INSTRUKCE | Strategie

pohybu okolo odpaliště a greenu neberou

ohledy na ostatní. Jdou si pouze za vlastní

vizí úspěchu, nadrogováni poučkami pozitivního myšlení.

Americká psycholožka Jean M. Twengeová, mj. autorka knihy Epidemie narcisismu (2010), ve svých nejnovějších výzkumech dospěla k závěru, že ze současných

internetových netholiků a „z těch, kteří

jsou online“, vyrůstají bytosti, které jsou

stále více egoistické a stále hůře připravené na normální životní výzvy a smysluplnou interakci ve společnosti.

Po sledování sebedůležitosti napříč několika uplynulými desetiletími zjistila, že

dnešní mladá generace – Generace Já, jak

ji pojmenovala, projevuje více narcismu

a díky tomuto bonmotu je Trevino často

vzpomínán.

Ve skutečnosti však neukecáte slajz ani

huk. A jakákoliv snaha nahradit hlubší

znalosti vlastní hry poučkami pozitivního

myšlení skončí vždy žalostně. Jde jen o to

si to přiznat. Část golfistů se však v tomto

směru bohužel drží poučky Járy Cimrmana, že „pouze přiznaná chyba se stává

chybou“.

PROPASTNÝ ROZDÍL MEZI

POZITIVNÍM MYŠLENÍM

A SEBEPOZNÁNÍM

Víte, jak podle mě vypadá prakticky použitelný model pozitivního myšlení v golfu?

Nabídnu moji soukromou techniku. Navzdory dlouhým desítkám let strávených

Namísto pouček o pozitivním myšlení by si měl

rekreační golfista nejdříve ze všeho pohlédnout do

nitra, zamyslet se a ujasnit si, jaká strategie hry mu

poskytuje největší uspokojení.

než generace předešlé (její příslušníci souhlasí například s tvrzeními jako „myslím,

že jsem mimořádný člověk“). Narcismus

je ve vzájemném vztahu s materialismem

a jde ruku v ruce s touhou se proslavit

a s přehnanými očekáváními. Narcismus

je také spojený s nedostatkem empatie

a podle dalších výzkumů se míra empatie snížila například u vysokoškolských

studentů. Vědci se domnívají, že tomu je

tak z důvodu zaneprázdněnosti dnešních

mladých lidí při jejich honbě za společenským uznáním a úspěchem.

Podle mého názoru je současná popularita

technik výuky pozitivního myšlení podmíněna také skutečností, kterou odhalila J. M.

Twenegeová – neboli, že novější generace

jsou jaksi „změkčilejší“, mají nižší schopnost

odolnosti a obtížně vyzrávají k „dospělému

chování“ ve smyslu schopnosti porvat se

s nepřízní podmínek.

To vše je velmi relevantní pro golfovou

psychologii. Golf totiž nic neodpouští.

Pokud občas lze oblafnout lidi v zaměstnání nebo v nějakém zájmovém sdružení pomocí manipulativních technik

chování, pak v golfu nic takového není.

Lee Trevino říkal, že „slajzu lze domluvit, ale huk neposlouchá“. Bylo to vtipné

32 | GOLF

na golfových hřištích a cvičných odpalištích různých kontinentů se musím přiznat,

že mám trému i před turnajem kategorie

„pouťový“. Vždycky mě dokáže znervóznit, jak se lidé před startem „myší“ kolem

prvního odpaliště, jejich rádoby chytré

řeči, kterými se odreagovávají.

Nejhorší je to, když se jedná o lidi dosud

neznámé. V takové chvíli nervozity a pochyb se snažím poněkud vzdálit od hluku

skupiny a prohlédnout si profil ferveje, vizualizovat první ránu. A pak si řeknu v duchu: „Vole, vzpomeň si, kolik let jsi promarnil hraním přesně podobných jamek,

kolikrát jsi už byl v téhle situaci, kolik desítek tisíc míčků jsi odehrál do dálky a směru,

které jsou tady zapotřebí. Mohl jsi za tu

spoustu let dělat úplně jiné věci, mohl ses

naučit něco jiného, možná lepšího. Ale ty

jsi celá ta léta mlátil do golfových míčků

a to jediné, co ses v tom mizerným životě

opravdu naučil, je právě tohle. Tak nebuď

srab a prodej to, co umíš.“

Ale téhle chvíli vnitřního dialogu předchází fáze dosti technická. Než se člověk

může začít přesvědčovat, že následující

rána je na 99,99 % v jeho možnostech,

musí znát potřebnou délku rány v poměru ke svým standardním délkám ran.

Musí vyhodnotit potřebu stranové rotace

v poměru ke své přirozené stranové rotaci. A – pokud se jedná o par 4 a 5 – stanovit si, kam chce míček umístit v zájmu

správné pozice pro další ránu.

Aby tohle všechno golfista dokázal, nepotřebuje nějaké univerzální „Prêt-à-Porter“

pozitivní myšlení, které by mu „mazalo

med kolem huby“. Potřebuje zcela brutálně upřímnou znalost sebe sama, svých

herních preferencí a svých technických

možností.

Vícero velkých golfistů historie říkalo, že

v okamžiku golfového úderu je naprosto

nejdůležitější tomu věřit. Ale ještě předtím je nutno projít jinými fázemi, o kterých už se tolik nepíše a nemluví.

KDO JSEM, CO OD TOHO CHCI

A JAKÉ MÁM „ZBRANĚ“

Rekreační golfistky a golfisté mají krásnou

výhodu, kterou většinou nedoceňují. Profesionálové, které to živí, jsou odsouzeni

hrát podle přísně statistických metod

a s cílem minimalizovat chyby. Tedy – pokud nejsou jako Kevin Costner ve filmu

Zelený svět. V určitém smyslu jsou na tom

golfoví profesionálové stejně jako poctiví

podnikatelé. Když udělají minimum chyb,

vydělají. Když spáchají vážné chyby, mohou se dostat na mizinu. Naproti tomu

má rekreační golfista pohádkovou možnost si zvolit strategii, která mu dělá největší radost.

Namísto pouček o pozitivním myšlení by

si měl rekreační golfista nejdříve ze všeho

pohlédnout do nitra, zamyslet se a ujasnit

si, jaká strategie hry mu poskytuje největší

uspokojení. I na laické úrovni je obecně

známo, že lidé mají různé osobnosti. Někteří milují riskování a jiné naopak uspokojuje pouze hra na jistotu.

Má to docela zajímavou korelaci s tím, jak

různí lidé řídí auta. Jsou takoví, pro které

je rychlá jízda největším požitkem i za

cenu rizika. A jiní naopak cítí uspokojení

z jízdy defenzivní a bezpečné.

Díky behaviorálním psychologům, ze kterých se stali rovněž ekonomové (A. Tversky, D. Kahneman, R. Thaler) je dnes již

uznávána existence lidského chování,

které se nazývá averze ke ztrátě.

Každý člověk má při rozhodování určitou

míru averze k potenciální ztrátě. Například