CESTY ZA GOLFEM | Brazílie
a při revizi nepříliš dobře zařízeného
bytu strávil zbytek odpoledne, které
bylo velmi horké. Můj první den v Brasília a hned také první recepce v roli diplomata. Únava z cesty a příval emocí
u mne vyvolaly stav značně typický pro
muže z Čech. Velkou žízeň na vychlazené pivo.
Docházelo mi při prohlídce areálu ambasády a při hovorech s místními brazilskými zaměstnanci, že to není sen,
film ani reality show. Skutečně jsem byl
v Brazílii a měl ten barák na starosti se
vším všudy a jaksi jsem sebekriticky tu-
„Povídejte, pane, vypadá to, že pro mne
máte nějaké sdělení,“ pobídnul jsem ho
bodře. Sklopil oči a tichým hlasem pronesl: „Tam nahoře čeká náš pan velvyslanec. Vy jste ho minul. Rád by vás uvítal.“
Podlaha pod mýma nohama se poněkud zahoupala a zřejmě jsem zrudnul.
Pak jsem se nadechl, vzdychl a vydal
se vzhůru po cestě, o které jsem věděl,
že je to má ulička hanby. U vchodu stál
starší pán, který se pobaveně usmíval.
Postrčili mne před něj. Rozhodl jsem se
říci pravdu. Že jsem právě přiletěl ze
Éra J. Kubitscheka de Oliveiry má dodnes punc
dělné doby: charismatický prezident inicioval
stavbu nového moderního hlavního města, zasadil
se o modernizaci i industrializaci země
a v neposlední řadě tehdejší politicky rozbouřenou
Brazílii uklidnil.
šil, že na to možná nejsem úplně dokonale připraven. To jen zvyšovalo mou
touhu uhasit ten zmatek pivem.
Nadešel čas odjezdu na recepci. Poslední kontrola uzlu na kravatě a lesku
bot. Pak Plinio zavřel dveře mercedesu
a já se uvelebil v koženém sedadle.
Jenže automobil pouze vyjel z brány
naší ambasády a kvůli své délce jen
stěží zatočil do sousední brány. Velvyslanectví Indonésie, jak jsem zjistil, sousedí plotem s naší ambasádou a vchody
jsou vzdáleny v řádu metrů.
To vše jen zvýšilo pocit bizarnosti
a moji nervozitu. Vyskočil jsem z auta,
kývnul na pozdrav davu lidí u vchodu
a pak se přede mnou otevřel pohled
dlouhou chodbou směrem dolů, do jakési velké slavnostní místnosti, kde jsem
zahlédl číšníka s tácem piv. Rázným
krokem jsem minul špalír v horní části
chodby a za pár sekund už jsem hasil
moji první brazilskou žízeň pivem, které
bylo opravdu studené.
Když jsem si dával druhé, všimnul jsem
si, že s horní části chodby ke mně sestupuje jakýsi Indonésan s fotografickým aparátem. Asi fotograf jejich ambasády. Přistoupil ke mně a v jeho pohledu
se mísil ostych s naléhavostí. Bylo jasné,
že mi chce něco důležitého sdělit.
62 | GOLF
středu Evropy, že je to mé první vyslání
v roli diplomata a toto, že je má první
recepce. A že mne ten trapas strašně
mrzí a zda to mohu nějak odčinit.
Velvyslanec přešel z úsměvu do výbuchu smíchu. Někteří lidé jsou prostě
dobří svojí podstatou. A z něj to vyzařovalo. Když se dost vysmál, stále ještě
držel moji ruku a povídá: „No, pokud
hrajete golf, tak budeme určitě přátelé.
Máme tady skvělou mezinárodní golfovou partu.“ Byl to pan Adian Silalahe,
se kterým jsem potom mnohokrát měl
tu čest kráčet po trávě golfového hřiště
v Brasília a povídat si o golfových holích,
charakteru lidí, smyslu života a diplomacie – a podobných věcech. Psal se rok
1994.
Hrávali jsme spolu pak opravdu často.
Možná jsem se mu zapsal do paměti
oním faux pas v první den mé diplomatické praxe a tím, že jsem nic nepředstíral. Opravdoví golfisté mají rádi
ke hře partnery, kteří nic nepředstírají.
Adian byl skutečným golfistou toužícím po zlepšování a byl první, kdo si
v těch letech nechal z USA poslat tehdy
zcela revoluční titanový drajvr Biggest
Big Bertha. Ale jaksi se mu zdálo, že ta
drahá hračka nezpůsobila s jeho drajvy
takovou změnu, jakou očekával.
Požádal jsem ho, aby mi ten zázrak
techniky půjčil vyzkoušet. A shodou
okolností jsem zahrál drajv nezvykle
dlouhý a rovný. Adian to sledoval s výrazem asijské vyrovnanosti a jen tiše
poznamenal: „OK, it´s not the gun, it´s
a man behind the gun.“ Vždycky, když
se mi zdá, že už bych zase potřeboval
nový drajvr, tak si vzpomenu na jeho
moudrost. Zvláště nyní, když jsem dosáhl věku, který tehdy měl můj první
golfový kamarád v Brasília pan Adian.
VIZE LUCIA COSTY
Představa, že pátá největší země světa
Brazílie přemístí hlavní město z ikonického Ria de Janiera do savany ve středu
státu, je značně letitá. Od počátku totiž vyjadřovala symbolické a poněkud
alibistické gesto, že vládnoucí elity mají
zájem rozvíjet i nejzaostalejší pustiny
v hloubi centrální oblasti.
Idea vystavit nové město v dosud opuštěné oblasti vznikla již roku 1891, ale
realizace smělých plánů se začala uskutečňovat mnohem později – až začátkem roku 1957. Zásluhu na realizaci
tohoto snu měl tehdejší prezident Juscelino Kubitschek. Na podobě města se
podíleli urbanista Lucio Costa, architekt
Oscar Niemeyer a krajinný architekt Roberto Burle Marx, který navrhl koncepci
některých zahrad. Práce pokračovaly
velmi rychle a za pouhých 41 měsíců
vyrostlo moderní, architektonicky velice
zajímavé město.
Brasília se stala zřejmě největším „památníkem“ potomka českého emigranta
a je jím dodnes. Vždyť každý, kdo přilétá do hlavního města, slyší hlášení:
„Vítejte na mezinárodním letišti Juscelina Kubitscheka v Brasília.“ Syn učitelky
Júlie Kubitschekové, jejíž dědeček do
Brazílie přicestoval z Třeboňska, se stal
úspěšným politikem a v roce 1956 i brazilským prezidentem.
Éra J. Kubitscheka de Oliveiry má dodnes punc dělné doby: charismatický
prezident inicioval stavbu nového moderního hlavního města, zasadil se
o modernizaci i industrializaci země
a v neposlední řadě tehdejší politicky
rozbouřenou Brazílii uklidnil.
Ke svému původu se vždy hlásil. „Víte, my
Češi jsme proslulí tím, že máme hezké