země k těm, kde mladí nejčastěji považují
své starší spoluobčany za přítěž.
Jen si představte, že člověk ve věku 51 let,
tedy ve věku Phila Mickelsona, přijde do
oddělení lidských zdrojů, jak se teď moderně říká kádrovákům. A tam jim řekne,
že je lepší než jeho konkurenti o dvacet
a více let mladší. Jistě si umíte představit,
jak rychle by takového blázna kádrováci
vyhodili. A přece jen se to stalo! Phil dokázal kromě jiných porazit i Brookse Koepku,
jednatřicetiletého vítěze čtyř majorů.
Všichni golfoví publicisté světa teď budou
rozebírat, jak se to vlastně mohlo stát.
Vzhledem k tomu, že jsem docela často
v uplynulých letech Mickelsona sledoval,
myslím, že jde o kombinaci dvou faktorů. Ač nejsem fanatik kybernetiky, použiji srovnání s výpočetní technikou. Aby
nějaký počítač mohl být výkonnější než
ostatní, potřebuje synergickou kombinaci
skvělého software a hardware. Když si
za software dosadíme talent, vyjde nám
z toho, že toho měl a má Phil vrchovatě.
A k tomu v uplynulých letech viditelně posílil a zkvalitnil hardware – neboli tělo.
Asi tak před patnácti lety jsem se dohadoval s jedním mým golfovým kamarádem o významu Phila Mickelsona pro
světový golf. A ten člověk tehdy vyjádřil
nad Američanem jednoznačné opovržení
a označil ho za „tlustýho starýho strejce“.
Jenže, jak se říká, karma je potvora. Kdyby
dnes vedle sebe postavili toho mého kamaráda a Phila, tak by se lidé ptali: „Kdo
je ten starej tlustej strejc vedle Phila?“
Není pochyby o pravdivosti Mickelsonova tvrzení, že dosud miluje golf a hraje
ho nejen pro peníze a pro slávu, ale pro
krásu té hry. Jenže to by samo o sobě nestačilo. Člověk, jehož jsme viděli poslední
dobou, to byl jiný Phil. Těsná trička prozrazovala, jak moc zlepšil fyzickou kondici. A každý, kdo se v jeho věku a ve věku
ještě vyšším snaží udržet a zlepšit stav
svých svalů a zvýšit jejich výkon, ví, jak je
to těžké a kolik námahy to stojí.
V zájmu toho, abychom mohli opravdu
docenit výkon Phila Mickelsona ve 103.
PGA Championship, je nutno dodat, že se
tento major hrál na hřišti Ocean Course
Kiawah Island, které zahraniční golfoví
žurnalisté označili za patrně nejobtížnější
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
hřiště na světě. A zde dlužím opožděnou
omluvu architektům tohoto hřiště, kterými byli Pete Dye a jeho manželka Alice.
Před lety jsem napsal, že některá jejich
hřiště jsou spíše mučicími nástroji než
místy k hraní golfu. Je pravda, že pohled
z některých odpališť Ocean Course je hrozivý, ale v konci konců je to hřiště tvrdým,
ale nikoliv nesmyslně záludným testem
hráčských schopností.
Před letošním kláním kolegové z amerických golfových médií spekulovali, že značná
délka jamek a silný vítr budou favorizovat ty
nejdelší golfisty. Tedy hráče, jako jsou Brooks Koepka, Bryson DeChambeau či Rory
McIlroy, který není vysoký, ale pyšní se úctyhodnou délkou drajvů. Padla dokonce slova
o tom, že je to hřiště zcela nekompatibilní
s herním stylem Phila Mickelsona.
Proč tam dokázal vyhrát? Právě tuhle
odpověď považuji za jeden z důležitých
vzkazů, který by si měli pamatovat všichni
golfisté, zvláště pak senioři. V moderní zahraniční personalistice se nyní často užívá
pojem „mix of skills“ neboli směs dovedností. Je to zajímavá a užitečná kategorie,
která dokáže postihnout a ocenit výhody
všestrannosti.
