TÉMA MĚSÍCE | Extrémy a rekordy
V Shadow Creek více než kde jinde platí, že každá sranda něco stojí.
Designéři Tom Kite a Bob Cupp sem
umístili pět jezer, vodopád, čtyři potoky
a veliký počet vzrostlých stromů. O to,
aby byl trávník stále v nejlepší kondici,
se stará podzemní klimatizace, jež pomáhá vysušovat zem, pokud by byla příliš vlhká.
Ale i když tam nejsou úplně všechna nej,
nejvýš nade všemi privátními kluby ční
Augusta National. Podle dotazníkové
akce prestižního golfového časopisu by
se každý třetí Američan vzdal na rok sexu,
kdyby si směl v tomto nejexkluzivnějším
klubu světa zahrát.
NEJDIVOČEJŠÍ, NEJNESMYSLNĚJŠÍ
S nepříliš vysokou návštěvností musí počítat hřiště, kde nepanuje bezpečí. V tomto
ohledu se vysoko řadí resort Merapi
blízko města Yogycarta na indonéském
ostrově Jáva. Přestože leží v krásném prostředí, kulisa neslibuje nic pěkného. V pozadí dýmá sopka Mount Merapi, jeden
z nejaktivnějších a nejnebezpečnějších
vulkánů současnosti. Ferveje občas pokryje popílek… Loni v létě byla „Hora
ohně“ aktivní, hřiště tudíž na delší dobu
zavřeli.
Neméně bizarní je postavit hřiště v krajině, kde se nic nesmí a skoro nikdo tam
nebývá vpuštěn. Takovou zemí bez turistů a hráčů je Severní Korea. Díky velmi
přísným vízovým a dalším pravidlům
se pokus o to zahrát si rundu v Phongyangském golfovém komplexu
20 km od Pchjongčangu rovná přípravě
státní návštěvy. Bez přihlášení podaného
mnoho měsíců předem to nejde. Jediné
hřiště v zemi, otevřené před 32 roky,
hraje cca 100 hráčů ročně, převážně diplomaté a elita země. Tahle osmnáctka
je asi ten nejnesmyslnější luxus, který si
Severní Korea pěstuje, což z něj v trochu
pokrouceném smyslu slova dělá nejexkluzivnější hřiště světa.
Přední místo na listině kuriózních hřišť
si drží i Prison View Golf, jehož devět
jamek je postaveno na území největší
věznice s maximální ostrahou USA v Louisianě. Postavili ho vězňové, za dvacet dolarů si tady zahraje ten, kdo o to požádá
48 hodin předem a projde důkladnou
prohlídkou na bráně. O údržbu se starají
Největší extrém: 20 093 ran přes Mongolsko
Proč to všecko? „A proč ne,“ pomyslel si bývalý ragbista Adam
Rolston. Změřil na mapě Mongolsko, odhadl ho na par 14 000
a s kumpánem Ronaldem Rutlandem se v létě 2017 vydal do
nerovného boje s přírodou možná nejnehostinnější země
světa. Hole, míčky a pár nejnutnějších věcí na přežití.
Přátelé a rodiče se ptali, proč to všecko a zda nemá na práci nic
lepšího. A vlastně neměl. Adamu Rolstonovi vypršela profesionální
ragbyová smlouva a osmadvacetiletý chlapík si uvědomil, že má
snad poslední příležitost podniknout velké dobrodružství, než ho
pohltí práce a všední život. Náhodou na své dvouleté charitativní
cestě světem potkal Rona Rutlanda a rychle se domluvili. Charitativní projekt. Téma? Proč ne nějaký světový rekord s golfem? Adam
hraje odmala a má HCP u nuly…
Za týden byl plán hotov. Nejdelší jamka, kterou kdy kdo hrál. Jedna
země, jeden hráč, jeden caddie, 2 000 kilometrů. Vybrali Mongolsko, zdálo se jim dostatečně rovinaté a velké. Začátek v nejzápadnějším cípku, cíl na 18. jamce jediného mongolského hřiště poblíž
Ulánbátaru. Odhadli, že bude potřeba 14 tisíc ran, což byl oficiální
par jejich „hřiště“.
16 | GOLF
Cestou byli velmi aktivní online a sbírali peníze pro dvě golfové nadace. Na své webové stránce protokolovali každou ránu, každý ztracený míček. Baterie nabíjeli solárně. Ale hlavní bylo samotné dobrodružství. Začínalo v horách, v základním táboře Khüiten Peaku.
Aby se tam dostali, jeli džípem, pak na velbloudech a na konci na
koních. Odtamtud už jen pěšky. Start na ledovcové plošině nad
táborem. Alan si vysnil start do slunečných dní, s blýskajícími se
ledovci kolem. Ale slunko se čtyři první dny neukázalo. Ledové potoky, bahno nad kotníky, to nikdy nedokážeme, pomysleli si, když
v noci mrzli ve stanu.
Caddie Ron táhl dvoukolák, v těžších místech mu Alan pomáhal, na
začátku vážil „bag“ 120 kilogramů. Pátý den se k nim připojil černý
pes, skoro vlk. Zkoušeli ho odehnat, ale šel s nimi dál. 50, 100, 500,
1 000 kilometrů. Živil se zajíci, které zručně lovil. V noci jim hlídal
vozík. Říkali mu UB, zkratkou pro Ulánbátar.
Stepi, místy pokryté sněhem či ledem, kamenité břehy potoků a řek,
vysoká tráva, jezera, skalní plotny, ale povětšinou pouštní krajina.
Nejpoužívanější bylo „péčko“ a sedmička. A pořád dokola: hraj míč,
jak leží, miř na další místo, odkud půjde dobře hrát. V bagu nechyběl patr, který však měl přijít na řadu až v Ulánbátaru.