druhé – v prastarém hostinci Perzy, tři kilometry od hřiště. Tam si nikdo na nic nehraje, personál ani hosté, prostředí malých
místností se starobylým vybavením dá
všechny spolehlivě dohromady. Často není
pro hluk slyšet vlastního slova, všichni nadšeně křičí jeden přes druhého, velice dobře
a zemitě se tady jí – a samozřejmě i pije.
Do Perzy se dá zajít i mimo turnaje, jen je
potřeba pohlídat otevírací dny.
Když se tady ubytujete, určitě se vyplatí
vzít si nocleh s polopenzí. Večeře pro
ubytované bývají čtyř- až pětichodové,
dost slavnostní, hlavní chod nebývá ošizen na velikosti, jak se občas jinde stává,
a umějí udělat skvělé maso, hlavně hovězí. Když si dáte všechny chody, zákusek jíte z posledních sil.
Když je teplo, dá se večeřet venku za
okny jídelny, tam je posezení velice romantické, poblíž jsou veliké kameny, odhalené před několika lety na místě bývalého
lesíka. Svíčky, někdy lampiony, občas po
turnajích živá hudba… V podstatě pokaždé
tady narazíte na českou obsluhu, ta vám
dokáže poradit, zorientovat se v někdy záhadných pojmech rakouského jídelníčku.
Ve Schindleru je i snídaně zážitek. Nic nechybí, nic nepřebývá, je tam všechno od
lososa přes vajíčka a domácí marmelády,
mnoho druhů pečiva až po ranní šampaňské. Člověk brzy zjistí, jaký je rozdíl mezi
rakouskými regionálními produkty a zbožím ze supermarketu.
Po hře si hosté, jak uvádí spolumajitel resortu Hans Geist, většinou dávají jednodušší jídla, nejčastěji řízek. S ním mám
V Lengenfeldu najdete na talíři i kousek umění.
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
Haugschlagská řízková deska
hlavní jídlo. Bývá jich poctivá dávka, jsou
hodně syté. No a palačinky, dortíky…
spojen zážitek: před pár lety nám kuchař
doporučil vyzkoušet si řízkovou desku
pro dva, to bylo k nesnědení, se spoustou příloh a salátů. Po turnajích bývají někdy řízky tak velké, že si je nejeden hráč
dojídá ještě v autě, asi to dělají naschvál,
abychom si to pamatovali. Rychlých jídel mají vždycky po ruce několik, dvě
osmnáctky dodávají restauraci spousty
strávníků.
A ještě jedno jídlo, kde se nespletete –
bramborové šulánky s mákem. Někdo si
je dává jako zákusek, někomu stačí jako
OTTENSTEIN – MONIKA,
MÁK A ŠULÁNKY
Na šulánky s mákem narazíte i v Ottensteinu – nakonec i jinde, je to v kraji
běžné a oblíbené jídlo, mák je chlouba
Waldviertlu, maková pole tu uvidíte velice
často. Ottenstein je resort uprostřed polí
a lesů, venkovská pohoda. Klubovna leží na
nejvyšším místě hřiště, na kopci. Restauraci vládnou manželé Hettegerovi. Na paní
Moniku narazíte hned, pohybuje se po restauraci od rána do večera. O manželovi
slyšíte jen občas – to když právě v kuchyni
klepe řízky.
Tady jste opravdu v golfové restauraci.
Ta
Ottenstein sbírá ocenění v soutěži o nejO
lepší golfovou restauraci země, která je
le
v Rakousku dost populární. Je to dané
nejen kvalitou jídla, ale i pohostinností,
n
kkterou vás zde (nejen paní Monika)
obklopí. Odtud se nespěchá, s jídlem
o
jje potřeba se pokochat, hráči to vědí
a dělají si na to časovou rezervu větší
než jinde.
Nabídka jídelníčku podle toho vypadá. Polévky nevynechat, jsou vynikající. Převažují
jídla „lepší“, ne jednoduché rychlovky. A talíře jsou vyzdobené víc než jinde, pan Hetteger si s tím rád pohraje. Hettegerovi mají
vlastní farmu, když si dáte jejich Schweinsbraten, vepřovou pečeni, bude z jejich
prasete. Jídelní lístek je hodně obsáhlý.
Paní Monika mi nabídla jako zákusek samozřejmě šulánky s mákem. K nerozeznání
od toho, jak mi je dělávala babička. V nabídce nechybí ani makový dort, salcburské
61