Page 40
INSTRUKCE | Strategie
38
|
GOLF
OBECNÁ STRATEGIE, JAK SNÍŽIT
POČET SPÁLENÝCH JAMEK
Každý golfi sta má své osobní osudové
jamky. Kromě toho na každém hřišti exis-
tují objektivně nebezpečné jamky, které
nesobecky nabízejí natlouci komukoliv.
Jak se k nim má typický průměrný rekre-
ační golfi sta stavět?
Mezi časté zdroje nebezpečí pro všechny
patří
úzké ferveje lemované lesy
nebo vodami
. Jak nastavit správně
strategii, abychom se vyhnuli v případě
takových „upírů“ velkým číslům? Znovu
zde musím připomenout zásadu našeho
prvního prezidenta T. G. Masaryka: „Nic
není velké, co není pravdivé.“
Když stojíte na odpališti takové jamky,
která na vás cení zuby úzkou fervejí, není
dobré podlehnout strachu, ale je napro-
sto nutné být k sobě upřímný, respekto-
vat vaše reálné schopnosti a charakteris-
tiky. Pokud například hrajete pouze šlajs
už od dob kuponové privatizace, tak si
prosím nezačněte v takové situaci na-
mlouvat, že zrovna v tu chvíli jste schopni
zázrakem vyprodukovat z odpaliště ránu
jako podle pravítka.
Stačí prostě a jednoduše věřit tomu, co
běžně děláte a dokážete. Vyměřte dráhu
rány podle stranové křivky, která je pro
vás statisticky obvyklá. Pak budete mít
statisticky dobrou naději, že se stane to,
co umíte. Asi nebudete mít na té jamce
nejdelší drajv, ale váš výsledek bude mít
jen jedno číslo.
Oblíbeným pohřebištěm nadějí je
hlu-
boký bankr u greenu
se strmou stě-
nou. Jak jsem již opakovaně psal v mých
článcích, naprostá většina rekreačních
golfi stů z různých objektivních a sub-
jektivních důvodů trénuje rány z bankru
velmi málo. A teď najednou takový člověk
stojí v bankru, ze kterého skoro nevidí na
green, a před ním stěna jako nestrmější
část sjezdovky Hahnenkamm.
V takové chvíli obvykle začne v mysli do-
tyčného fungovat princip, který behavi-
orální psychologie popisuje jako „averze
vůči ztrátě“. Normální lidé mají přibližně
dvojnásobnou obavu ze ztráty než vůli
riskovat. Ale v ohni turnaje nejeden „mo-
tyčkář“ ztratí hlavu a pocítí nechuť akcep-
tovat bogey či double bogey konzervativ-
ním řešením a začne věřit, že rána, která
se mu nepovedla dosud nikdy, na něj čeká
právě v této šťastné chvíli. Nečeká.
Takovéto smrtící bankry však často nabí-
zejí alternativní nehrdinské řešení, kdy se
dá vcelku snadno míček zahrát stranou na
forgreen nebo zpět do ferveje. Většinou
pak ještě lze zachránit důstojné skóre.
(Z obzvláště ošklivých situací v bankru to
občas dělají i hvězdy PGA Tour.)
Jedním z častých zdrojů zhroucení bývá
nedostatečná znalost délky vlast-
ních ran
nebo nedostatečná schopnost
si to přiznat. Obojí má stejné výsledky.
Golfový velikán Jackie Nicklaus, který je
jinak bezchybný gentleman, se vyjádřil
dosti nelichotivě o vztahu rekreačních
golfi stů k délkám jejich ran. Byl přesvěd-
čen, že naprostá většina víkendových
golfi stů má fatální sklon přeceňovat
délku svých ran.
Jak funguje povědomí průměrného rekre-
ačního golfi sty o délce jeho ran? Bohužel
většina má neblahou tendenci posuzovat
tyto délky nikoliv na základě neúprosného
statistického průměru, nýbrž na základě
nějaké šťastné heroické vzpomínky.
Jednou trefi l trojku dřevo tak šťastně, že
míček skončil uprostřed greenu, který byl
vzdálen 220 metrů. Je to natolik krásná
vzpomínka, že dotyčný vytěsní z paměti,
že měl silný vítr v zádech, fervej vedla
z kopce a hřiště bylo toho dne tvrdé jako
beton. Zůstane jen ta vzpomínka vytr-
žená z kontextu a náš průměrný golfi sta
uvěří, že to prostě těch 220 metrů dává
rutinně a carry. Nedává.
K největším strašákům patří rány z hlubokých bankrů kolem greenů.