ROZHOVOR | Ondřej Lieser
Bojuju, makám
a doufám, že se to otočí
Golf, nebo spíš samotná hra, je někdy tak trochu jako skládačka. Každý dílek musí zapadnout na správné místo, aby
vše fungovalo, jak má. Zažil to a zažívá i Ondřej Lieser. Třicetiletý český profesionál se jako první český golfista v historii probojoval i na olympijské hry v Tokiu, ale se svou
hrou nebyl ani trochu spokojený. Vlastně ani během celé
sezony. Včetně Czech Masters na Albatrossu, kde cutem
sice prošel, ale on sám si nastavil ambice podstatně výše.
Přitom závěr loňského roku zvládl parádně a vyšperkoval ho dvěma turnajovými tituly na Challenge Tour i celkovým
vítězstvím v sérii. Ještě v úvodu roku na
turnajích European Tour v Keni se zdálo,
že jeho golfová jízda pokračuje. Jenže
„něco“ se zadrhlo. Co, to hledá stále…
Do srpna odehrál deset turnajů „první
evropské ligy“, ale jen na čtyřech prošel
cutem. Naposledy na D+D REAL Czech
Masters, ale obsadil až dělené 60. místo.
I přesto, že v prvním kole ve flightu po
boku legend Henrika Stensona a Padraiga Harringtona se dokázal zvednout
po nervózním a nepovedeném začátku
a zahrál v úvodní rundě skvělé čtyři
rány pod par. V tu chvíli dělil třetí místo.
Jenže v dalších kolech už své skóre pod
par nestlačil, jeho hra uvadala a postupně se propadal pořadím.
to, co předvádím, nenaplňuje ani trochu
moje očekávání. Výsledky nejsou. O to víc
trénuji, dávám tomu maximum. A doufám, že se to otočí.
Na Albatrossu se to ještě neotočilo. Už před turnajem jste říkal, že
se svou hrou spíš bojujete. Ukázalo
Czech Masters aspoň nějaký posun?
Musím říct, že první dva dny fungovaly
věci, na kterých jsem nejvíc pracoval, docela dobře. Jenže další dny už zase bylo
všechno špatně. Málokdo si umí představit, co všechno na hřišti prožívám.
Z naprosto nesmyslných pozic zachraňuju pary, jindy jsem rád za bogey. Je to
strašný boj. Už dlouho. Tak tři měsíce. Přitom se snažím na hřišti nenechat ani jedinou ránu. Pořád je to ale to samé dokola.
Potřeboval bych nějaké klidné kolo, abych
se mohl posunout.
Největší rozdíl je v konzistenci. V jednu chvíli se
dostane do jiné pozice hůl, jindy se posune jinam
tělo. Na hřišti se to potom točí dokola – jednou
letí rána doprava o třicet metrů, za chvíli pro
změnu třicet doleva.
Ondřeji, kam se vytratila pohoda
a forma z konce loňského roku?
Tak na to hledám odpověď už několik měsíců. Šel jsem do letošní sezony European
Tour s nějakými představami, ale zatím
30 | GOLF
Dalo se najít na vaší hře na Czech
Masters přece jen něco pozitivního?
Těch plusů je strašně málo. Snad jen dva
úvodní dny mi ukázaly, že se moje hra
za poslední týdny někam posunula. Teď
musím pracovat na tom, aby tam i zůstala.
Za pozitivní se dá považovat i to, že na
hřišti opravdu nic nevypustím. Kdybych to
udělal, tak jsem dvě poslední kola na Albatrossu dohrál za 85 ran. Snažím se s tím
pořád bojovat, ale už to trvá hodně dlouho.
Takže hledání klidného a vyrovnaného herního projevu, který vás
dovedl na konci loňského roku k vítězství na Challenge Tour, stále
pokračuje?
Přemýšlel jsem o tom a je to podle mě
naprosto švihová záležitost. V posledních
dvou týdnech před Czech Masters už vypadal švih dobře. Bylo to znát v prvních
dvou dnech. Hrál jsem dobře i dlouhými
železy, vytvářel jsem si šance. Pak se to
ale změnilo. Když potom stojíte na 120