TÉMA MĚSÍCE | Extrémy a rekordy

V Shadow Creek více než kde jinde platí, že každá sranda něco stojí.

Designéři Tom Kite a Bob Cupp sem

umístili pět jezer, vodopád, čtyři potoky

a veliký počet vzrostlých stromů. O to,

aby byl trávník stále v nejlepší kondici,

se stará podzemní klimatizace, jež pomáhá vysušovat zem, pokud by byla příliš vlhká.

Ale i když tam nejsou úplně všechna nej,

nejvýš nade všemi privátními kluby ční

Augusta National. Podle dotazníkové

akce prestižního golfového časopisu by

se každý třetí Američan vzdal na rok sexu,

kdyby si směl v tomto nejexkluzivnějším

klubu světa zahrát.

NEJDIVOČEJŠÍ, NEJNESMYSLNĚJŠÍ

S nepříliš vysokou návštěvností musí počítat hřiště, kde nepanuje bezpečí. V tomto

ohledu se vysoko řadí resort Merapi

blízko města Yogycarta na indonéském

ostrově Jáva. Přestože leží v krásném prostředí, kulisa neslibuje nic pěkného. V pozadí dýmá sopka Mount Merapi, jeden

z nejaktivnějších a nejnebezpečnějších

vulkánů současnosti. Ferveje občas pokryje popílek… Loni v létě byla „Hora

ohně“ aktivní, hřiště tudíž na delší dobu

zavřeli.

Neméně bizarní je postavit hřiště v krajině, kde se nic nesmí a skoro nikdo tam

nebývá vpuštěn. Takovou zemí bez turistů a hráčů je Severní Korea. Díky velmi

přísným vízovým a dalším pravidlům

se pokus o to zahrát si rundu v Phongyangském golfovém komplexu

20 km od Pchjongčangu rovná přípravě

státní návštěvy. Bez přihlášení podaného

mnoho měsíců předem to nejde. Jediné

hřiště v zemi, otevřené před 32 roky,

hraje cca 100 hráčů ročně, převážně diplomaté a elita země. Tahle osmnáctka

je asi ten nejnesmyslnější luxus, který si

Severní Korea pěstuje, což z něj v trochu

pokrouceném smyslu slova dělá nejexkluzivnější hřiště světa.

Přední místo na listině kuriózních hřišť

si drží i Prison View Golf, jehož devět

jamek je postaveno na území největší

věznice s maximální ostrahou USA v Louisianě. Postavili ho vězňové, za dvacet dolarů si tady zahraje ten, kdo o to požádá

48 hodin předem a projde důkladnou

prohlídkou na bráně. O údržbu se starají

Největší extrém: 20 093 ran přes Mongolsko

Proč to všecko? „A proč ne,“ pomyslel si bývalý ragbista Adam

Rolston. Změřil na mapě Mongolsko, odhadl ho na par 14 000

a s kumpánem Ronaldem Rutlandem se v létě 2017 vydal do

nerovného boje s přírodou možná nejnehostinnější země

světa. Hole, míčky a pár nejnutnějších věcí na přežití.

Přátelé a rodiče se ptali, proč to všecko a zda nemá na práci nic

lepšího. A vlastně neměl. Adamu Rolstonovi vypršela profesionální

ragbyová smlouva a osmadvacetiletý chlapík si uvědomil, že má

snad poslední příležitost podniknout velké dobrodružství, než ho

pohltí práce a všední život. Náhodou na své dvouleté charitativní

cestě světem potkal Rona Rutlanda a rychle se domluvili. Charitativní projekt. Téma? Proč ne nějaký světový rekord s golfem? Adam

hraje odmala a má HCP u nuly…

Za týden byl plán hotov. Nejdelší jamka, kterou kdy kdo hrál. Jedna

země, jeden hráč, jeden caddie, 2 000 kilometrů. Vybrali Mongolsko, zdálo se jim dostatečně rovinaté a velké. Začátek v nejzápadnějším cípku, cíl na 18. jamce jediného mongolského hřiště poblíž

Ulánbátaru. Odhadli, že bude potřeba 14 tisíc ran, což byl oficiální

par jejich „hřiště“.

16 | GOLF

Cestou byli velmi aktivní online a sbírali peníze pro dvě golfové nadace. Na své webové stránce protokolovali každou ránu, každý ztracený míček. Baterie nabíjeli solárně. Ale hlavní bylo samotné dobrodružství. Začínalo v horách, v základním táboře Khüiten Peaku.

Aby se tam dostali, jeli džípem, pak na velbloudech a na konci na

koních. Odtamtud už jen pěšky. Start na ledovcové plošině nad

táborem. Alan si vysnil start do slunečných dní, s blýskajícími se

ledovci kolem. Ale slunko se čtyři první dny neukázalo. Ledové potoky, bahno nad kotníky, to nikdy nedokážeme, pomysleli si, když

v noci mrzli ve stanu.

Caddie Ron táhl dvoukolák, v těžších místech mu Alan pomáhal, na

začátku vážil „bag“ 120 kilogramů. Pátý den se k nim připojil černý

pes, skoro vlk. Zkoušeli ho odehnat, ale šel s nimi dál. 50, 100, 500,

1 000 kilometrů. Živil se zajíci, které zručně lovil. V noci jim hlídal

vozík. Říkali mu UB, zkratkou pro Ulánbátar.

Stepi, místy pokryté sněhem či ledem, kamenité břehy potoků a řek,

vysoká tráva, jezera, skalní plotny, ale povětšinou pouštní krajina.

Nejpoužívanější bylo „péčko“ a sedmička. A pořád dokola: hraj míč,

jak leží, miř na další místo, odkud půjde dobře hrát. V bagu nechyběl patr, který však měl přijít na řadu až v Ulánbátaru.