ROZHOVOR | Ondřej Lieser
aspektech toho pohybu stejný, ale malinko posunutý a úplně všude. Ne třeba
jen na jednom místě. Nevím, jestli
v tomhle hraje roli třeba úbytek váhy.
To zní skoro bezvýchodně…
Nechci se dostat do stavu, že bych začal
něco zásadně měnit. Snažím se pořád nějak ustálit švih, věnuji tomu hodně času,
makám dál.
Pojďme trochu změnit téma… Na
Czech Masters jste si zahrál dvě kola
společně se Stensonem a Harringtonem. Kdybyste si od nich něco mohl
vzít, co by to bylo?
Od Stensona klidně všechno. Možná bych
si nechal svoji krátkou hru. V každém případě to pro mě byl zážitek vidět oba
v akci takhle zblízka. Oba mě taky podrželi hned v úvodu turnaje, když jsem trochu bojoval s nervozitou. Už na tiskové
konferenci před turnajem jsem byl trochu
nervózní jen z toho, že jsem seděl vedle
Samozřejmě to pro mě byla ohromná čest zahrát si
na olympijských hrách, na druhou stranu bylo
smutné, že kvůli všem omezením to vlastně byl
jen další golfový turnaj.
někoho, kdo je můj velký vzor. Stenson je
hráčem, kterého řadím mezi své úplně
nejoblíbenější. Je úžasný v tom, že ať hraje
z 80 metrů nebo drajv dlouhý 300 metrů,
vypadá jeho švih pokaždé úplně stejně.
Vraťme se ještě o pár týdnů zpět.
Jako první český golfista v historii jste hrál turnaj na olympijských
hrách. Jaký to byl zážitek?
Samozřejmě to pro mě byla ohromná čest
zahrát si na olympijských hrách, na druhou
stranu bylo smutné, že kvůli všem omezením to vlastně byl jen další golfový turnaj. Žili jsme vesměs v bublině a všechno,
na co jsem se těšil, se vlastně nekonalo.
Těšil jsem se na Jona Rahma, ale ten vůbec nedorazil. Ale i tak bylo zážitků dost.
Jednoho z prvních, koho jsem potkal, byl
Rory, na drivingu jsem se nenápadně vsunul mezi Justina Thomase a Hidekiho Matsuyamu. U Hidekiho jsem měl dojem, že
z drivingu snad nikdy neodešel. Kdykoliv
jsem šel kolem, byl tam pokaždé.
A nějaké negolfové zážitky?
Česko získalo v Tokiu skvělých jedenáct
medailí, a když se Lukáš Krpálek vracel se
zlatou medailí do olympijské vesnice, slyšelo ten řev celé Tokio. A to není zrovna
malé město. Atmosféra ve vesnici byla
jedinečná. Jediné, co bych si zopakovat
nemusel, je oslavné skákání, kdo neskáče,
není Čech mezi basketbalisty.
Proč?
Když bych to měl říct slušně, nejsem
žádný nejlepší skokan na světě, ale když
vedle vás hopsají dvoumetroví chlapáci
a máte oči na úrovni jejich pasu, nebo
spíš lehce pod ním, tak to není úplně nejskvělejší zážitek. (smích)
Sezona se už překlopila do druhé
poloviny. Máte představu, jak bude
vypadat váš program ve zbytku
sezony?
Nedostal jsem se o dvě místa do Švýcarska do Crans Montany, což mě mrzelo.
Takže v září bych měl ještě hrát v Nizozemsku, dostat bych se měl i v říjnu na
turnaje ve Španělsku. Údajně se řeší nějaké další turnaje, které by se ještě měly
objevit v kalendáři European Tour.
Jak to vypadá s vaší kartou na příští
sezonu evropské tour?
Vedení European Tour sice udělalo nějaká
opatření, která mají ochránit hráče s kartami kategorií 1 až 17. Mojí kategorie 20
se to bohužel netýká. Ta by mně měla
zůstat i na příští rok, ale není jisté, na jaké
a na kolik turnajů se dostanu. Jediné, co
mám jisté, je to, že mám kartu na Challenge Tour na pět let.
Zatím marně hledá loňskou pohodu, podle vlastních slov to však rozhodně nevzdává.
32 | GOLF
Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Golfu, Globe Media/Reuters