CESTY ZA GOLFEM | Brazílie

Charakter hřiště nevychází pouze z jeho délky, nýbrž stojí na skvělém architektonickém návrhu Roberta Trenta Jonese seniora.

Rozhodnutí nebylo lehké. Vracet se

na místa, kde jsme žili a mnoho zažili,

bývá riskantní. Kromě nesporných autorit, jako výše uvedeného Epikúrose

a pana Hérakleita a jeho poznání, že se

nelze vrátit na stejné místo, neboť vše

plyne, se mi vybavovaly názory a verše

i podstatně méně etablovaných autorů.

Jako například má vlastní báseň o riziku

návratů:

„Nevracejte se na místa svých lásek

a revolucí. Raději nechoďte zpátky, tam

kde jste kdysi žili. Nevracejte se, ty nápisy už deště dávno smyly. Kroky dějin na dlažbě po letech platí stejně jak

stopy poběhlic. Nevracejte se, riskujete

havárii, riskujete sáhnutí do prázdna,

riskujete, že se nenajde přítel ani pocit.

Riskujete, že se nedostaví vůbec nic.“

No. Přinejmenším jsem po návratu po

25 letech do Brasília mohl s určitým

ulehčením konstatovat, že poslední věta

z mé básně se nepotvrdila. Pocity se

dostavily. A silné. Když jsem se konečně

po měsících dřiny a bez golfu dostal

k tomu, abych navštívil golfové hřiště

Clube de Golfe de Brasília, byl jsem

z toho naměkko.

60 | GOLF

Vrátily se ke mně vzpomínky z dávných

pěti let v 90. letech minulého století,

kdy jsem tam hrával skoro denně, kdy

jsem tam zažíval skvělá kamarádství. Mé

splynutí s klubem bylo tehdy takové, že

mne dokonce zvolili do výboru a na čas

jsem se stal rovněž místním bafuňářem.

Jak se dozvíte dále v tomto textu, není

Clube de Golfe de Brasília jen dalším

z mnoha golfových hřišť světa. Je to jediný golf v Brasília a široko daleko, unikát v savaně. Je to sociální, urbanistická

a přírodní instituce ve městě umělém

a zvláštním, které lidé povětšině buďto

milují, nebo spíše nenávidí. Ve městě,

o kterém si brazilská spisovatelka Clarice

Lispector myslela, že nemá nároží, nikde

nezačíná a nikde nekončí.

To hřiště předvídal urbanistický otec

Brasília pan Lucio Costa už od počátků

plánování nového hlavního města země,

spatřoval v něm nepostradatelný prvek

celého projektu.

JAK TO BYLO PŘED ČTVRT

STOLETÍM

Vědci z oborů exaktních i méně exaktních se shodují v tom, že vývoj naší

civilizace a člověka má rytmus, který

se značně zrychluje. Když jsem byl

přidělen na svou první diplomatickou

misi v zahraničí v roce 1994 do Brasília, internet a mobilní telefon byly

v plenkách.

Ve stavu zrodu byla rovněž samostatná

česká diplomacie po rozdělení federace v roce 1993, takže na poměrně

významná místa v diplomatické službě

se mohli řízením osudu a shodou okolností dostat i lidé jako já, kteří dříve na

diplomatickou kariéru nepomýšleli a –

upřímně řečeno – nebyli dokonale vyškoleni v tajích protokolu a finesách tohoto řemesla, o kterém se právem říká,

že je jedno z nejstarších.

Doba byla dynamická, ještě poněkud

revoluční. Po příletu do Brasília mi velvyslanec ihned tentýž den předal zastupitelský úřad a před odjezdem na dovolenou mi ještě ve dveřích od auta stačil

dát jedinou naléhavou instrukci. Abych

toho večera nezapomněl jít na indonéskou recepci, neboť je to velmi důležité.

Proč, to už neřekl, protože spěchal na

letiště.

Řidič velvyslanectví pan Plinio pečlivě

leštil tmavomodrý mercedes S Classe.

Potvrdil, že je připraven mne na recepci

dopravit. A tak jsem v boji s jet lagem