ROZHOVOR | Ondřej Lieser

Bojuju, makám

a doufám, že se to otočí

Golf, nebo spíš samotná hra, je někdy tak trochu jako skládačka. Každý dílek musí zapadnout na správné místo, aby

vše fungovalo, jak má. Zažil to a zažívá i Ondřej Lieser. Třicetiletý český profesionál se jako první český golfista v historii probojoval i na olympijské hry v Tokiu, ale se svou

hrou nebyl ani trochu spokojený. Vlastně ani během celé

sezony. Včetně Czech Masters na Albatrossu, kde cutem

sice prošel, ale on sám si nastavil ambice podstatně výše.

Přitom závěr loňského roku zvládl parádně a vyšperkoval ho dvěma turnajovými tituly na Challenge Tour i celkovým

vítězstvím v sérii. Ještě v úvodu roku na

turnajích European Tour v Keni se zdálo,

že jeho golfová jízda pokračuje. Jenže

„něco“ se zadrhlo. Co, to hledá stále…

Do srpna odehrál deset turnajů „první

evropské ligy“, ale jen na čtyřech prošel

cutem. Naposledy na D+D REAL Czech

Masters, ale obsadil až dělené 60. místo.

I přesto, že v prvním kole ve flightu po

boku legend Henrika Stensona a Padraiga Harringtona se dokázal zvednout

po nervózním a nepovedeném začátku

a zahrál v úvodní rundě skvělé čtyři

rány pod par. V tu chvíli dělil třetí místo.

Jenže v dalších kolech už své skóre pod

par nestlačil, jeho hra uvadala a postupně se propadal pořadím.

to, co předvádím, nenaplňuje ani trochu

moje očekávání. Výsledky nejsou. O to víc

trénuji, dávám tomu maximum. A doufám, že se to otočí.

Na Albatrossu se to ještě neotočilo. Už před turnajem jste říkal, že

se svou hrou spíš bojujete. Ukázalo

Czech Masters aspoň nějaký posun?

Musím říct, že první dva dny fungovaly

věci, na kterých jsem nejvíc pracoval, docela dobře. Jenže další dny už zase bylo

všechno špatně. Málokdo si umí představit, co všechno na hřišti prožívám.

Z naprosto nesmyslných pozic zachraňuju pary, jindy jsem rád za bogey. Je to

strašný boj. Už dlouho. Tak tři měsíce. Přitom se snažím na hřišti nenechat ani jedinou ránu. Pořád je to ale to samé dokola.

Potřeboval bych nějaké klidné kolo, abych

se mohl posunout.

Největší rozdíl je v konzistenci. V jednu chvíli se

dostane do jiné pozice hůl, jindy se posune jinam

tělo. Na hřišti se to potom točí dokola – jednou

letí rána doprava o třicet metrů, za chvíli pro

změnu třicet doleva.

Ondřeji, kam se vytratila pohoda

a forma z konce loňského roku?

Tak na to hledám odpověď už několik měsíců. Šel jsem do letošní sezony European

Tour s nějakými představami, ale zatím

30 | GOLF

Dalo se najít na vaší hře na Czech

Masters přece jen něco pozitivního?

Těch plusů je strašně málo. Snad jen dva

úvodní dny mi ukázaly, že se moje hra

za poslední týdny někam posunula. Teď

musím pracovat na tom, aby tam i zůstala.

Za pozitivní se dá považovat i to, že na

hřišti opravdu nic nevypustím. Kdybych to

udělal, tak jsem dvě poslední kola na Albatrossu dohrál za 85 ran. Snažím se s tím

pořád bojovat, ale už to trvá hodně dlouho.

Takže hledání klidného a vyrovnaného herního projevu, který vás

dovedl na konci loňského roku k vítězství na Challenge Tour, stále

pokračuje?

Přemýšlel jsem o tom a je to podle mě

naprosto švihová záležitost. V posledních

dvou týdnech před Czech Masters už vypadal švih dobře. Bylo to znát v prvních

dvou dnech. Hrál jsem dobře i dlouhými

železy, vytvářel jsem si šance. Pak se to

ale změnilo. Když potom stojíte na 120