INSTRUKCE | Strategie

OBECNÁ STRATEGIE, JAK SNÍŽIT

POČET SPÁLENÝCH JAMEK

Každý golfista má své osobní osudové

jamky. Kromě toho na každém hřišti existují objektivně nebezpečné jamky, které

nesobecky nabízejí natlouci komukoliv.

Jak se k nim má typický průměrný rekreační golfista stavět?

Mezi časté zdroje nebezpečí pro všechny

patří úzké ferveje lemované lesy

nebo vodami. Jak nastavit správně

strategii, abychom se vyhnuli v případě

takových „upírů“ velkým číslům? Znovu

zde musím připomenout zásadu našeho

prvního prezidenta T. G. Masaryka: „Nic

není velké, co není pravdivé.“

Když stojíte na odpališti takové jamky,

která na vás cení zuby úzkou fervejí, není

dobré podlehnout strachu, ale je naprosto nutné být k sobě upřímný, respektovat vaše reálné schopnosti a charakteristiky. Pokud například hrajete pouze šlajs

už od dob kuponové privatizace, tak si

prosím nezačněte v takové situaci namlouvat, že zrovna v tu chvíli jste schopni

zázrakem vyprodukovat z odpaliště ránu

jako podle pravítka.

Stačí prostě a jednoduše věřit tomu, co

běžně děláte a dokážete. Vyměřte dráhu

rány podle stranové křivky, která je pro

vás statisticky obvyklá. Pak budete mít

statisticky dobrou naději, že se stane to,

co umíte. Asi nebudete mít na té jamce

nejdelší drajv, ale váš výsledek bude mít

jen jedno číslo.

Oblíbeným pohřebištěm nadějí je hluboký bankr u greenu se strmou stěnou. Jak jsem již opakovaně psal v mých

článcích, naprostá většina rekreačních

golfistů z různých objektivních a subjektivních důvodů trénuje rány z bankru

velmi málo. A teď najednou takový člověk

stojí v bankru, ze kterého skoro nevidí na

green, a před ním stěna jako nestrmější

část sjezdovky Hahnenkamm.

V takové chvíli obvykle začne v mysli dotyčného fungovat princip, který behaviorální psychologie popisuje jako „averze

vůči ztrátě“. Normální lidé mají přibližně

dvojnásobnou obavu ze ztráty než vůli

riskovat. Ale v ohni turnaje nejeden „motyčkář“ ztratí hlavu a pocítí nechuť akceptovat bogey či double bogey konzervativním řešením a začne věřit, že rána, která

se mu nepovedla dosud nikdy, na něj čeká

právě v této šťastné chvíli. Nečeká.

Takovéto smrtící bankry však často nabízejí alternativní nehrdinské řešení, kdy se

dá vcelku snadno míček zahrát stranou na

forgreen nebo zpět do ferveje. Většinou

K největším strašákům patří rány z hlubokých bankrů kolem greenů.

38 | GOLF

pak ještě lze zachránit důstojné skóre.

(Z obzvláště ošklivých situací v bankru to

občas dělají i hvězdy PGA Tour.)

Jedním z častých zdrojů zhroucení bývá

nedostatečná znalost délky vlastních ran nebo nedostatečná schopnost

si to přiznat. Obojí má stejné výsledky.

Golfový velikán Jackie Nicklaus, který je

jinak bezchybný gentleman, se vyjádřil

dosti nelichotivě o vztahu rekreačních

golfistů k délkám jejich ran. Byl přesvědčen, že naprostá většina víkendových

golfistů má fatální sklon přeceňovat

délku svých ran.

Jak funguje povědomí průměrného rekreačního golfisty o délce jeho ran? Bohužel

většina má neblahou tendenci posuzovat

tyto délky nikoliv na základě neúprosného

statistického průměru, nýbrž na základě

nějaké šťastné heroické vzpomínky.

Jednou trefil trojku dřevo tak šťastně, že

míček skončil uprostřed greenu, který byl

vzdálen 220 metrů. Je to natolik krásná

vzpomínka, že dotyčný vytěsní z paměti,

že měl silný vítr v zádech, fervej vedla

z kopce a hřiště bylo toho dne tvrdé jako

beton. Zůstane jen ta vzpomínka vytržená z kontextu a náš průměrný golfista

uvěří, že to prostě těch 220 metrů dává

rutinně a carry. Nedává.