INSTRUKCE | Kapitoly z psychologie

„Motivační lži – Proč pozitivní myšlení

nefunguje.“

výkonnostní cíle byly špatné. Důvodem je,

že výkonnostní cíle nejsou všechno.“

Steffen Kirchner bourá mýty a odhaluje

lživá motivační tvrzení, která často nejenže nepomáhají k úspěchu, ale naši situaci naopak ještě zhoršují. Místo nich

Ve společnosti, infikované „jedem maximalizace úspěchu za každou cenu“, nahlížíme – i když si to třeba neuvědomujeme – tímto prizmatem i naše rekreační

V současném paradigmatu výchovy a vzdělání vše

směřuje k modelu, ve kterém o hodnotě jedince

vypovídá pouze výsledek jeho výkonu. Vše se

přesunuje k vnějším výsledkům, ke kritériím

okamžitého hodnocení momentálního úspěchu

nebo selhání.

nabízí konkrétní alternativy a řešení, jež

mohou postupně, krůček po krůčku, ovlivnit váš život k lepšímu. Zapomeňte na

to, že klíčem k úspěchu je tvrdá práce

a zdravé sebevědomí, že pozitivní afirmace změní váš život nebo že když budete úspěšní, budete také šťastní.

„Společnost orientovaná na výkon v uplynulých letech doslova zametla pod stůl

úroveň hlubokých osobních hodnot.

Všichni ti křičící trenéři prodeje, kazatelé okamžitých kouzel a ostatní guruové

úspěchu se pokoušeli svým pokřikem na

optimalizaci výkonu překřičet hlas vnitřních potřeb člověka. Stále výš, stále rychleji, stále dál, to bylo motto, které dlouho

fungovalo, ale dnes už ho naštěstí mnoho

lidí odhalilo jako scestné,“ konstatuje ve

zmínění knize Kirchner.

A pokračuje: „Neustálý hon za stále vyššími vrcholy, na nichž na nás údajně čeká

velké štěstí, odpovídá obrazu světa vybudovaného na iluzích a lžích. Generace

motivačních guruů, která kázala o nekonečných možnostech ještě většího úspěchu, ze sebe udělala servírku v laciném

baru tohoto pochybného vývoje. Hostům

se zcela vědomě nalévalo stále víc jedu

maximalizace úspěchu, přestože mnozí

už zjevně požili příliš mnoho. Dnes jsou

vidět zoufalé pokusy tento lokál opustit.

Vyhořelí manažeři hledají cestu do ticha

kláštera, aby meditovali. Jiní podnikají extrémní výstupy na odlehlé horské vrcholy

nebo se učí přežít v džungli. Všechna tato

opatření mají vést k tomu, aby znovu našli cestu sami k sobě. Je to pokus o záchranný skok z kolotoče výkonnostního

šílenství. Důvodem přitom není to, že by

42 | GOLF

sportovní výkony. Tady lze najít vysvětlení,

proč vnímáme dlouhý drajv vyhozený do

autu méně destruktivně nežli míjení krátkých patů.

I když onen drajv zmizel nenávratně

v autu a poškodil naše skóre, naše mysl,

zformátovaná (byť třeba i proti naší vůli)

pohůnky výkonové společnosti, vyhodnotí, že onen drajv byl alespoň dlouhý,

takže jsme přece jen dokázali okolnímu

světu určitou výkonnost. Avšak v případě

minutého patu z půl metru se cítíme

nazí na pranýři nemilosrdného soudu.

Zdá se nám, že jsme selhali v něčem, co

je mimořádně snadné, a proto jsme nehodni úcty.

Tak se nám může stát, že dojte ke snížení a ztrátě sebedůvěry. A to nehorší –

začneme ztrácet i sebeúctu. Proto jsou

z mentálního hlediska krátké paty daleko

nejnebezpečnější. Je to sice naše vlastní

vina, že je vnímáme tak dramaticky, avšak

přinejmenším lze říci, že toto perverzní

vnímání přehnané viny při nedostatečnosti u zdánlivě velmi snadné činnosti je

podmíněné sociálně psychologickou distorzí naší společnosti.

ALE JSOU I OBJEKTIVNÍ

FYZIOLOGICKÉ PŘÍČINY: FOKÁLNÍ

DYSTONIE

Nechce se mi vymýšlet nový český termín pro tradiční anglický název záhadného onemocnění, které postihuje v golfu

oblast patování. Anglicky se tomu říká

„putting yips“ a golfoví trenéři, teoretici

i sportovní lékaři se už mnoho desítek let

pokoušejí zjistit příčiny tohoto problému.

Tato dysfunkce může postihnout kohokoliv v jakémkoliv věku a jakékoliv

výkonnostní úrovně. Jen – jak jsem naznačil výše – existují na tento problém různé

pohledy. U těch úspěšných a slavných je

to záhadná nemoc, zatímco u motyčkářů

je to považováno jen za další důkaz, že se

golf nikdy nenaučí. Tato nespravedlivá dualita pohledu na věc však nemění nic na

objektivním faktu, že tato nemoc existuje.

Část golfových odborníků a neurologů je

toho názoru, že se jedná o neurologický

problém odborně nazvaný „fokální dystonie“. Ve snaze porozumět jejím příznakům a příčinám se golfisté mohou poučit u hudebníků. Existuje totiž nápadná

podobnost v jemné motorice pohybů při

patování a při hře na hudební nástroje.

A podobně nepříjemná je ztráta jemné

koordinace pohybů pro hudebníka jako

pro golfistu při hraní delikátních patů.

„Dystonie je syndrom mimovolní setrvalé svalové kontrakce, způsobující abnormální polohu postižené části těla, záškuby a opakované pohyby. U hudebníků

se dystonie obvykle manifestuje jako fokální problém s nejčastějším postižením

rukou (pianisté, houslisti, kytaristé),“ píše

se v odborném článku „Křeče hudebníků

– klinický obraz, patofyziologie a léčba“,

jehož autorem je MUDr. Jaroslav Sławek

z univerzity v polském Gdaňsku.

A podobnost dystonie hudebníků s dystonií při patování v golfu je opravdu natolik

nápadná, až se nemohu ubránit pocitu,

že v české golfové publicistice prožívám

„okamžik heuréka“. Zvláště významná

podobnost je v tom, že se obě dystonie

projevují pouze při konkrétní akci, která

je charakterizována zapojením určitého

souboru svalů, je náročná na jemnou motoriku a svým způsobem stresující: „Dystonické pohyby objevující se u hudebníků

možno klasifikovat jako akční dystonie,

protože jsou téměř vždy vyvolány nebo

zhoršeny při vědomých pohybech. Abnormální kontrakce se nevyskytují bez specifických pohybů a nevyskytují se v klidu.

Proto je můžeme také nazývat dystoniemi závislými na specifickém pohybu.“

Příčiny dosud nejsou zcela zřejmé: „Patofyziologie idiopatické dystonie zůstává

nejasná. Podle řady pozorování symptomatických dystonií bylo popsáno postižení bazálních ganglií, zejména putamen,