DRIVING | Fejeton

„Zákony přicházejí a zase odcházejí, etika zůstává.“

N. N. Taleb

Po právu slušnosti

Aneb výlet do „králičí díry“ pravidel golfu

Žijeme dobu informační exploze, kdy už není možné, aby jedinec ovládl všechny

obory vědění, jak o tom kdysi snili F. Bacon a J. A. Komenský, když se snažili vytvořit

obor „pansofia“ neboli vševěda. Upřímně doznávám, že nejsem vševěd. A to ani

v mém nejoblíbenějším sportu – v golfu. Nedávno jsem narazil na spletitý problém

v oblasti pravidel golfu a musel jsem se obrátit na skutečné odborníky. A zdá se mi,

že bude poučné se s vámi podělit o výsledek.

Text: Ondřej Kašina

Golf na předělu zimy a jara je poněkud

bipolární. Na jedné straně se opravdoví

golfisté náramně těší na vytoužený návrat na hřiště, ale na druhé straně bývají

ty časné chvíle radosti vykoupené zmrzlýma rukama a ušima. Nějak podobná

byla moje nedávná devítka v Praze

Hodkovičkách.

Půda byla po období mrazů ještě tvrdá

jako kámen, i když teploměr ukazoval

mírně nad nulou. Moje oblečení při-

čekání přišlo to štěstí, když jsem hrál

sám. Ale stejně to byl fajn pocit.

Nabuzen prvním životním hole-in-one

jsem svižně mašíroval k další jamce jako

králíček Duracell. Avšak na odpališti mě

euforie přešla. Přede mnou se odehrávala scéna, která je noční můrou každého golfisty, který nerad čeká. Tím

spíše v zimě. Čtyřčlenná skupina starších pánů přede mnou dokázala svými

Čtyřčlenná skupina starších pánů přede mnou

dokázala svými ranami pokrýt nejen dotyčnou

fervej, ale rovněž tu vedlejší. Vzpomněl jsem si

na titul britského válečného filmu „Umírání za

dlouhého dne“… Zhluboka jsem vzdychnul

a vyndal z bagu láhev vody.

pomínalo cibuli a faunu v okolí Vltavy

oživil červený „hejl“ na mém nose. Ale

stejně to byla radost. Na improvizované

zimní krátké jamce číslo 2 jsem zahrál vysokou wedge a k mému nesmírnému překvapení míček třikrát poskočil

a spadl do jamky. Moje první hole-inone za 43 let golfu. Rozhlédnul jsem se

okolo. Ale jako naschvál jedinými svědky

mého prvního esa byly jen straky. Zdálo

se mi nespravedlivé, že po 43 letech

110 | GOLF

ranami pokrýt nejen dotyčnou fervej,

ale rovněž tu vedlejší. Vzpomněl jsem si

na titul britského válečného filmu „Umírání za dlouhého dne“… Zhluboka jsem

vzdychnul a vyndal z bagu láhev vody.

Doušek studené vody bývá lepší než

antidepresiva.

Pánové se zvolna propracovali až na

další odpaliště a já jsem je sledoval

z diskrétní vzdálenosti. Ještě než se připravili ke hře, zdvořile jsem přistoupil

a poprosil, zda by mne pustili před jejich skupinu. K mému velkému překvapení se na mne dívali, jako bych je požádal o vyšší finanční půjčku, případně

jako bych si chtěl přivlastnit jejich důchody. Nevstřícná první reakce mne neodradila a nadále jsem pokračoval ve

strategii slušnosti.

Pak jsem poznal jednoho z těch hráčů.

Byl to člen Síně slávy a bývalý předseda STK ČGF. A shodou okolností to byl

právě on, kdo autoritativně pronesl: „My

vás teda pustíme, ale podle pravidel na

to nemáte žádný nárok. Samotný jeden

hráč nemá v golfu žádná práva.“

V tu chvíli jsem zalitoval, že jsem v minulosti nevěnoval více pozornosti studiu

pravidel. Ale kdesi v hloubi mysli se mi

jasně vynořovala vzpomínka, že tohle

pravidlo už neplatí. Takže jsem onomu

pánovi dal zdvořile moji vizitku a nabídnul sázku. Zde je výsledek. Posuďte

sami, kdo vyhrál.

Když dojde na zákony a pravidla, musí

jít veškerý amatérismus stranou, je

nutno se poradit s odborníky. Proto

jsem se obrátil s prosbou o radu na

mého skvělého kamaráda a velkého

znalce pravidel a rovněž rozhodčího

s nejvyšší mezinárodní licencí, který složil zkoušky v St. Andrews.