země k těm, kde mladí nejčastěji považují

své starší spoluobčany za přítěž.

Jen si představte, že člověk ve věku 51 let,

tedy ve věku Phila Mickelsona, přijde do

oddělení lidských zdrojů, jak se teď moderně říká kádrovákům. A tam jim řekne,

že je lepší než jeho konkurenti o dvacet

a více let mladší. Jistě si umíte představit,

jak rychle by takového blázna kádrováci

vyhodili. A přece jen se to stalo! Phil dokázal kromě jiných porazit i Brookse Koepku,

jednatřicetiletého vítěze čtyř majorů.

Všichni golfoví publicisté světa teď budou

rozebírat, jak se to vlastně mohlo stát.

Vzhledem k tomu, že jsem docela často

v uplynulých letech Mickelsona sledoval,

myslím, že jde o kombinaci dvou faktorů. Ač nejsem fanatik kybernetiky, použiji srovnání s výpočetní technikou. Aby

nějaký počítač mohl být výkonnější než

ostatní, potřebuje synergickou kombinaci

skvělého software a hardware. Když si

za software dosadíme talent, vyjde nám

z toho, že toho měl a má Phil vrchovatě.

A k tomu v uplynulých letech viditelně posílil a zkvalitnil hardware – neboli tělo.

Asi tak před patnácti lety jsem se dohadoval s jedním mým golfovým kamarádem o významu Phila Mickelsona pro

světový golf. A ten člověk tehdy vyjádřil

nad Američanem jednoznačné opovržení

a označil ho za „tlustýho starýho strejce“.

Jenže, jak se říká, karma je potvora. Kdyby

dnes vedle sebe postavili toho mého kamaráda a Phila, tak by se lidé ptali: „Kdo

je ten starej tlustej strejc vedle Phila?“

Není pochyby o pravdivosti Mickelsonova tvrzení, že dosud miluje golf a hraje

ho nejen pro peníze a pro slávu, ale pro

krásu té hry. Jenže to by samo o sobě nestačilo. Člověk, jehož jsme viděli poslední

dobou, to byl jiný Phil. Těsná trička prozrazovala, jak moc zlepšil fyzickou kondici. A každý, kdo se v jeho věku a ve věku

ještě vyšším snaží udržet a zlepšit stav

svých svalů a zvýšit jejich výkon, ví, jak je

to těžké a kolik námahy to stojí.

V zájmu toho, abychom mohli opravdu

docenit výkon Phila Mickelsona ve 103.

PGA Championship, je nutno dodat, že se

tento major hrál na hřišti Ocean Course

Kiawah Island, které zahraniční golfoví

žurnalisté označili za patrně nejobtížnější

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

hřiště na světě. A zde dlužím opožděnou

omluvu architektům tohoto hřiště, kterými byli Pete Dye a jeho manželka Alice.

Před lety jsem napsal, že některá jejich

hřiště jsou spíše mučicími nástroji než

místy k hraní golfu. Je pravda, že pohled

z některých odpališť Ocean Course je hrozivý, ale v konci konců je to hřiště tvrdým,

ale nikoliv nesmyslně záludným testem

hráčských schopností.

Před letošním kláním kolegové z amerických golfových médií spekulovali, že značná

délka jamek a silný vítr budou favorizovat ty

nejdelší golfisty. Tedy hráče, jako jsou Brooks Koepka, Bryson DeChambeau či Rory

McIlroy, který není vysoký, ale pyšní se úctyhodnou délkou drajvů. Padla dokonce slova

o tom, že je to hřiště zcela nekompatibilní

s herním stylem Phila Mickelsona.

Proč tam dokázal vyhrát? Právě tuhle

odpověď považuji za jeden z důležitých

vzkazů, který by si měli pamatovat všichni

golfisté, zvláště pak senioři. V moderní zahraniční personalistice se nyní často užívá

pojem „mix of skills“ neboli směs dovedností. Je to zajímavá a užitečná kategorie,

která dokáže postihnout a ocenit výhody

všestrannosti.

