Page 112
110
|
GOLF
DRIVING | Fejeton
Golf na předělu zimy a jara je poněkud
bipolární. Na jedné straně se opravdoví
golfi sté náramně těší na vytoužený ná-
vrat na hřiště, ale na druhé straně bývají
ty časné chvíle radosti vykoupené zmrz-
lýma rukama a ušima. Nějak podobná
byla moje nedávná devítka v Praze
Hodkovičkách.
Půda byla po období mrazů ještě tvrdá
jako kámen, i když teploměr ukazoval
mírně nad nulou. Moje oblečení při-
pomínalo cibuli a faunu v okolí Vltavy
oživil červený „hejl“ na mém nose. Ale
stejně to byla radost. Na improvizované
zimní krátké jamce číslo 2 jsem za-
hrál vysokou wedge a k mému nesmír-
nému překvapení míček třikrát poskočil
a spadl do jamky. Moje první hole-in-
one za 43 let golfu. Rozhlédnul jsem se
okolo. Ale jako naschvál jedinými svědky
mého prvního esa byly jen straky. Zdálo
se mi nespravedlivé, že po 43 letech
čekání přišlo to štěstí, když jsem hrál
sám. Ale stejně to byl fajn pocit.
Nabuzen prvním životním hole-in-one
jsem svižně mašíroval k další jamce jako
králíček Duracell. Avšak na odpališti mě
euforie přešla. Přede mnou se odehrá-
vala scéna, která je noční můrou kaž-
dého golfi sty, který nerad čeká. Tím
spíše v zimě. Čtyřčlenná skupina star-
ších pánů přede mnou dokázala svými
ranami pokrýt nejen dotyčnou fervej,
ale rovněž tu vedlejší. Vzpomněl jsem si
na titul britského válečného fi lmu „Umí-
rání za dlouhého dne“… Zhluboka jsem
vzdychnul a vyndal z bagu láhev vody.
Doušek studené vody bývá lepší než
antidepresiva.
Pánové se zvolna propracovali až na
další odpaliště a já jsem je sledoval
z diskrétní vzdálenosti. Ještě než se při-
pravili ke hře, zdvořile jsem přistoupil
a poprosil, zda by mne pustili před je-
jich skupinu. K mému velkému překva-
pení se na mne dívali, jako bych je po-
žádal o vyšší fi nanční půjčku, případně
jako bych si chtěl přivlastnit jejich dů-
chody. Nevstřícná první reakce mne ne-
odradila a nadále jsem pokračoval ve
strategii slušnosti.
Pak jsem poznal jednoho z těch hráčů.
Byl to člen Síně slávy a bývalý před-
seda STK ČGF. A shodou okolností to byl
právě on, kdo autoritativně pronesl: „My
vás teda pustíme, ale podle pravidel na
to nemáte žádný nárok. Samotný jeden
hráč nemá v golfu žádná práva.“
V tu chvíli jsem zalitoval, že jsem v mi-
nulosti nevěnoval více pozornosti studiu
pravidel. Ale kdesi v hloubi mysli se mi
jasně vynořovala vzpomínka, že tohle
pravidlo už neplatí. Takže jsem onomu
pánovi dal zdvořile moji vizitku a na-
bídnul sázku. Zde je výsledek. Posuďte
sami, kdo vyhrál.
Když dojde na zákony a pravidla, musí
jít veškerý amatérismus stranou, je
nutno se poradit s odborníky. Proto
jsem se obrátil s prosbou o radu na
mého skvělého kamaráda a velkého
znalce pravidel a rovněž rozhodčího
s nejvyšší mezinárodní licencí, který slo-
žil zkoušky v St. Andrews.
Po právu slušnosti
Aneb výlet do „králičí díry“ pravidel golfu
Žijeme dobu informační exploze, kdy už není možné, aby jedinec ovládl všechny
obory vědění, jak o tom kdysi snili F. Bacon a J. A. Komenský, když se snažili vytvořit
obor „pansofi a“ neboli vševěda. Upřímně doznávám, že nejsem vševěd. A to ani
v mém nejoblíbenějším sportu – v golfu. Nedávno jsem narazil na spletitý problém
v oblasti pravidel golfu a musel jsem se obrátit na skutečné odborníky. A zdá se mi,
že bude poučné se s vámi podělit o výsledek.
Text: Ondřej Kašina
„Zákony přicházejí a zase odcházejí, etika zůstává.“
N. N. Taleb
Čtyřčlenná skupina starších pánů přede mnou
dokázala svými ranami pokrýt nejen dotyčnou
fervej, ale rovněž tu vedlejší. Vzpomněl jsem si
na titul britského válečného filmu „Umírání za
dlouhého dne“… Zhluboka jsem vzdychnul
a vyndal z bagu láhev vody.