druhé – v prastarém hostinci Perzy, tři kilometry od hřiště. Tam si nikdo na nic nehraje, personál ani hosté, prostředí malých

místností se starobylým vybavením dá

všechny spolehlivě dohromady. Často není

pro hluk slyšet vlastního slova, všichni nadšeně křičí jeden přes druhého, velice dobře

a zemitě se tady jí – a samozřejmě i pije.

Do Perzy se dá zajít i mimo turnaje, jen je

potřeba pohlídat otevírací dny.

Když se tady ubytujete, určitě se vyplatí

vzít si nocleh s polopenzí. Večeře pro

ubytované bývají čtyř- až pětichodové,

dost slavnostní, hlavní chod nebývá ošizen na velikosti, jak se občas jinde stává,

a umějí udělat skvělé maso, hlavně hovězí. Když si dáte všechny chody, zákusek jíte z posledních sil.

Když je teplo, dá se večeřet venku za

okny jídelny, tam je posezení velice romantické, poblíž jsou veliké kameny, odhalené před několika lety na místě bývalého

lesíka. Svíčky, někdy lampiony, občas po

turnajích živá hudba… V podstatě pokaždé

tady narazíte na českou obsluhu, ta vám

dokáže poradit, zorientovat se v někdy záhadných pojmech rakouského jídelníčku.

Ve Schindleru je i snídaně zážitek. Nic nechybí, nic nepřebývá, je tam všechno od

lososa přes vajíčka a domácí marmelády,

mnoho druhů pečiva až po ranní šampaňské. Člověk brzy zjistí, jaký je rozdíl mezi

rakouskými regionálními produkty a zbožím ze supermarketu.

Po hře si hosté, jak uvádí spolumajitel resortu Hans Geist, většinou dávají jednodušší jídla, nejčastěji řízek. S ním mám

V Lengenfeldu najdete na talíři i kousek umění.

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

Haugschlagská řízková deska

hlavní jídlo. Bývá jich poctivá dávka, jsou

hodně syté. No a palačinky, dortíky…

spojen zážitek: před pár lety nám kuchař

doporučil vyzkoušet si řízkovou desku

pro dva, to bylo k nesnědení, se spoustou příloh a salátů. Po turnajích bývají někdy řízky tak velké, že si je nejeden hráč

dojídá ještě v autě, asi to dělají naschvál,

abychom si to pamatovali. Rychlých jídel mají vždycky po ruce několik, dvě

osmnáctky dodávají restauraci spousty

strávníků.

A ještě jedno jídlo, kde se nespletete –

bramborové šulánky s mákem. Někdo si

je dává jako zákusek, někomu stačí jako

OTTENSTEIN – MONIKA,

MÁK A ŠULÁNKY

Na šulánky s mákem narazíte i v Ottensteinu – nakonec i jinde, je to v kraji

běžné a oblíbené jídlo, mák je chlouba

Waldviertlu, maková pole tu uvidíte velice

často. Ottenstein je resort uprostřed polí

a lesů, venkovská pohoda. Klubovna leží na

nejvyšším místě hřiště, na kopci. Restauraci vládnou manželé Hettegerovi. Na paní

Moniku narazíte hned, pohybuje se po restauraci od rána do večera. O manželovi

slyšíte jen občas – to když právě v kuchyni

klepe řízky.

Tady

Ta jste opravdu v golfové restauraci.

Ottenstein sbírá ocenění v soutěži o nejO

lepší golfovou restauraci země, která je

le

v Rakousku dost populární. Je to dané

nejen kvalitou jídla, ale i pohostinností,

n

kterou vás zde (nejen paní Monika)

k

obklopí. Odtud se nespěchá, s jídlem

o

je potřeba se pokochat, hráči to vědí

j

a dělají si na to časovou rezervu větší

než jinde.

Nabídka jídelníčku podle toho vypadá. Polévky nevynechat, jsou vynikající. Převažují

jídla „lepší“, ne jednoduché rychlovky. A talíře jsou vyzdobené víc než jinde, pan Hetteger si s tím rád pohraje. Hettegerovi mají

vlastní farmu, když si dáte jejich Schweinsbraten, vepřovou pečeni, bude z jejich

prasete. Jídelní lístek je hodně obsáhlý.

Paní Monika mi nabídla jako zákusek samozřejmě šulánky s mákem. K nerozeznání

od toho, jak mi je dělávala babička. V nabídce nechybí ani makový dort, salcburské

61