INSTRUKCE | Strategie
pohybu okolo odpaliště a greenu neberou
ohledy na ostatní. Jdou si pouze za vlastní
vizí úspěchu, nadrogováni poučkami pozitivního myšlení.
Americká psycholožka Jean M. Twengeová, mj. autorka knihy Epidemie narcisismu (2010), ve svých nejnovějších výzkumech dospěla k závěru, že ze současných
internetových netholiků a „z těch, kteří
jsou online“, vyrůstají bytosti, které jsou
stále více egoistické a stále hůře připravené na normální životní výzvy a smysluplnou interakci ve společnosti.
Po sledování sebedůležitosti napříč několika uplynulými desetiletími zjistila, že
dnešní mladá generace – Generace Já, jak
ji pojmenovala, projevuje více narcismu
a díky tomuto bonmotu je Trevino často
vzpomínán.
Ve skutečnosti však neukecáte slajz ani
huk. A jakákoliv snaha nahradit hlubší
znalosti vlastní hry poučkami pozitivního
myšlení skončí vždy žalostně. Jde jen o to
si to přiznat. Část golfistů se však v tomto
směru bohužel drží poučky Járy Cimrmana, že „pouze přiznaná chyba se stává
chybou“.
PROPASTNÝ ROZDÍL MEZI
POZITIVNÍM MYŠLENÍM
A SEBEPOZNÁNÍM
Víte, jak podle mě vypadá prakticky použitelný model pozitivního myšlení v golfu?
Nabídnu moji soukromou techniku. Navzdory dlouhým desítkám let strávených
Namísto pouček o pozitivním myšlení by si měl
rekreační golfista nejdříve ze všeho pohlédnout do
nitra, zamyslet se a ujasnit si, jaká strategie hry mu
poskytuje největší uspokojení.
než generace předešlé (její příslušníci souhlasí například s tvrzeními jako „myslím,
že jsem mimořádný člověk“). Narcismus
je ve vzájemném vztahu s materialismem
a jde ruku v ruce s touhou se proslavit
a s přehnanými očekáváními. Narcismus
je také spojený s nedostatkem empatie
a podle dalších výzkumů se míra empatie snížila například u vysokoškolských
studentů. Vědci se domnívají, že tomu je
tak z důvodu zaneprázdněnosti dnešních
mladých lidí při jejich honbě za společenským uznáním a úspěchem.
Podle mého názoru je současná popularita
technik výuky pozitivního myšlení podmíněna také skutečností, kterou odhalila J. M.
Twenegeová – neboli, že novější generace
jsou jaksi „změkčilejší“, mají nižší schopnost
odolnosti a obtížně vyzrávají k „dospělému
chování“ ve smyslu schopnosti porvat se
s nepřízní podmínek.
To vše je velmi relevantní pro golfovou
psychologii. Golf totiž nic neodpouští.
Pokud občas lze oblafnout lidi v zaměstnání nebo v nějakém zájmovém sdružení pomocí manipulativních technik
chování, pak v golfu nic takového není.
Lee Trevino říkal, že „slajzu lze domluvit, ale huk neposlouchá“. Bylo to vtipné
32 | GOLF
na golfových hřištích a cvičných odpalištích různých kontinentů se musím přiznat,
že mám trému i před turnajem kategorie
„pouťový“. Vždycky mě dokáže znervóznit, jak se lidé před startem „myší“ kolem
prvního odpaliště, jejich rádoby chytré
řeči, kterými se odreagovávají.
Nejhorší je to, když se jedná o lidi dosud
neznámé. V takové chvíli nervozity a pochyb se snažím poněkud vzdálit od hluku
skupiny a prohlédnout si profil ferveje, vizualizovat první ránu. A pak si řeknu v duchu: „Vole, vzpomeň si, kolik let jsi promarnil hraním přesně podobných jamek,
kolikrát jsi už byl v téhle situaci, kolik desítek tisíc míčků jsi odehrál do dálky a směru,
které jsou tady zapotřebí. Mohl jsi za tu
spoustu let dělat úplně jiné věci, mohl ses
naučit něco jiného, možná lepšího. Ale ty
jsi celá ta léta mlátil do golfových míčků
a to jediné, co ses v tom mizerným životě
opravdu naučil, je právě tohle. Tak nebuď
srab a prodej to, co umíš.“
Ale téhle chvíli vnitřního dialogu předchází fáze dosti technická. Než se člověk
může začít přesvědčovat, že následující
rána je na 99,99 % v jeho možnostech,
musí znát potřebnou délku rány v poměru ke svým standardním délkám ran.
Musí vyhodnotit potřebu stranové rotace
v poměru ke své přirozené stranové rotaci. A – pokud se jedná o par 4 a 5 – stanovit si, kam chce míček umístit v zájmu
správné pozice pro další ránu.
Aby tohle všechno golfista dokázal, nepotřebuje nějaké univerzální „Prêt-à-Porter“
pozitivní myšlení, které by mu „mazalo
med kolem huby“. Potřebuje zcela brutálně upřímnou znalost sebe sama, svých
herních preferencí a svých technických
možností.
Vícero velkých golfistů historie říkalo, že
v okamžiku golfového úderu je naprosto
nejdůležitější tomu věřit. Ale ještě předtím je nutno projít jinými fázemi, o kterých už se tolik nepíše a nemluví.
KDO JSEM, CO OD TOHO CHCI
A JAKÉ MÁM „ZBRANĚ“
Rekreační golfistky a golfisté mají krásnou
výhodu, kterou většinou nedoceňují. Profesionálové, které to živí, jsou odsouzeni
hrát podle přísně statistických metod
a s cílem minimalizovat chyby. Tedy – pokud nejsou jako Kevin Costner ve filmu
Zelený svět. V určitém smyslu jsou na tom
golfoví profesionálové stejně jako poctiví
podnikatelé. Když udělají minimum chyb,
vydělají. Když spáchají vážné chyby, mohou se dostat na mizinu. Naproti tomu
má rekreační golfista pohádkovou možnost si zvolit strategii, která mu dělá největší radost.
Namísto pouček o pozitivním myšlení by
si měl rekreační golfista nejdříve ze všeho
pohlédnout do nitra, zamyslet se a ujasnit
si, jaká strategie hry mu poskytuje největší
uspokojení. I na laické úrovni je obecně
známo, že lidé mají různé osobnosti. Někteří milují riskování a jiné naopak uspokojuje pouze hra na jistotu.
Má to docela zajímavou korelaci s tím, jak
různí lidé řídí auta. Jsou takoví, pro které
je rychlá jízda největším požitkem i za
cenu rizika. A jiní naopak cítí uspokojení
z jízdy defenzivní a bezpečné.
Díky behaviorálním psychologům, ze kterých se stali rovněž ekonomové (A. Tversky, D. Kahneman, R. Thaler) je dnes již
uznávána existence lidského chování,
které se nazývá averze ke ztrátě.
Každý člověk má při rozhodování určitou
míru averze k potenciální ztrátě. Například