CESTY ZA GOLFEM | Brazílie

a při revizi nepříliš dobře zařízeného

bytu strávil zbytek odpoledne, které

bylo velmi horké. Můj první den v Brasília a hned také první recepce v roli diplomata. Únava z cesty a příval emocí

u mne vyvolaly stav značně typický pro

muže z Čech. Velkou žízeň na vychlazené pivo.

Docházelo mi při prohlídce areálu ambasády a při hovorech s místními brazilskými zaměstnanci, že to není sen,

film ani reality show. Skutečně jsem byl

v Brazílii a měl ten barák na starosti se

vším všudy a jaksi jsem sebekriticky tu-

„Povídejte, pane, vypadá to, že pro mne

máte nějaké sdělení,“ pobídnul jsem ho

bodře. Sklopil oči a tichým hlasem pronesl: „Tam nahoře čeká náš pan velvyslanec. Vy jste ho minul. Rád by vás uvítal.“

Podlaha pod mýma nohama se poněkud zahoupala a zřejmě jsem zrudnul.

Pak jsem se nadechl, vzdychl a vydal

se vzhůru po cestě, o které jsem věděl,

že je to má ulička hanby. U vchodu stál

starší pán, který se pobaveně usmíval.

Postrčili mne před něj. Rozhodl jsem se

říci pravdu. Že jsem právě přiletěl ze

Éra J. Kubitscheka de Oliveiry má dodnes punc

dělné doby: charismatický prezident inicioval

stavbu nového moderního hlavního města, zasadil

se o modernizaci i industrializaci země

a v neposlední řadě tehdejší politicky rozbouřenou

Brazílii uklidnil.

šil, že na to možná nejsem úplně dokonale připraven. To jen zvyšovalo mou

touhu uhasit ten zmatek pivem.

Nadešel čas odjezdu na recepci. Poslední kontrola uzlu na kravatě a lesku

bot. Pak Plinio zavřel dveře mercedesu

a já se uvelebil v koženém sedadle.

Jenže automobil pouze vyjel z brány

naší ambasády a kvůli své délce jen

stěží zatočil do sousední brány. Velvyslanectví Indonésie, jak jsem zjistil, sousedí plotem s naší ambasádou a vchody

jsou vzdáleny v řádu metrů.

To vše jen zvýšilo pocit bizarnosti

a moji nervozitu. Vyskočil jsem z auta,

kývnul na pozdrav davu lidí u vchodu

a pak se přede mnou otevřel pohled

dlouhou chodbou směrem dolů, do jakési velké slavnostní místnosti, kde jsem

zahlédl číšníka s tácem piv. Rázným

krokem jsem minul špalír v horní části

chodby a za pár sekund už jsem hasil

moji první brazilskou žízeň pivem, které

bylo opravdu studené.

Když jsem si dával druhé, všimnul jsem

si, že s horní části chodby ke mně sestupuje jakýsi Indonésan s fotografickým aparátem. Asi fotograf jejich ambasády. Přistoupil ke mně a v jeho pohledu

se mísil ostych s naléhavostí. Bylo jasné,

že mi chce něco důležitého sdělit.

62 | GOLF

středu Evropy, že je to mé první vyslání

v roli diplomata a toto, že je má první

recepce. A že mne ten trapas strašně

mrzí a zda to mohu nějak odčinit.

Velvyslanec přešel z úsměvu do výbuchu smíchu. Někteří lidé jsou prostě

dobří svojí podstatou. A z něj to vyzařovalo. Když se dost vysmál, stále ještě

držel moji ruku a povídá: „No, pokud

hrajete golf, tak budeme určitě přátelé.

Máme tady skvělou mezinárodní golfovou partu.“ Byl to pan Adian Silalahe,

se kterým jsem potom mnohokrát měl

tu čest kráčet po trávě golfového hřiště

v Brasília a povídat si o golfových holích,

charakteru lidí, smyslu života a diplomacie – a podobných věcech. Psal se rok

1994.

Hrávali jsme spolu pak opravdu často.

Možná jsem se mu zapsal do paměti

oním faux pas v první den mé diplomatické praxe a tím, že jsem nic nepředstíral. Opravdoví golfisté mají rádi

ke hře partnery, kteří nic nepředstírají.

Adian byl skutečným golfistou toužícím po zlepšování a byl první, kdo si

v těch letech nechal z USA poslat tehdy

zcela revoluční titanový drajvr Biggest

Big Bertha. Ale jaksi se mu zdálo, že ta

drahá hračka nezpůsobila s jeho drajvy

takovou změnu, jakou očekával.

Požádal jsem ho, aby mi ten zázrak

techniky půjčil vyzkoušet. A shodou

okolností jsem zahrál drajv nezvykle

dlouhý a rovný. Adian to sledoval s výrazem asijské vyrovnanosti a jen tiše

poznamenal: „OK, it´s not the gun, it´s

a man behind the gun.“ Vždycky, když

se mi zdá, že už bych zase potřeboval

nový drajvr, tak si vzpomenu na jeho

moudrost. Zvláště nyní, když jsem dosáhl věku, který tehdy měl můj první

golfový kamarád v Brasília pan Adian.

VIZE LUCIA COSTY

Představa, že pátá největší země světa

Brazílie přemístí hlavní město z ikonického Ria de Janiera do savany ve středu

státu, je značně letitá. Od počátku totiž vyjadřovala symbolické a poněkud

alibistické gesto, že vládnoucí elity mají

zájem rozvíjet i nejzaostalejší pustiny

v hloubi centrální oblasti.

Idea vystavit nové město v dosud opuštěné oblasti vznikla již roku 1891, ale

realizace smělých plánů se začala uskutečňovat mnohem později – až začátkem roku 1957. Zásluhu na realizaci

tohoto snu měl tehdejší prezident Juscelino Kubitschek. Na podobě města se

podíleli urbanista Lucio Costa, architekt

Oscar Niemeyer a krajinný architekt Roberto Burle Marx, který navrhl koncepci

některých zahrad. Práce pokračovaly

velmi rychle a za pouhých 41 měsíců

vyrostlo moderní, architektonicky velice

zajímavé město.

Brasília se stala zřejmě největším „památníkem“ potomka českého emigranta

a je jím dodnes. Vždyť každý, kdo přilétá do hlavního města, slyší hlášení:

„Vítejte na mezinárodním letišti Juscelina Kubitscheka v Brasília.“ Syn učitelky

Júlie Kubitschekové, jejíž dědeček do

Brazílie přicestoval z Třeboňska, se stal

úspěšným politikem a v roce 1956 i brazilským prezidentem.

Éra J. Kubitscheka de Oliveiry má dodnes punc dělné doby: charismatický

prezident inicioval stavbu nového moderního hlavního města, zasadil se

o modernizaci i industrializaci země

a v neposlední řadě tehdejší politicky

rozbouřenou Brazílii uklidnil.

Ke svému původu se vždy hlásil. „Víte, my

Češi jsme proslulí tím, že máme hezké