najít ho v úzkém údolí předhůří Alp na
golf dostatek příliš reálně. Ale kde je
vůle, tam je cesta – a kdo hledá, najde.
Franz hledal.
Začalo to nenápadně. Kdysi byla cesta
do údolí Adamstal obtížná. Jediná možnost – s koňským povozem po úzkých
lesních cestách. Hluboké lesy inspirovaly Franzova dědečka, v roce 1915
koupil kus pozemku, postavil pilu a se
synem obchodoval se dřevem. I sám
„současný“ Franz se učil dřevařem. Pak
ještě přibyl hotel, ten se stal útočištěm
pro unavené měšťáky, ti si tady užívali
naprostého klidu v téměř nedotčené
přírodě. Ale postupně zájem o pobyty ustal, v 80. letech Franzovi rodiče
hotel zavřeli.
Franz Wittmann, už jako vynikající rallye
jezdec, se rád vracel do rodného údolí,
ve stráních trénoval na lesních cestách
s auty, jichž vystřídal bezpočet. Během
tréninku na Novém Zélandě náhodně
objevil golf a těžce mu propadl, brzo
hrál všude, kde jen našel při svých cestách příležitost. A tak nebylo daleko
k myšlence, aby si pár tréninkových jamek vybudoval „za barákem“.
ZROZENÍ DEVÍTKY WALLERBACH
Právě to tvrdí majitel a duše hřiště
Adamstal Franz Wittmann. Říká, že kdo
chce poznat Adamstal, měl by si zahrát
všech 27 jamek. A nabízí variantu, jak to
udělat: přijet jeden den odpoledne, projít si původní devítku, přenocovat v jednom z nedávno renovovaných pokojů
resortu a druhý den se vydat na populární osmnáctku.
Z HISTORIE ADAMSTALU
Franz rád vypráví, jak vůbec došlo
k tomu, že se v Adamstalu usídlil golf.
Co se prostoru týče, nejeví se možnost
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
Napřed to vypadalo na tři jamky, na
ně byl prostor na velké louce u dnešní
klubovny. Pak ale přišel Hans Zöchling,
podnikatel z nedalekého Hainfeldu,
a navrhl udělat něco pořádného. Prochodili divoké údolí potoka Wallerbach
nad původní loukou a postupně našli
možnost, kam umístit, i když trošku krkolomně, dalších šest jamek.
Designérem Wallerbachu byl Kanaďan
Jeff Howes, žák Jacka Nicklause. „Splnil
svou úlohu perfektně,“ chválí ho Franz
Wittmann. „Jamky pět až devět, které
doprovázejí potok, napasoval Howes
do krajiny s úžasnou fantazií.“ Vzniklo
hřiště s délkou 4 952 metrů ze žlutých
a parem 70. O co kratší, o to zajímavější
a náročnější, hlavně na přesnost.
Vybudování devítky proběhlo rychle,
zrenovovali starý dům na kraji louky
na současnou klubovnu, vestavěli tam
tři první pokoje, založili klub, v květnu
1995 otevřeli a do roka měli pět stovek členů! Právě začínal golfový boom,
nováčky určitě lákalo jméno Wittmann,
ale ještě víc pověst příjemných a zajímavých jamek v prostředí, kam se jinak
málokdo vypraví – úplně odlišné od jiných golfových hřišť.
WALLERBACH S FRANZEM
WITTMANNEM
Projeli jsme si s Franzem hřiště a on vyprávěl o každé jamce. Na první pohled
se zdá, že se bez buginy neobejdete,
první green je vysoko nad vámi, ale pak
už je to všechno bez větších stoupání.
Jednička je krátký čtyřpar (244 m ze
žlutých), vede celý do kopce, před greenem se sklon svahu ještě zvýší. „Green
je velice férový, téměř rovný, jen zespod
obtížně odhaduju, jak daleko od kraje
je jamka. Za greenem je naštěstí bankr,
ten už mi zachránil nejednu ránu, za
ním je aut.“ Aut vede také po celé levé
straně jamky, za ním najdete driving
range. Ale levá strana je hodně vyvýšená, tak velké draw zahraje málokdo.
„Ten kopec nad námi, to je Unterberg,
jamka se jmenuje po něm. Pověst praví,
že skrývá veliké podzemní jezero.“
Druhá jamka je zase velice krátká (230
m), delší hráči se snaží drajvovat rovnou na green. „To se často nevyplatí,“
usmívá se Franz, „kolem greenu leží
čtyři bankry, ten vlevo před ním dost
velký a hluboký.“ Fervej začíná dost daleko, po její pravé straně jsou ještě další
bankry. Chytají míčky, které by jinak seběhly strmým svahem do lesa. Vlevo
opět les, moc se rozmáchnout se nedoporučuje. „Tohle bylo oblíbené místečko
Antonie, manželky Antona Adama, který
vybudoval v roce 1887 hotel Adamthal,
z něhož je dnes klubovna. Jamka se
jmenuje po ní,“ připomíná.
Trojka (290 m) je zázrak Howesovy fantazie. Mohl zůstat nahoře, vysoko nad
údolím, nechat zde třípar, ale on vymyslel ostrý dogleg, originální přechod
dolů k potoku. „První část, dlouhá 200
metrů, vede bez velkého převýšení po
ferveji k ostrému zlomu terénu. Vlevo
sráz dolů, vpravo podobný stoupá, fervej je úzká, u konce se ještě zúží. Dlouzí
to dají na jednu ránu, kratším se doporučuje přihrát si krátkou druhou ránu na
okraj srázu. Pro všechny platí – přesnost
je důležitější než délka.“
57