najít ho v úzkém údolí předhůří Alp na

golf dostatek příliš reálně. Ale kde je

vůle, tam je cesta – a kdo hledá, najde.

Franz hledal.

Začalo to nenápadně. Kdysi byla cesta

do údolí Adamstal obtížná. Jediná možnost – s koňským povozem po úzkých

lesních cestách. Hluboké lesy inspirovaly Franzova dědečka, v roce 1915

koupil kus pozemku, postavil pilu a se

synem obchodoval se dřevem. I sám

„současný“ Franz se učil dřevařem. Pak

ještě přibyl hotel, ten se stal útočištěm

pro unavené měšťáky, ti si tady užívali

naprostého klidu v téměř nedotčené

přírodě. Ale postupně zájem o pobyty ustal, v 80. letech Franzovi rodiče

hotel zavřeli.

Franz Wittmann, už jako vynikající rallye

jezdec, se rád vracel do rodného údolí,

ve stráních trénoval na lesních cestách

s auty, jichž vystřídal bezpočet. Během

tréninku na Novém Zélandě náhodně

objevil golf a těžce mu propadl, brzo

hrál všude, kde jen našel při svých cestách příležitost. A tak nebylo daleko

k myšlence, aby si pár tréninkových jamek vybudoval „za barákem“.

ZROZENÍ DEVÍTKY WALLERBACH

Právě to tvrdí majitel a duše hřiště

Adamstal Franz Wittmann. Říká, že kdo

chce poznat Adamstal, měl by si zahrát

všech 27 jamek. A nabízí variantu, jak to

udělat: přijet jeden den odpoledne, projít si původní devítku, přenocovat v jednom z nedávno renovovaných pokojů

resortu a druhý den se vydat na populární osmnáctku.

Z HISTORIE ADAMSTALU

Franz rád vypráví, jak vůbec došlo

k tomu, že se v Adamstalu usídlil golf.

Co se prostoru týče, nejeví se možnost

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

Napřed to vypadalo na tři jamky, na

ně byl prostor na velké louce u dnešní

klubovny. Pak ale přišel Hans Zöchling,

podnikatel z nedalekého Hainfeldu,

a navrhl udělat něco pořádného. Prochodili divoké údolí potoka Wallerbach

nad původní loukou a postupně našli

možnost, kam umístit, i když trošku krkolomně, dalších šest jamek.

Designérem Wallerbachu byl Kanaďan

Jeff Howes, žák Jacka Nicklause. „Splnil

svou úlohu perfektně,“ chválí ho Franz

Wittmann. „Jamky pět až devět, které

doprovázejí potok, napasoval Howes

do krajiny s úžasnou fantazií.“ Vzniklo

hřiště s délkou 4 952 metrů ze žlutých

a parem 70. O co kratší, o to zajímavější

a náročnější, hlavně na přesnost.

Vybudování devítky proběhlo rychle,

zrenovovali starý dům na kraji louky

na současnou klubovnu, vestavěli tam

tři první pokoje, založili klub, v květnu

1995 otevřeli a do roka měli pět stovek členů! Právě začínal golfový boom,

nováčky určitě lákalo jméno Wittmann,

ale ještě víc pověst příjemných a zajímavých jamek v prostředí, kam se jinak

málokdo vypraví – úplně odlišné od jiných golfových hřišť.

WALLERBACH S FRANZEM

WITTMANNEM

Projeli jsme si s Franzem hřiště a on vyprávěl o každé jamce. Na první pohled

se zdá, že se bez buginy neobejdete,

první green je vysoko nad vámi, ale pak

už je to všechno bez větších stoupání.

Jednička je krátký čtyřpar (244 m ze

žlutých), vede celý do kopce, před greenem se sklon svahu ještě zvýší. „Green

je velice férový, téměř rovný, jen zespod

obtížně odhaduju, jak daleko od kraje

je jamka. Za greenem je naštěstí bankr,

ten už mi zachránil nejednu ránu, za

ním je aut.“ Aut vede také po celé levé

straně jamky, za ním najdete driving

range. Ale levá strana je hodně vyvýšená, tak velké draw zahraje málokdo.

„Ten kopec nad námi, to je Unterberg,

jamka se jmenuje po něm. Pověst praví,

že skrývá veliké podzemní jezero.“

Druhá jamka je zase velice krátká (230

m), delší hráči se snaží drajvovat rovnou na green. „To se často nevyplatí,“

usmívá se Franz, „kolem greenu leží

čtyři bankry, ten vlevo před ním dost

velký a hluboký.“ Fervej začíná dost daleko, po její pravé straně jsou ještě další

bankry. Chytají míčky, které by jinak seběhly strmým svahem do lesa. Vlevo

opět les, moc se rozmáchnout se nedoporučuje. „Tohle bylo oblíbené místečko

Antonie, manželky Antona Adama, který

vybudoval v roce 1887 hotel Adamthal,

z něhož je dnes klubovna. Jamka se

jmenuje po ní,“ připomíná.

Trojka (290 m) je zázrak Howesovy fantazie. Mohl zůstat nahoře, vysoko nad

údolím, nechat zde třípar, ale on vymyslel ostrý dogleg, originální přechod

dolů k potoku. „První část, dlouhá 200

metrů, vede bez velkého převýšení po

ferveji k ostrému zlomu terénu. Vlevo

sráz dolů, vpravo podobný stoupá, fervej je úzká, u konce se ještě zúží. Dlouzí

to dají na jednu ránu, kratším se doporučuje přihrát si krátkou druhou ránu na

okraj srázu. Pro všechny platí – přesnost

je důležitější než délka.“

57