Page 20
AKTUÁLNÍ TÉMA | Golfové průšvihy
18
|
GOLF
v prvním kole. Na čtrnáctce zahrál mon-
sterdrajv doprostřed ferveje, jako mi-
nule, kdy tu zahrál eagle. Ale druhá rána
sklouzla z greenu do vody, Garcia ránu
opakoval se stejným výsledkem. Pak ještě
třikrát, přičemž každá z těch ran byla
nadějná, dopadla blízko na kraj greenu,
kde byla navrtána jamka, ale smolně sjela
do vody.
S třináctkou vyrovnal nejvyšší skóre za-
znamenané na jedné jamce v historii
Masters. „Poprvé v kariéře jsem zahrál
třináct, aniž bych předvedl jedinou vy-
sloveně špatnou ránu,“ ohlížel se za
svým vystoupením. Ale proč hrál pětkrát
za sebou na jamku blízko kraje greenu
a nezahrál jistotu doprostřed, vysvětlit
nedokázal.
Ty další třináctky zahráli už o mnoho
let dříve Tom Weiskopf (1980) a Japo-
nec Tommy Nakajima. Weiskopf nasázel
na dvanáctce pět míčků do vody: první
měl příliš mnoho spinu a skutálel se tam
z greenu, další čtyři šly do vody z drop-
zóny, až jedenáctá rána zůstala „suchá“.
Nakajimu postihl kolaps o dva roky dřív
na třináctce, pětiparu. Hodně toužil po
eaglu, pořádně se do úderu opřel – voda,
druhá voda, zásah vlastní boty při ráně
z vody (dvě trestné), pak podával wedge
kedíkovi a ta jim spadla do vody (další
dvě trestné)… ve výsledku se zastavil na
třinácti ranách.
Dařilo se mu i o pár měsíců později v St.
Andrews – ve třetím kole se mu na se-
dmnácté jamce skutálel míček z greenu
do proslulého bankru Road Hole, z něhož
se dostával na čtyři pokusy a vysloužil si
svého druhu nesmrtelnost – od té doby
novináři bankr nazývají Nakajimovy písky.
Pořádný průšvih ovšem může vést
i k výraznému zvýšení popularity. Příkla-
dem budiž Francouz Jean van de Velde,
před Open 1999 nepříliš známý hráč.
Tehdy v Carnoustie se mu mimořádně
dařilo, před poslední jamkou vedl o tři
a rytec už gravíroval jeho jméno na
Claret Jug.
Poslední odpal však poslal do rafu ved-
lejší jamky, odtud zkusil atakovat 160
metrů vzdálený green, jenže po odrazu
od tribuny míček skončil opět v rafu, od-
kud ho poslal do potoka. Obrázek zutého
Francouze, kterak v potoce dlouze zírá
na míček, známe všichni. „Teď už se asi
úplně zbláznil,“ komentoval jeho počínání
televizní reportér.
Pak Jeana napadla správná varianta –
drop. Ještě šlo situaci zachránit, čip a pat,
ale trefi l bankr. Pak skutečně zahrál čip
a pat, ale to už měl stejně ran jako Justin
Leonard a Paul Lawrie, načež se šlo do
play-off na čtyři jamky. Z něho vyšel ví-
tězně Lawrie, startující poslední kolo de-
set úderů za Francouzem…
Sedmnáctka na TPC Sawgrass – ďábelská
kreace architekta Petea Dye – také psala
nezapomenutelné příběhy. Hráči ji mají
v hlavě, ještě než začnou hrát jedničku.
Nejvíc to tady odnesl v roce 2005 Bob
Tway. Hodně foukalo. První rána přes,
úder z dropzóny přeletěl ostrov, další dvě
rány nedoletěly, pátá konečně na greenu,
nervy nadranc, trojpat. Dvanáct. Na
jamku přišel na desátém místě, opouštěl
ji dvaasedmdesátý.
Russel Knox si v roce 2016 odnesl de-
vítku a přiznal, že to bylo hrozné. „Myslel
jsem jen na to, že kolem přihlížejí tisíce
lidí a všichni se mně smějí. Je to jedno-
duchá rána, když je kolem klid a nejsem
plný adrenalinu, vyprávěl o svém epic-
kém maléru. Přitom byl Knox v tu dobu
třetí nejlepší z celé Tour v trefování gre-
enů v regulaci. Ale před těmito průšvihy
vás ani dobré postavení ve statistikách
neochrání…
Greg Norman ve své kariéře zažil zklamání hned několikrát, to největší na Masters v roce
1996, kdy mu ani šest ran náskoku před závěrečnou rundou nestačilo k zisku titulu.
Foto: Globe Media/Reuters