ROZHOVOR | Zuzana a Ivan Solfronkovi

Takže greenkeeper trne pokaždé,

když si jdete zahrát?

Ivan: To asi ne. (smích). Máme výborného

greenkeepera. Odvádí maximum, co se

dá. A reakce lidí nám to potvrzují.

Zuzana: Myslím, že lidé, co k nám přicházejí, vidí, že tohle je naše srdeční záležitost. Že je to znát i podle atmosféry.

Tímto způsobem k tomu přistupujeme.

Aktuálně na České Lípě napočítáme sedm jezer.

Za golfem jste ale mohli jezdit. Po

Česku i v zahraničí. To jste si nemuseli stavět vlastní hřiště…

Oba: Ale to my jsme jezdili.

Jak tedy vznikla myšlenka postavit

si vlastní hřiště? Neměli jste obavy,

že místo hraní golfu vám pak zůstanou především starosti o hřiště?

Ivan: To nám tenkrát nikdo neřekl.

A přesně to také zažíváme. Představa

byla taková, že si pořídíme hřiště, půl

Kdy padlo rozhodnutí, že už nebudete jezdit hrát golf na jiná hřiště,

ale postavíte si vlastní?

Ivan: To bylo v letech 2007 a 2008. Pak

jsme sehnali tyhle pozemky a v tu chvíli

už to byla jednosměrná cesta, ze které

nelze vystoupit. To je jako když se spustíte

z tobogánu. Taky už se nemůžete vrátit.

Zuzana: Měli jsme nějaký kapitál a zvažovali, kam investovat. Buď pojedete čtyřikrát kolem světa, nebo tady po vás něco

zůstane. Preferovali jsme tu stopu.

Představa byla taková, že si pořídíme hřiště, půl

roku se mu budeme věnovat, pak si sbalíme kufry

a na půl roku zmizíme. Téhle původní představě

se dnes jen hořce usmíváme.

roku se mu budeme věnovat, pak si

sbalíme kufry a na půl roku zmizíme.

Téhle původní představě se dnes jen

hořce usmíváme.

Zuzana: Potvrzuji. Zimu na Floridě

stále netrávíme. Dneska už víme, že

hřiště potřebuje denní péči, takže tomu

věnujeme hodně osobního času. Na

úkor hry. A nejde jen o hřiště, skládali

jsme trenérský tým. Jsme rádi, že tady

máme jako hlavního profesionála Petra

Janoucha. K tomu jsme otevřeli tréninkové centrum mládeže. Je to dnes celoroční práce.

70 | GOLF

Jak jste na tom vy a golf dnes?

Ivan: Pořád nadšeně hrajeme a čím dál

hůř. (smích) Dřív jsme chodili i trénovat,

teď na to ale nemáme čas. Dřív jsme jezdili i na jiná hřiště, teď se nikam nedostaneme. A když jdete po svém hřišti, tak

si spíš všímáte věcí, že tamhle je stržené

oplocení, tamhle zase mokrý flek na ferveji, tamhle blbě uhrabaná tráva. Na golf

vám vlastně ani nezbyde prostor. Hra

na vlastním hřišti není věc, která by vás

herně posunula dál. Akorát greenkeeper

potom dostane večer mail s poznámkami,

co je třeba udělat.

Pět let máte za sebou. Kde byste

chtěli být za dalších pět let?

Zuzana: Určitě bychom chtěli posílit

členskou základnu. Jsem vystudovaný

bankéř, takový cifršpion. Měli jsme spočítaný nějaký podnikatelský záměr, který

vycházel z toho, že zhruba 40 procent

bude tvořit členská základna a 60 procent komerční turnaje. Jenže tehdy byly

turnaje, kdy se platilo i 150 tisíc za pronájem hřiště. To je dnes sci-fi. Proto chceme

posílit především klubový život, rozvíjet

členskou i dětskou základnu, protože to

nás naplňuje a baví. Chtěla bych vidět

hřiště třeba i za dvacet let, jak se změní,

jak vyrostou stromy, protože jsme jich

tady vysadili přes pět tisíc. Bude to zase

úplně jiné hřiště.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak

Foto: Golf Resort Česká Lípa

NEJPOVEDENĚJŠÍ JAMKA:

Zuzana: Podle mě čtyřparová patnáctka. Dogleg

doprava téměř v pravém úhlu s biozonou. Líbí

se mi na ní, že každý, ať začínající nebo singl

handicap, si na ní najde svůj způsob, jak ji zahrát.

Opatrně, nebo odvážně. Pro každého je výzvou

zahrát na ní dobré číslo.

NEJOBLÍBENĚJŠÍ JAMKA:

Zuzana: Pro mě je to asi ve finále osmička, se

kterou má manžel nevyřízený účet. Jenže já si

vydupala červená odpaliště za vodou, takže je to

jamka, která je skórovací. Sedí mi, mám ji ráda

a nejen proto, že na ní hraji dobrá čísla.

Ivan: Mám rád dvojku. To je hezká jamka mezi

vzrostlými stromy v přírodě, kde byste na golfu

měli být.

NEVYŘÍZENÝ ÚČET:

Ivan: Mám nevyřízený účet s tříparovou

osmičkou. Vychází mi mezi dvě hole a dokážu na

ní zahrát všechno možné. Mám už na ní i birdie,

ale to mám za ty roky na každé jamce. Přitom není

nijak složitá, rovná rána 150 metrů by neměla být

ničím supertěžkým.