CESTY ZA GOLFEM | Brazílie

Otec projektu Lucio Costa usadil vizi budoucího hřiště na svahy okolo břehů jezera Paranoá, jak dokládá i tzv. signature hole.

Musím přiznat, že když jsem zde v letech 1994 až 1999 prožíval své golfové

euforie, nic z dramatické historie klubu

jsem neznal. Prostě jsem se tam ocitl

jako mladý muž, který chtěl všem kamarádům z pestré mezinárodní party ukázat, že nejsme horší. Že můžeme dobře

hrát golf, i když jsme podle nich údajně

z Východu a protrpěli jsme si historické

peripetie, které nepřály demokracii

ani golfu.

Jsem rád, že díky obsáhlému historickému zkoumání jsem si uvědomil, že tohle krásné hřiště je daleko více než jen

plácek, kde se hrají pary nebo bogey.

Je to důkaz, že silná myšlenka a touha

člověka po něčem trvalejším a hezčím

než jen prostý zisk mohou převážit.

Na místě toho hřiště určitě mohla stát

spousta zařízení, která vydělávají více.

Naštěstí se tak nestalo.

JAK TO BÝVALO...

Musím se přiznat, že práce české diplomacie je v těchto dobách tak hyperaktivní, že jsem se během prvního roku po

návratu do Brasília dostal na hřiště jen

66 | GOLF

dvakrát. Byl to poněkud nepoměr vůči

mým dřívějším pěti letům ve městě, kdy

jsem byl na hřišti skoro denně. A také

přiznávám, že jsem ta dvě současná kola

nehrál úplně dobře, nedosáhl jsem na

své výsledky z 90. let minulého století.

A nebyl to jen věk a nedostatek hry. Prostě jsem všude viděl vzpomínky. Čekal

jsem, že někde potkám bývalé kamarády, avšak marně.

Vynořily se mi vzpomínky z těch dob

a nemohu nevidět, že svět, mezilidské

vztahy, chování národů a diplomacie

jsou dnes jiné. Je to nyní jaksi méně kamarádské, nové stíny překryly naše naděje z 90. let.

Vzpomínám například na velvyslance

Jižní Afriky jménem Carl, na Australana

z těžařského průmyslu Franka, na německého diplomata Manfreda, na amerického letce Ricka, na bývalého britského ponorkového kapitána Rickieho,

na mexického konzula Israela a na výše

zmíněného velvyslance Adiana. A také

na spoustu Brazilců. Hrával s námi občas i tehdejší ministr zahraničí Brazílie.

Přijížděl na hřiště v kožené bundě na

motorce. Buďto už stárnu nebo se mi

zdá, že jsme tehdy bývali k sobě upřímnější, že vztahy byly čistší.

Tehdy jsem pochopil smysl slova camaraderie. Tehdy jsme vyznávali rovnost,

přímost, smysl pro humor. A občas také

byla kritériem uznání odolnost vůči nápojům, jako je brazilská caipirinha nebo

pivo. Hodně z té tehdejší atmosféry

přímosti a kamarádství už nemohu najít. V Brasília ani nikde jinde. Vzala to

tsunami politické korektnosti, nové podoby studené války a podivnost chování

neomarxistických organizací, které dnes

vládnou světu, spolu s čímsi, čemu z nedostatku chápání říkáme deep state.

KLENOT ROBERTA TRENTA

JONESE SENIORA

Z pohledu golfisty, který se ocitne na

tomto hřišti poprvé, lze jednoznačně

říci, že s vysokou pravděpodobností

bude mít dojem „klasiky“ a respektu.

Robert Trent Jones senior stavěl hřiště

technicky náročná, protože byl přesvědčen, že je tak učiní zajímavějšími a zvýší