AKTUÁLNÍ TÉMA | Golfové průšvihy

Ty další třináctky zahráli už o mnoho

let dříve Tom Weiskopf (1980) a Japonec Tommy Nakajima. Weiskopf nasázel

na dvanáctce pět míčků do vody: první

měl příliš mnoho spinu a skutálel se tam

z greenu, další čtyři šly do vody z dropzóny, až jedenáctá rána zůstala „suchá“.

Nakajimu postihl kolaps o dva roky dřív

na třináctce, pětiparu. Hodně toužil po

eaglu, pořádně se do úderu opřel – voda,

druhá voda, zásah vlastní boty při ráně

z vody (dvě trestné), pak podával wedge

kedíkovi a ta jim spadla do vody (další

dvě trestné)… ve výsledku se zastavil na

třinácti ranách.

Dařilo se mu i o pár měsíců později v St.

Andrews – ve třetím kole se mu na sedmnácté jamce skutálel míček z greenu

do proslulého bankru Road Hole, z něhož

se dostával na čtyři pokusy a vysloužil si

svého druhu nesmrtelnost – od té doby

novináři bankr nazývají Nakajimovy písky.

Pořádný průšvih ovšem může vést

i k výraznému zvýšení popularity. Příkladem budiž Francouz Jean van de Velde,

před Open 1999 nepříliš známý hráč.

Tehdy v Carnoustie se mu mimořádně

dařilo, před poslední jamkou vedl o tři

a rytec už gravíroval jeho jméno na

Claret Jug.

Poslední odpal však poslal do rafu vedlejší jamky, odtud zkusil atakovat 160

metrů vzdálený green, jenže po odrazu

od tribuny míček skončil opět v rafu, odkud ho poslal do potoka. Obrázek zutého

Francouze, kterak v potoce dlouze zírá

18 | GOLF

Foto: Globe Media/Reuters

v prvním kole. Na čtrnáctce zahrál monsterdrajv doprostřed ferveje, jako minule, kdy tu zahrál eagle. Ale druhá rána

sklouzla z greenu do vody, Garcia ránu

opakoval se stejným výsledkem. Pak ještě

třikrát, přičemž každá z těch ran byla

nadějná, dopadla blízko na kraj greenu,

kde byla navrtána jamka, ale smolně sjela

do vody.

S třináctkou vyrovnal nejvyšší skóre zaznamenané na jedné jamce v historii

Masters. „Poprvé v kariéře jsem zahrál

třináct, aniž bych předvedl jedinou vysloveně špatnou ránu,“ ohlížel se za

svým vystoupením. Ale proč hrál pětkrát

za sebou na jamku blízko kraje greenu

a nezahrál jistotu doprostřed, vysvětlit

nedokázal.

Greg Norman ve své kariéře zažil zklamání hned několikrát, to největší na Masters v roce

1996, kdy mu ani šest ran náskoku před závěrečnou rundou nestačilo k zisku titulu.

na míček, známe všichni. „Teď už se asi

úplně zbláznil,“ komentoval jeho počínání

televizní reportér.

Pak Jeana napadla správná varianta –

drop. Ještě šlo situaci zachránit, čip a pat,

ale trefil bankr. Pak skutečně zahrál čip

a pat, ale to už měl stejně ran jako Justin

Leonard a Paul Lawrie, načež se šlo do

play-off na čtyři jamky. Z něho vyšel vítězně Lawrie, startující poslední kolo deset úderů za Francouzem…

Sedmnáctka na TPC Sawgrass – ďábelská

kreace architekta Petea Dye – také psala

nezapomenutelné příběhy. Hráči ji mají

v hlavě, ještě než začnou hrát jedničku.

Nejvíc to tady odnesl v roce 2005 Bob

Tway. Hodně foukalo. První rána přes,

úder z dropzóny přeletěl ostrov, další dvě

rány nedoletěly, pátá konečně na greenu,

nervy nadranc, trojpat. Dvanáct. Na

jamku přišel na desátém místě, opouštěl

ji dvaasedmdesátý.

Russel Knox si v roce 2016 odnesl devítku a přiznal, že to bylo hrozné. „Myslel

jsem jen na to, že kolem přihlížejí tisíce

lidí a všichni se mně smějí. Je to jednoduchá rána, když je kolem klid a nejsem

plný adrenalinu, vyprávěl o svém epickém maléru. Přitom byl Knox v tu dobu

třetí nejlepší z celé Tour v trefování greenů v regulaci. Ale před těmito průšvihy

vás ani dobré postavení ve statistikách

neochrání…