Page 62
CESTY ZA GOLFEM | Brazílie
60
|
GOLF
Rozhodnutí nebylo lehké. Vracet se
na místa, kde jsme žili a mnoho zažili,
bývá riskantní. Kromě nesporných au-
torit, jako výše uvedeného Epikúrose
a pana Hérakleita a jeho poznání, že se
nelze vrátit na stejné místo, neboť vše
plyne, se mi vybavovaly názory a verše
i podstatně méně etablovaných autorů.
Jako například má vlastní báseň o riziku
návratů:
„Nevracejte se na místa svých lásek
a revolucí. Raději nechoďte zpátky, tam
kde jste kdysi žili. Nevracejte se, ty ná-
pisy už deště dávno smyly. Kroky dě-
jin na dlažbě po letech platí stejně jak
stopy poběhlic. Nevracejte se, riskujete
havárii, riskujete sáhnutí do prázdna,
riskujete, že se nenajde přítel ani pocit.
Riskujete, že se nedostaví vůbec nic.“
No. Přinejmenším jsem po návratu po
25 letech do Brasília mohl s určitým
ulehčením konstatovat, že poslední věta
z mé básně se nepotvrdila. Pocity se
dostavily. A silné. Když jsem se konečně
po měsících dřiny a bez golfu dostal
k tomu, abych navštívil golfové hřiště
Clube de Golfe de Brasília, byl jsem
z toho naměkko.
Vrátily se ke mně vzpomínky z dávných
pěti let v 90. letech minulého století,
kdy jsem tam hrával skoro denně, kdy
jsem tam zažíval skvělá kamarádství. Mé
splynutí s klubem bylo tehdy takové, že
mne dokonce zvolili do výboru a na čas
jsem se stal rovněž místním bafuňářem.
Jak se dozvíte dále v tomto textu, není
Clube de Golfe de Brasília jen dalším
z mnoha golfových hřišť světa. Je to je-
diný golf v Brasília a široko daleko, uni-
kát v savaně. Je to sociální, urbanistická
a přírodní instituce ve městě umělém
a zvláštním, které lidé povětšině buďto
milují, nebo spíše nenávidí. Ve městě,
o kterém si brazilská spisovatelka Clarice
Lispector myslela, že nemá nároží, nikde
nezačíná a nikde nekončí.
To hřiště předvídal urbanistický otec
Brasília pan Lucio Costa už od počátků
plánování nového hlavního města země,
spatřoval v něm nepostradatelný prvek
celého projektu.
JAK TO BYLO PŘED ČTVRT
STOLETÍM
Vědci z oborů exaktních i méně exakt-
ních se shodují v tom, že vývoj naší
civilizace a člověka má rytmus, který
se značně zrychluje. Když jsem byl
přidělen na svou první diplomatickou
misi v zahraničí v roce 1994 do Bra-
sília, internet a mobilní telefon byly
v plenkách.
Ve stavu zrodu byla rovněž samostatná
česká diplomacie po rozdělení fede-
race v roce 1993, takže na poměrně
významná místa v diplomatické službě
se mohli řízením osudu a shodou okol-
ností dostat i lidé jako já, kteří dříve na
diplomatickou kariéru nepomýšleli a –
upřímně řečeno – nebyli dokonale vy-
školeni v tajích protokolu a finesách to-
hoto řemesla, o kterém se právem říká,
že je jedno z nejstarších.
Doba byla dynamická, ještě poněkud
revoluční. Po příletu do Brasília mi vel-
vyslanec ihned tentýž den předal zastu-
pitelský úřad a před odjezdem na dovo-
lenou mi ještě ve dveřích od auta stačil
dát jedinou naléhavou instrukci. Abych
toho večera nezapomněl jít na indonés-
kou recepci, neboť je to velmi důležité.
Proč, to už neřekl, protože spěchal na
letiště.
Řidič velvyslanectví pan Plinio pečlivě
leštil tmavomodrý mercedes S Classe.
Potvrdil, že je připraven mne na recepci
dopravit. A tak jsem v boji s jet lagem
Charakter hřiště nevychází pouze z jeho délky, nýbrž stojí na skvělém architektonickém návrhu Roberta Trenta Jonese seniora.