CESTY ZA GOLFEM | Brazílie
Otec projektu Lucio Costa usadil vizi budoucího hřiště na svahy okolo břehů jezera Paranoá, jak dokládá i tzv. signature hole.
Musím přiznat, že když jsem zde v letech 1994 až 1999 prožíval své golfové
euforie, nic z dramatické historie klubu
jsem neznal. Prostě jsem se tam ocitl
jako mladý muž, který chtěl všem kamarádům z pestré mezinárodní party ukázat, že nejsme horší. Že můžeme dobře
hrát golf, i když jsme podle nich údajně
z Východu a protrpěli jsme si historické
peripetie, které nepřály demokracii
ani golfu.
Jsem rád, že díky obsáhlému historickému zkoumání jsem si uvědomil, že tohle krásné hřiště je daleko více než jen
plácek, kde se hrají pary nebo bogey.
Je to důkaz, že silná myšlenka a touha
člověka po něčem trvalejším a hezčím
než jen prostý zisk mohou převážit.
Na místě toho hřiště určitě mohla stát
spousta zařízení, která vydělávají více.
Naštěstí se tak nestalo.
JAK TO BÝVALO...
Musím se přiznat, že práce české diplomacie je v těchto dobách tak hyperaktivní, že jsem se během prvního roku po
návratu do Brasília dostal na hřiště jen
66 | GOLF
dvakrát. Byl to poněkud nepoměr vůči
mým dřívějším pěti letům ve městě, kdy
jsem byl na hřišti skoro denně. A také
přiznávám, že jsem ta dvě současná kola
nehrál úplně dobře, nedosáhl jsem na
své výsledky z 90. let minulého století.
A nebyl to jen věk a nedostatek hry. Prostě jsem všude viděl vzpomínky. Čekal
jsem, že někde potkám bývalé kamarády, avšak marně.
Vynořily se mi vzpomínky z těch dob
a nemohu nevidět, že svět, mezilidské
vztahy, chování národů a diplomacie
jsou dnes jiné. Je to nyní jaksi méně kamarádské, nové stíny překryly naše naděje z 90. let.
Vzpomínám například na velvyslance
Jižní Afriky jménem Carl, na Australana
z těžařského průmyslu Franka, na německého diplomata Manfreda, na amerického letce Ricka, na bývalého britského ponorkového kapitána Rickieho,
na mexického konzula Israela a na výše
zmíněného velvyslance Adiana. A také
na spoustu Brazilců. Hrával s námi občas i tehdejší ministr zahraničí Brazílie.
Přijížděl na hřiště v kožené bundě na
motorce. Buďto už stárnu nebo se mi
zdá, že jsme tehdy bývali k sobě upřímnější, že vztahy byly čistší.
Tehdy jsem pochopil smysl slova camaraderie. Tehdy jsme vyznávali rovnost,
přímost, smysl pro humor. A občas také
byla kritériem uznání odolnost vůči nápojům, jako je brazilská caipirinha nebo
pivo. Hodně z té tehdejší atmosféry
přímosti a kamarádství už nemohu najít. V Brasília ani nikde jinde. Vzala to
tsunami politické korektnosti, nové podoby studené války a podivnost chování
neomarxistických organizací, které dnes
vládnou světu, spolu s čímsi, čemu z nedostatku chápání říkáme deep state.
KLENOT ROBERTA TRENTA
JONESE SENIORA
Z pohledu golfisty, který se ocitne na
tomto hřišti poprvé, lze jednoznačně
říci, že s vysokou pravděpodobností
bude mít dojem „klasiky“ a respektu.
Robert Trent Jones senior stavěl hřiště
technicky náročná, protože byl přesvědčen, že je tak učiní zajímavějšími a zvýší