A právě golf je výjimečný sport kvůli tomu,
že nestačí jen mládí a síla. V golfu nikdo nevyhraje jen díky 400 metrů dlouhým drajvům. Vždycky přijde chvíle pravdy, kdy vše
rozhoduje jemný čip, kouzelnický flop, dar
kreativity. Zkrátka magie krátké hry. To je
důvod, proč je golf unikátní a tolik přitažlivý
i pro nás dříve narozené. Například známý
americký tenista Pete Sampras je o rok
mladší než Phil Mickelson a svou profesionální kariéru ukončil už v roce 2002.
Jeden zahraniční časopis komentoval
Philovo vítězství slovy: „Bylo to vítězství
dlouhověkosti v našem sportu. Byla to výhra pro všechny, kdo se nevzdávají a navzdory věku tvrdě trénují. Bylo to vítězství
pro hru, kterou tak milujeme.“
Ale ani tohle všechno vlastně nepostihuje,
čím je Američan výjimečný. Zažil jsem za
svůj už poměrně dlouhý život hodně sportovců, politiků a oligarchů, kteří se snažili
být charismatičtí a získat sympatie davů
různými gesty lidovosti. Většinou z toho
vycházejí jen trapná předstírání a nevkusné
kýče. Ale Mickelson to nějak má v sobě,
je miláčkem davů a člověk mu věří jeho
lunaticky nesmělé úsměvy i zvednuté palce
a vtipy vůči divákům a novinářům.
Když tragicky zahynula princezna Diana,
napsal Alastair Campbell, osobní speachwriter tehdejšího britského premiéra Tonyho
Blaira projev, v němž byla označena jako
„people‘s princess“, princezna lidu. Phil
Mickelson se naštěstí těší dobrému zdraví,
ale kdybych se znovu měl vrátit k řemeslu
autora projevů, které jsem kdysi musel zastávat, a kdyby mi připadla úloha napsat
projev o Philovi, asi bych si dovolil analogii
a označil ho za „people‘s champion“.
Jeden z důvodů, proč je tak jedinečný
a proč diváky tak baví, je jeho styl, který
jsem již označil za nervy drásající. Anglosaská žurnalistika dokonce pro Philův nevypočitatelný styl, ve kterém se střídají fenomenální údery s neuvěřitelnými „minelami“,
vynalezl zvláštní termín: „Phil being Phil“,
Phil je prostě Phil. Možná, že lidé, jako jsem
já, tolik baví a přitahuje jeho styl hry, protože obsahuje záblesky vrcholného mistrovství i docela obyčejná lidská selhání.
Dramatická či patetická gesta jsou rizikové
podniky. Většina celebrit u nich vypadá
trapně a nevěrohodně. Ale Mickelson má
nějaký zvláštní dar, že mu to člověk věří.
Takový pro něho typický okamžik nastal
na páté jamce posledního kola PGA Championship v Kiawah Island, když všichni
diváci i aktéři jasně cítili, že nic není rozhodnuto, každý úder je malé drama samo
o sobě, které může rozhodnout. Na obtížném tříparu Phil zahrál do bankru, a já měl
hned předtuchu, že zase přichází jedna ze
spirál sebezničení a sen se hroutí.
Jenže tentokrát se soustředil, prozkoumal situaci, zavřel oči, představil si dráhu
míčku a zahrál krásný rytmický švih. Míček
se měkce vznesl, dopadl na okraj greenu
a poslušně doběhnul do jamky. Phil chvíli
slavil a rozdával své nesmělé úsměvy
a potom, cestou k dalšímu odpališti, daroval ten míček postiženému dítěti na invalidním vozíku.
Nemám důvěru v nezištnost charity miliardářů ani politiků, kteří lidu rozdávají koblihy. Ale Philovi to člověk prostě uvěří a neubrání se dojetí, i když stokrát někdo může
říci, že je to hra vypočítaná na emoce
a získávání popularity. Možná je to tím, že
mnozí se snaží být charismatičtí, a někteří
takoví prostě jsou. Phil being Phil…
13