ROZHOVOR | Šimon Zach
Asi nelze jinak než se ještě vrátit
k loňskému roku. Jak vás ta zvláštní
doba zasáhla?
Zasáhla. A hodně. Měl jsem nalajnováno
spoustu turnajů, které jsem měl hrát, ale
z plánů nezbylo prakticky nic. Od společnosti Relmost, se kterou spolupracuji, jsem
měl mít devět karet na turnaje Challenge
Tour, dva domácí plus sedm v zahraničí,
ale jelikož byl Relmost nucen okolnostmi
zrušit všechny své tuzemské akce a z kalendáře vypadly i další turnaje, přišel jsem
o všechny starty a pozvánky. A protože
jsem s tím tak trochu počítal už rok předtím, nehrál jsem ani kvalifikační školu na
Pro Golf Tour, takže mi nezbylo prakticky
nic. A ještě ke všemu, když se v červenci
začalo i v Česku konečně hrát, způsobil
jsem si frakturu ramene, se kterou jsem se
léčil dva měsíce. Bohužel to vyšlo přesně
na dobu, kdy covid trochu polevil, ale nemohl jsem hrát kvůli zranění.
Co se stalo, jak jste ke zranění přišel?
Zahrál jsem ránu do rafu a snažil se míček
z trávy vyseknout. Jak jsem zabral, ucítil
jsem, jak v rameni něco prasklo. Nemohl
jsem za chvíli ani zvednout ruku, takže
jsem nedohrál. Byl jsem potom v Centru pohybové medicíny na prohlídce, kde
jsem se dozvěděl, že mám natržený sval
a frakturu ramene. Místo hraní přišlo léčení
a dlouhá pauza.
Pokud se nepletu, tak loňský rok byl
váš první kompletní mezi profesionály. Asi jste si ho představoval trochu jinak…
To rozhodně. Byl to takový zvláštní rok.
Nečekaný. Moc jsem toho neodehrál, ani
jsem neměl nějak dobré výsledky. Povedlo
se mi akorát vyhrát akademické mistrovství
ČR, ale to byl jediný vítězný turnaj. Jinak nic
moc, další turnaje jsem odehrál bez valného
výsledku či úspěchu. Byla to taková trochu
depresívní sezona. Když jsem hrál, moc mi
to nešlo, nebo jsem byl zraněný, případně
byly turnaje zrušené. Nevyšlo mi to ani trochu podle představ. Ale zase jsem měl víc
času na trénink, především krátké hry.
Když už hovoříte o tréninku, tomu
jste věnoval hodně času i na jarním
kempu ve Španělsku…
Byli jsme tam celkem čtyřicet dní. Jeli
jsme tam hlavně s vidinou odehrát toho
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
co nejvíc na hřišti. Bylo to vlastně jediné
místo, kde se hrály turnaje i v Evropě.
Vedle European Tour samozřejmě, ale tam
se nikdo z nás kromě Ondry Liesera zatím nedostane. Odehrál jsem čtyři turnaje,
skvělé bylo i to, že jsme mohli hrát a trénovat venku a realizovat všechno, co jsme
chtěli a měli v plánu.
Čemu jste se věnoval nejvíc?
Po každé zimě se nejvíc věnuji krátké hře
pro získání citu, protože během zimní
pauzy mi trochu odejde. I proto, že během zimy hodně pracuji na zlepšení fyzické kondice. Navíc přes zimu většinou
pálím jen z rohožky, nedá se příliš patovat,
se podaří zajistit i sponzory, aby se daly
finančně turnaje zajistit, protože i z této
stránky je tohle období hodně náročné.
Spousta firem nyní spíš škrtá náklady,
nemá peníze. Za sebe musím složit velký
dík firmám Strabag a TOI TOI, které mě
dlouhodobě podporují. Bez nich bych
jen těžko mohl hrát a pokračovat ve
své práci.
Přestup od amatérů mezi profesionály nebývá nijak snadný. Objevilo
se něco, co vás opravdu zaskočilo,
co jste jen s obtížemi zvládal?
Trochu mě zaskočilo, jak je pomalá hra na
českých turnajích. A to, že tempo nikdo
Byla to taková trochu depresívní sezona. Když jsem
hrál, moc mi to nešlo, nebo jsem byl zraněný,
případně byly turnaje zrušené. Nevyšlo mi to ani
trochu podle představ. Ale zase jsem měl víc času
na trénink, především krátké hry.
takže jsem se věnoval hlavně krátké hře
a hře na hřišti.
A cítíte nějaký pokrok?
Určitě ano. Velký! Ostatně bylo to vidět
i na výsledcích. V pořadí třetí turnaj ve
Španělsku jsem vyhrál a po delší době
jsem se na hřišti cítil opravdu dobře. Jak
zdravotně, tak herně. Byl jsem spokojený
s ranami, které jsem pálil, celkově převládaly jen pozitivní pocity. Těch 40 dní
ve společnosti Filipa Mrůzka a Filipa Ráži
bylo fakt výborných. Hlavně Filip Mrůzek
je hodně dobrý hráč, hodně zapálený do
hry. Je s ním radost trénovat. Rozhodně
to není někdo, koho musíte do tréninku
nutit, tlačit nebo přemlouvat. Předával
nám hodně ze svých zkušeností, ale myslím, že jsme se po golfové stránce obohatili navzájem.
Začátek roku se evidentně povedl,
takže by se dalo říct, že letošní rok
nemůže být horší než ten předchozí.
Takhle to úplně nevidím, protože si naopak někdy říkám, že vždycky ještě může
být hůř. Ale doufám, že s příchodem
teplejšího počasí ten virus, co tu už tak
dlouho straší, poleví, že pomůže třeba
i očkování. Pořád věřím, že se turnaje budou normálně hrát, že nebudeme muset
přežívat v nějaké turnajové bublině. A že
nehlídá, i když tam jsou rozhodčí. Nebylo
nic výjimečného, že se kola chodila i za
pět a půl hodiny. Mezi amatéry se hraje
rychle. Totéž platilo, když jsem hrál na
nějakých podnicích Challenge Tour nebo
evropskou sérii. Tam se hrálo v tempu
a rychle to odsýpalo. Zatímco na českých
turnajích a občas i na Pro Golf Tour to
někdy zaskřípalo a hra trvala déle, než je
zdrávo. Ale i s tím se musím umět vyrovnat a naučit se to zvládat, i když mi to ani
trochu nesedí.
Máte už představu, jak bude vypadat váš letošní turnajový kalendář?
Pokud se letos uskuteční oba turnaje
Challenge Tour a turnaj European Tour
pořádané společností Relmost, tak těch
bych se chtěl zúčastnit. Na to jsou navázané ještě nějaké další sponzorské
pozvánky na akce Challenge Tour. To
je moje hlavní část sezony a zbytek
bych chtěl proložit turnaji Pro Golf Tour
a české PGA. Tou třešničkou roku by ale
měla být evropská série na Albatrossu. Ve
fázi, v jaké jsem, je pro mě nejdůležitější
hrát co nejvíc turnajů a ideálně si uhrát
nějakou kartu. Třeba i na Pro Golf Tour.
A samozřejmě sbírat další zkušenosti a co
nejvíc hrát, protože v předchozí sezoně
jsem toho moc neodehrál. Po sezoně uvidíme, co dál.
17