SVĚTOVÝ GOLF | Událost

DRUHÁ REMÍZA V RYDER CUPU?

O DVACET LET POZDĚJI

K tomu, aby mužské klání týmů Británie či později

Evropy proti Spojeným státům skončilo celkově nerozhodným stavem, došlo v celé rydercupové historii

zatím pouze dvakrát. Kromě ročníku 1969, který tímto

výsledkem a okolnostmi k němu vedoucím vešel do

dějin, se tak stalo přesně o dvacet let později, v roce

1989. I tehdy se hrálo v Anglii, evropský tým vedl shodou okolností jako nehrající kapitán právě Tony Jacklin,

tedy jeden z ústředních hrdinů první rydercupové remízy, a zápas tentokrát skončil 14 : 14.

Výsledek ovšem nezařídil žádný půlený poslední singl,

nýbrž výhra Josého Marii Cañizarese nad Kenem Greenem už v osmé nedělní dvouhře. Po ní se totiž Evropané ujali vedení 14 : 10, a protože obhajovali výhru

z před dvou let, bylo jasné, že už o Ryder Cup nepřijdou ani tentokrát – nerozhodný výsledek je o pohár

připravit nemohl.

druhý ročník se pak těšil tehdy pětadvacetiletý Tony Jacklin, který toho roku vyhrál

jeden ze dvou svých kariérních majorů, domácí Open Championship, mimochodem

jako první Brit od roku 1951.

Ryder Cup se tehdy hrál trochu jiným systémem než dnes – začínalo se už ve čtvrtek a domácí Britové hned dopoledne

nasadili k trháku. Jenže vedení o tři body

po úvodních foursomech se v těch odpoledních scvrklo na náskok jediného bodu

a podobný průběh měly i páteční fourbally.

Také tam se dopoledne víc dařilo domácím a odpoledne hostům, takže stav byl

po prvních dvou dnech vyrovnaný 8 ku 8

a dával tušit, že sobotní závěrečný hrací

den přinese pořádné drama – tím spíš, že

už od začátku na hřišti panovala nervozita,

nechyběly kontroverzní momenty z obou

stran a atmosféra byla hodně vypjatá.

Sobotní dopolední první várka singlových

klání vyšla opět o něco lépe Britům, k čemuž přispěl v závěrečném duelu první

části programu už zmiňovaný Tony Jacklin,

který ve vzájemném souboji dvou mladých

hvězd zdolal Jacka Nicklause poměrem

4&3. Do odpoledne tak vstupoval domácí

celek za stavu 13 ku 11 a diváci pevně věřili, že Ryder Cup po dvanácti letech zůstane zase jednou doma.

Historie se ovšem opakovala i třetí hrací

den a odpoledne přibývaly body spíš na

konto Američanů. Své zápasy postupně

dokázali vyhrát Dave Hill, Miller Barber,

Dan Sikes i Gene Littler, a protože za stavu

6 | GOLF

15 : 15 vypůlili svůj single domácí Brian

Huggett a hostující Billy Casper, zbyla poslední dvojice, jejíž souboj měl osmnáctý

ročník Ryder Cupu rozhodnout. Dvojice,

která už se toho dne jednou spolu na hřišti

potkala – Tony Jacklin a Jack Nicklaus.

„Když jsme začínali, viděli jsme samozřejmě ostatní výsledky a bylo nám jasné,

že náš zápas nejspíš rozhodne,“ líčil s odstupem padesáti let dramatické okamžiky

Jacklin a přidal úsměvnou vzpomínku.

„Hned na prvním odpališti se ke mně Jack

přitočil a ptal se mě: Tony, jsi nervózní?

Prostě úplně takhle jednoduše, až se

tomu musím smát. Odpověděl jsem mu:

Jacku, jsem úplně zkamenělý a on odvětil: Jestli tě to potěší, tak já taky,“ smál se

britský golfista.

jeho gesto bouřlivým aplausem. Na světě

byla první remíza v historii rydercupových

klání a pohár tím pádem zůstal v držení

Američanů, britští fandové ale přesto tleskali oběma golfovým rytířům s nadšením.