A právě golf je výjimečný sport kvůli tomu,

že nestačí jen mládí a síla. V golfu nikdo nevyhraje jen díky 400 metrů dlouhým drajvům. Vždycky přijde chvíle pravdy, kdy vše

rozhoduje jemný čip, kouzelnický flop, dar

kreativity. Zkrátka magie krátké hry. To je

důvod, proč je golf unikátní a tolik přitažlivý

i pro nás dříve narozené. Například známý

americký tenista Pete Sampras je o rok

mladší než Phil Mickelson a svou profesionální kariéru ukončil už v roce 2002.

Jeden zahraniční časopis komentoval

Philovo vítězství slovy: „Bylo to vítězství

dlouhověkosti v našem sportu. Byla to výhra pro všechny, kdo se nevzdávají a navzdory věku tvrdě trénují. Bylo to vítězství

pro hru, kterou tak milujeme.“

Ale ani tohle všechno vlastně nepostihuje,

čím je Američan výjimečný. Zažil jsem za

svůj už poměrně dlouhý život hodně sportovců, politiků a oligarchů, kteří se snažili

být charismatičtí a získat sympatie davů

různými gesty lidovosti. Většinou z toho

vycházejí jen trapná předstírání a nevkusné

kýče. Ale Mickelson to nějak má v sobě,

je miláčkem davů a člověk mu věří jeho

lunaticky nesmělé úsměvy i zvednuté palce

a vtipy vůči divákům a novinářům.

Když tragicky zahynula princezna Diana,

napsal Alastair Campbell, osobní speachwriter tehdejšího britského premiéra Tonyho

Blaira projev, v němž byla označena jako

„people‘s princess“, princezna lidu. Phil

Mickelson se naštěstí těší dobrému zdraví,

ale kdybych se znovu měl vrátit k řemeslu

autora projevů, které jsem kdysi musel zastávat, a kdyby mi připadla úloha napsat

projev o Philovi, asi bych si dovolil analogii

a označil ho za „people‘s champion“.

Jeden z důvodů, proč je tak jedinečný

a proč diváky tak baví, je jeho styl, který

jsem již označil za nervy drásající. Anglosaská žurnalistika dokonce pro Philův nevypočitatelný styl, ve kterém se střídají fenomenální údery s neuvěřitelnými „minelami“,

vynalezl zvláštní termín: „Phil being Phil“,

Phil je prostě Phil. Možná, že lidé, jako jsem

já, tolik baví a přitahuje jeho styl hry, protože obsahuje záblesky vrcholného mistrovství i docela obyčejná lidská selhání.

Dramatická či patetická gesta jsou rizikové

podniky. Většina celebrit u nich vypadá

trapně a nevěrohodně. Ale Mickelson má

nějaký zvláštní dar, že mu to člověk věří.

Takový pro něho typický okamžik nastal

na páté jamce posledního kola PGA Championship v Kiawah Island, když všichni

diváci i aktéři jasně cítili, že nic není rozhodnuto, každý úder je malé drama samo

o sobě, které může rozhodnout. Na obtížném tříparu Phil zahrál do bankru, a já měl

hned předtuchu, že zase přichází jedna ze

spirál sebezničení a sen se hroutí.

Jenže tentokrát se soustředil, prozkoumal situaci, zavřel oči, představil si dráhu

míčku a zahrál krásný rytmický švih. Míček

se měkce vznesl, dopadl na okraj greenu

a poslušně doběhnul do jamky. Phil chvíli

slavil a rozdával své nesmělé úsměvy

a potom, cestou k dalšímu odpališti, daroval ten míček postiženému dítěti na invalidním vozíku.

Nemám důvěru v nezištnost charity miliardářů ani politiků, kteří lidu rozdávají koblihy. Ale Philovi to člověk prostě uvěří a neubrání se dojetí, i když stokrát někdo může

říci, že je to hra vypočítaná na emoce

a získávání popularity. Možná je to tím, že

mnozí se snaží být charismatičtí, a někteří

takoví prostě jsou. Phil being Phil…

13