Page 48
46
|
GOLF
ROZHOVOR | Martina Fulínová
Co vidíte jako největší problém čes-
kého golfu?
Možná to, že nikdo těmhle dobrým mla-
dým golfi stům včas neřekne: tohle nedě-
lej. Že třeba přejdou rychle k profesioná-
lům, po roce jim dojdou peníze a skončí
úplně, případně v nižších soutěžích. Na
vině je množství faktorů – od zaslepe-
ných rodičů až po kluby, protože ne
všechny mají dobré podmínky pro mlá-
dež. Základ je přitáhnout děti ke golfu
a k tomu je nutné vytvořit podmínky. Pe-
níze klubům, respektive hřištím by měli
přinášet členové a fíčkaři, ne děti. I když
za sebe říkám, že některá fíčka u nás
jsou cenově nadsazená. A to nemluvím
o tom, když je hřiště v nějakém horším
stavu, třeba zapískované greeny. Venku
máte v takovém případě slevu, tady to
příliš není.
Pořád vás vaše práce i po třiceti le-
tech naplňuje?
Ano, naplňuje, i když jsem měla období,
kdy jsem přemýšlela o změně. Chtěla
jsem i odejít, hledala jsem si jinou práci,
ale zjistila jsem, že všude je chleba o dvou
kůrkách. Tím, jak jsem pronikla do golfo-
vého prostředí, nechtěla jsem tuhle oblast
úplně opustit. Nakonec zjistíte, že to není
tak špatné. S nárůstem hráčů, golfových
hřišť i klubů se zvětšil i objem činnosti
federace. Postupně jsme si museli práci
rozdělit, já mám nyní na starosti dotace,
komunikaci s kluby, částečně domácí sou-
těže a sportovní úsek už jde mimo mě.
Trochu mi někdy sportovní část schází, ale
pořád ji sleduji, a prozatím se pořád se
potkáváme na turnajích, například na ext-
ralize, a vidím, jak je golf dnes jiný.
Jak je jiný?
Hodně jiný. Vloni jsem si zahrála na ext-
ralize jamkovku proti Denise Vodičkové.
A řekla jsem si, kdo mě za co trestá, proč
já chytila zrovna Denisu. Došla jsem s ní
až na patnáctku. Ona sama udělala jen
tři chyby, jinak hrála neskutečně. Když ji
vidím hrát, to je úplně něco jiného než
v době, kdy jsem hrávala v reprezentaci
já. Denisa hraje skvěle, tvrdě trénuje, je to
slušná a milá holka. Jsem moc zvědavá,
kam až to dotáhne. To, co již dokázala
ve své amatérské kariéře, je neuvěřitelné.
Klobouk dolů. Byla to pro mě velká škola.
Pro mě, která hraje golf 42 let. (smích) Ale
to srovnání, to mě baví.
Někde jsem zaslechl, že už máte na
federaci své inventární číslo. Jaké?
Skoro úplně nejnižší. Beru to tak, že
přede mnou byl ve federaci Karel Vo-
pička, takže on byl 001. Já byla hned po
něm, tudíž číslo 002. Když odešel do dů-
chodu, tak už jednička ve federaci není.
Tím pádem jsem nyní v pozici služebně
nejstarší sloužící, byť s inventárním čís-
lem 002. (smích)
Co vy a golf dnes?
Pořád mě baví. Snažím se pořád hrát
turnaje i na soutěžní úrovni. Už čtyři
roky jsem v seniorské kategorii, ale to
mi nijak nevadí. Beru to jako fakt. Skvělé
roky, kdy mi bylo dvacet, třicet a tak
dál, už jsou pryč. Ale každá dekáda má
něco svého a nového. To platí i teď. Ze
seniorských soutěží prozatím hraju za
GC Karlovy Vary jen mistrovství ČR se-
niorských družstev na jamky a meziná-
rodní seniorské mistrovství, jinak se ještě
snažím dál hrát Midy. Soutěžní golf vás
udržuje v nastavení, že si nejdete za-
hrát na hřiště jen tak. Mám vlastnost, že
vždycky vím, jak „jdou“ se mnou hráči ve
fl ightu, vím, kdo a o kolik vede, nebo ko-
lik ztrácím, a to mě dřív trochu streso-
valo. Před pár lety jsem si ale nastavila,
že tím soupeřem je pro mě jen hřiště,
ne jiné hráčky. Když se naučíte hrát
jamku po jamce, zapomenete na prů-
švih na jedničce a pomůže vám to hrát
mnohem víc konzistentní golf. A udržet
si herní úroveň.
Golf vám víc dal, nebo vzal?
Myslím, že víc dal. Do osobního života
mi dal mojí vlastní rodinu, do pracovního
zaměstnání, obrovské množství zajíma-
vých lidí, kamarádů, ale i možnost po-
znat místa, kam bych se jinak nedostala.
Od osmnácti let jsem dostala možnost
jezdit s golfem po světě. To bylo neuvě-
řitelné. Těsně po revoluci v roce 1990
jsme hráli na pozvání v Japonsku na neo-
fi ciálním akademickém mistrovství světa.
A pak jsem tam byla ještě další dva roky
po sobě. Mám fotku z Německa s Lee
Westwoodem z roku 1988, tehdy ama-
térem s handicapem 1, který byl vysmáté
„ucho“, ale už tehdy tvrdil, že jednou
bude velký hráč. Doma na poličce mám
fotku se Sevem Ballesterosem a Bernhar-
dem Langerem z Mariánek z roku 1995.
Říkám jí já a legendy. Tyhle zážitky
a vzpomínky jsou neuvěřitelné. Pro mě,
holku ze Šilheřovic, kde pro někoho dá-
vají lišky dávají dobrou noc a která jezdila
do Japonska.
Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Martiny Fulínové
MARTINA FULÍNOVÁ STRUČNĚ
NEJOBLÍBENĚJŠÍ HŘIŠTĚ?
Mám asi dvě. Karlovy Vary a Šilheřovice.
NEJKRÁSNĚJŠÍ HŘIŠTĚ?
Jedno nedokážu říct. Mám ráda hřiště obklopené
stromy, lesy. Otevřená hřiště dávají příliš volnost, což
je leckdy znát na skóre. Ta v lese mě drží v pokorném
módu.
NEJLEPŠÍ SKÓRE?
Dvakrát jsem zahrála soutěžní kolo jednu pod par,
v Šilheřovicích a ve Varech. Vlastně, pardon, zahrála
jsem dvě pod, 70 ran na Zbraslavi. Toho si paradoxně
cením nejvíc, protože to bylo ve fi nálovém kole
mistrovství Midů v mých 48 letech. Byla jsem po
dvou kolech třetí a říkala si, abych se hlavně udržela
na bedně. A skončila jsem první.
VYSNĚNÝ FLIGHT?
Vždycky, když takovou otázku slyším, říkám, že asi
s nějakou legendou. Ale těch lidí, a nejen osobností,
je tolik…
Zastřešujeme golf jako sport na území České
republiky a naším cílem rozvoj golfu jakožto
sportu. Proto je důležité starat se o výchovu
mládeže a snažit se o výchovu vrcholových
sportovců. Současně je bezesporu velmi důležité
spolupracovat s kluby a také pracovat na tom, aby
se golf zbavil té špatné nálepky z minulosti.