Jeden z nejslavnějších momentů golfové

historie se od té doby nesčetněkrát připomínal a Nicklaus vždy vysvětloval, že pro

něho osobně bylo nejdůležitější, že pohár

zůstane v držení zámořského celku. „Celou cestu po osmnácté ferveji jsem si říkal, že stačí neprohrát. Po mém patu do

paru už jsem měl jistotu, že k tomu nedojde, a Tony Jacklin byl ten rok po strašně

dlouhé době zase jednou golfovým hrdinou, který Británii chyběl. Přišlo by mi líto,

abychom riskovali, že sebe i domácí diváky

zklame,“ vzpomínal.

Jejich druhý vzájemný duel byl ovšem nesmírně napínavý a vygradoval na sedmnácté jamce, kde Jacklin zahrál přímo zázračný dlouhatánský pat do eaglu, čímž

vyrovnal Nicklausovo vedení. Za absolutně

vyrovnaného stavu tak poslední single

i celý ročník měla rozhodnout závěrečná

čtyřparová osmnáctka, na jejímž konci čekal na nového (či případně staronového)

držitele slavný Ryder Cup.

Oba hráči se na její green dostali podobně,

na dvě povedené rány, načež oba minuli

pat do birdie – Jacklin zůstal krátký o necelý metr, Nicklaus svému míčku šanci dal,

ale minul a musel hrát zpátky ze vzdálenosti zhruba metru a půl.

Jak v tu chvíli podotkl komentátor, byl to

pat, kterým Nicklaus v případě neproměnění mohl pravděpodobně vstoupit do

historie jako golfista, který ztratil Američanům Ryder Cup. „Když jsem ten první

pat o tolik přehrál, říkal jsem si v duchu:

Chlapče, tak tohle bylo hodně hloupé,“ přiznával později Nicklaus.

Pravdou je, že zpočátku byli ne docela

všichni Nicklausovým gestem nadšeni –

a ke kritikům patřil dokonce třeba i tehdejší americký kapitán Sam Snead. „Když

se to stalo, všichni jsme si mysleli, že je to

směšné rozhodnutí. Jeli jsme tam přece

vyhrát, a ne se kamarádit,“ postěžoval si

tehdy novinářům.

Nicklaus si ale za svým rozhodnutím vždy

stál. „Ptal jsem se později řady našich dalších nehrajících kapitánů: Co byste chtěli,

aby vaši hráči v takové situaci udělali?

A všichni do jednoho mi řekli: Přál bych si,

aby udělali přesně to, co ty,“ vzpomínal po

letech legendární americký golfista.

Nicklaus později dvakrát vedl americký rydercupový výběr proti soupeřům vedeným

právě Jacklinem, přičemž oba z těchto soubojů získali po jednom vítězství. Přátelské

a sportovní gesto, které se navždy zapsalo

do dějin golfu, udělalo tehdy v září roku

1969 z obou golfistů doživotní přátele. Dokonce takové, že mimo jiné spolupracovali

na otevření nového golfového klubu na Floridě. Jeho jméno? The Concession…

Už tehdy byl ale opravdu skvělý golfista,

takže zpětný a neuvěřitelně důležitý pat

bezpečně proměnil do paru. A pak… Pak

udělal gesto, za které ho někteří kritizovali,

ale drtivá většina golfového světa dodnes

obdivuje: natáhl ruku, jednoduše zvedl Jacklinovo markovátko, podal mu ho a zároveň mu potřásl rukou.

„Nevěřím, že bys ho minul, ale za těchhle

okolností ti k tomu nemíním ani dávat

šanci,“ řekl lehce konsternovanému soupeři,

zatímco diváci po prvotním úžasu ocenili

KNIHA O SLAVNÉM GESTU

Památný okamžik, kterým vyvrcholil osmnáctý

ročník Ryder Cupu v roce 1969, připomíná nespočet

článků, rozhovorů a televizních vzpomínek, také ale

jedno umělecké dílo, konkrétně kniha Neila Sagebiela nazvaná Draw in the Dunes (název lze do češtiny volně přeložit jako Remíza mezi dunami). Vyšla

pouze v angličtině, naposledy zatím v roce 2014,

a úvodní slovo k tomuto vydání obstarali oba hlavní

aktéři, tedy Jack Nicklaus a Tony Jacklin. K dostání

je dodnes například na internetovém webovém obchodu společnosti Amazon.