AKTUÁLNÍ TÉMA | Golfové průšvihy
Ty další třináctky zahráli už o mnoho
let dříve Tom Weiskopf (1980) a Japonec Tommy Nakajima. Weiskopf nasázel
na dvanáctce pět míčků do vody: první
měl příliš mnoho spinu a skutálel se tam
z greenu, další čtyři šly do vody z dropzóny, až jedenáctá rána zůstala „suchá“.
Nakajimu postihl kolaps o dva roky dřív
na třináctce, pětiparu. Hodně toužil po
eaglu, pořádně se do úderu opřel – voda,
druhá voda, zásah vlastní boty při ráně
z vody (dvě trestné), pak podával wedge
kedíkovi a ta jim spadla do vody (další
dvě trestné)… ve výsledku se zastavil na
třinácti ranách.
Dařilo se mu i o pár měsíců později v St.
Andrews – ve třetím kole se mu na sedmnácté jamce skutálel míček z greenu
do proslulého bankru Road Hole, z něhož
se dostával na čtyři pokusy a vysloužil si
svého druhu nesmrtelnost – od té doby
novináři bankr nazývají Nakajimovy písky.
Pořádný průšvih ovšem může vést
i k výraznému zvýšení popularity. Příkladem budiž Francouz Jean van de Velde,
před Open 1999 nepříliš známý hráč.
Tehdy v Carnoustie se mu mimořádně
dařilo, před poslední jamkou vedl o tři
a rytec už gravíroval jeho jméno na
Claret Jug.
Poslední odpal však poslal do rafu vedlejší jamky, odtud zkusil atakovat 160
metrů vzdálený green, jenže po odrazu
od tribuny míček skončil opět v rafu, odkud ho poslal do potoka. Obrázek zutého
Francouze, kterak v potoce dlouze zírá
18 | GOLF
Foto: Globe Media/Reuters
v prvním kole. Na čtrnáctce zahrál monsterdrajv doprostřed ferveje, jako minule, kdy tu zahrál eagle. Ale druhá rána
sklouzla z greenu do vody, Garcia ránu
opakoval se stejným výsledkem. Pak ještě
třikrát, přičemž každá z těch ran byla
nadějná, dopadla blízko na kraj greenu,
kde byla navrtána jamka, ale smolně sjela
do vody.
S třináctkou vyrovnal nejvyšší skóre zaznamenané na jedné jamce v historii
Masters. „Poprvé v kariéře jsem zahrál
třináct, aniž bych předvedl jedinou vysloveně špatnou ránu,“ ohlížel se za
svým vystoupením. Ale proč hrál pětkrát
za sebou na jamku blízko kraje greenu
a nezahrál jistotu doprostřed, vysvětlit
nedokázal.
Greg Norman ve své kariéře zažil zklamání hned několikrát, to největší na Masters v roce
1996, kdy mu ani šest ran náskoku před závěrečnou rundou nestačilo k zisku titulu.
na míček, známe všichni. „Teď už se asi
úplně zbláznil,“ komentoval jeho počínání
televizní reportér.
Pak Jeana napadla správná varianta –
drop. Ještě šlo situaci zachránit, čip a pat,
ale trefil bankr. Pak skutečně zahrál čip
a pat, ale to už měl stejně ran jako Justin
Leonard a Paul Lawrie, načež se šlo do
play-off na čtyři jamky. Z něho vyšel vítězně Lawrie, startující poslední kolo deset úderů za Francouzem…
Sedmnáctka na TPC Sawgrass – ďábelská
kreace architekta Petea Dye – také psala
nezapomenutelné příběhy. Hráči ji mají
v hlavě, ještě než začnou hrát jedničku.
Nejvíc to tady odnesl v roce 2005 Bob
Tway. Hodně foukalo. První rána přes,
úder z dropzóny přeletěl ostrov, další dvě
rány nedoletěly, pátá konečně na greenu,
nervy nadranc, trojpat. Dvanáct. Na
jamku přišel na desátém místě, opouštěl
ji dvaasedmdesátý.
Russel Knox si v roce 2016 odnesl devítku a přiznal, že to bylo hrozné. „Myslel
jsem jen na to, že kolem přihlížejí tisíce
lidí a všichni se mně smějí. Je to jednoduchá rána, když je kolem klid a nejsem
plný adrenalinu, vyprávěl o svém epickém maléru. Přitom byl Knox v tu dobu
třetí nejlepší z celé Tour v trefování greenů v regulaci. Ale před těmito průšvihy
vás ani dobré postavení ve statistikách
neochrání…