ROZHOVOR | Ondřej Lieser

aspektech toho pohybu stejný, ale malinko posunutý a úplně všude. Ne třeba

jen na jednom místě. Nevím, jestli

v tomhle hraje roli třeba úbytek váhy.

To zní skoro bezvýchodně…

Nechci se dostat do stavu, že bych začal

něco zásadně měnit. Snažím se pořád nějak ustálit švih, věnuji tomu hodně času,

makám dál.

Pojďme trochu změnit téma… Na

Czech Masters jste si zahrál dvě kola

společně se Stensonem a Harringtonem. Kdybyste si od nich něco mohl

vzít, co by to bylo?

Od Stensona klidně všechno. Možná bych

si nechal svoji krátkou hru. V každém případě to pro mě byl zážitek vidět oba

v akci takhle zblízka. Oba mě taky podrželi hned v úvodu turnaje, když jsem trochu bojoval s nervozitou. Už na tiskové

konferenci před turnajem jsem byl trochu

nervózní jen z toho, že jsem seděl vedle

Samozřejmě to pro mě byla ohromná čest zahrát si

na olympijských hrách, na druhou stranu bylo

smutné, že kvůli všem omezením to vlastně byl

jen další golfový turnaj.

někoho, kdo je můj velký vzor. Stenson je

hráčem, kterého řadím mezi své úplně

nejoblíbenější. Je úžasný v tom, že ať hraje

z 80 metrů nebo drajv dlouhý 300 metrů,

vypadá jeho švih pokaždé úplně stejně.

Vraťme se ještě o pár týdnů zpět.

Jako první český golfista v historii jste hrál turnaj na olympijských

hrách. Jaký to byl zážitek?

Samozřejmě to pro mě byla ohromná čest

zahrát si na olympijských hrách, na druhou

stranu bylo smutné, že kvůli všem omezením to vlastně byl jen další golfový turnaj. Žili jsme vesměs v bublině a všechno,

na co jsem se těšil, se vlastně nekonalo.

Těšil jsem se na Jona Rahma, ale ten vůbec nedorazil. Ale i tak bylo zážitků dost.

Jednoho z prvních, koho jsem potkal, byl

Rory, na drivingu jsem se nenápadně vsunul mezi Justina Thomase a Hidekiho Matsuyamu. U Hidekiho jsem měl dojem, že

z drivingu snad nikdy neodešel. Kdykoliv

jsem šel kolem, byl tam pokaždé.

A nějaké negolfové zážitky?

Česko získalo v Tokiu skvělých jedenáct

medailí, a když se Lukáš Krpálek vracel se

zlatou medailí do olympijské vesnice, slyšelo ten řev celé Tokio. A to není zrovna

malé město. Atmosféra ve vesnici byla

jedinečná. Jediné, co bych si zopakovat

nemusel, je oslavné skákání, kdo neskáče,

není Čech mezi basketbalisty.

Proč?

Když bych to měl říct slušně, nejsem

žádný nejlepší skokan na světě, ale když

vedle vás hopsají dvoumetroví chlapáci

a máte oči na úrovni jejich pasu, nebo

spíš lehce pod ním, tak to není úplně nejskvělejší zážitek. (smích)

Sezona se už překlopila do druhé

poloviny. Máte představu, jak bude

vypadat váš program ve zbytku

sezony?

Nedostal jsem se o dvě místa do Švýcarska do Crans Montany, což mě mrzelo.

Takže v září bych měl ještě hrát v Nizozemsku, dostat bych se měl i v říjnu na

turnaje ve Španělsku. Údajně se řeší nějaké další turnaje, které by se ještě měly

objevit v kalendáři European Tour.

Jak to vypadá s vaší kartou na příští

sezonu evropské tour?

Vedení European Tour sice udělalo nějaká

opatření, která mají ochránit hráče s kartami kategorií 1 až 17. Mojí kategorie 20

se to bohužel netýká. Ta by mně měla

zůstat i na příští rok, ale není jisté, na jaké

a na kolik turnajů se dostanu. Jediné, co

mám jisté, je to, že mám kartu na Challenge Tour na pět let.

Zatím marně hledá loňskou pohodu, podle vlastních slov to však rozhodně nevzdává.

32 | GOLF

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak

Foto: Archiv Golfu, Globe Media/Reuters