínů,

ferveje a greeny se hlavně ráno a večer

neskutečně vybarvují. Ráno bývají vápencové skály růžové, to ale hráči nevidívají,

protože ještě spí…

Když se podíváte na mapku hřiště, padne

vám na první pohled do oka voda, vypadá, že je všudypřítomná. Ale tak tomu

zdaleka není, voda nevstupuje do hry nijak agresivně, většina jamek je „suchých“.

Nejvíc je jich, a to asi není náhoda, na

modré devítce. Zato jsou zde jiné radovánky, které se starají o to, aby se hráči

nezačali nudit – zúžená místa, lesíky, doglegy, rány přes vodu, ferveje přerušené

pásmy rafu, kopečky. Ale protože vše leží

na rovině, celkový charakter hřiště zůstává příjemně rovinatý.

Hermann Unterdünhofen mi dodal základní čísla. Klub má v současnosti 500

řádných a 2 400 vzdálených členů, stále

přibývají další, ti vzdálení jezdí jen na

týden, maximálně na dva, takže se na

hřiště lehce vejdou i fíčkaři.

„Vzdálené členství využívají hlavně Němci

z rovin, kteří sem napřed jezdili na dovolenou do velkých hor a občas si zahráli,

teď už ale jezdí převážně coby plnohodnotní hráči, pro něž je golf stěžejním

programem dovolené. Vzdálené členství

je levné, vyplatí se už při týdenním pobytu a hře, a tak nemáme o vzdálené

členy nouzi, často jsou to celé rodiny,“

vysvětlil vysoký počet zdejší manažer.

HOTELY

Když vybudovali hřiště, nebylo tady kde

spávat. Krásná klubovna, hřiště s razantním startem mezi elitu, ale žádný hotel,

až v pět kilometrů vzdáleném Lienzu.

Škoda nechat hráče utrácet jinde, když

mohli spát tady a zdržet se více dní.

Tímto směrem uvažoval pan Hamacher

a rozhodl se pro další investici.