ROZHOVOR | Michael Jon

V akci na hřišti s několikanásobnou vítězkou turnajů LET Anne Van Damm.

šest, když jsem se díky Jurovi Kaminskému vrátil do týmu řídícího MMČR na

rány a společně s Daliborem Procházkou

a Jirkou Kubelíkem a Petrem Čurajem

jsem si to v Šilheřovicích opravdu užil.

I díky všem místním, pod vedením Pavla

Pniaka. Předloni jich bylo dvacet osm.

V roce 2015 jsem byl na hřišti pět týdnů

skoro v kuse, v loňském roce sedm.

A už to nikdy nehodlám opakovat. Není

mi osmnáct…

To obnáší docela dost cestování.

To ano. Něco mezi čtyřiceti a padesáti

tisíci mil ročně. Záleží na tom, kolikrát

máte v rozpisu Čínu nebo třeba Thajsko.

Bojíte se létat?

Ne, baví mě to! Neuvěřitelně! Já vím... Postavíte si židli k oknu, před sebe dáte další

tak, aby se vám dotýkala kolen, na ně si

položíte tácek dvacet na třicet a na něj si

zkusíte vyskládat nedělní svíčkovou plus

kafe a kolu, a to všechno sníst tak, abyste

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

neměli černý flek na kalhotách a nepřišli

o půlku jídla tím, že ho zvrhnete na zem.

A tak strávíte něco mezi třemi až deseti

Snad pětkrát se mi ztratil kufr, asi šestkrát

jsem dostal nový, protože mi ho někde

zlikvidovali. Nejméně komfortní to zřejmě

Musíte se naučit domluvit a vycházet s marockým

zahradníkem, který okopává kytky na hřišti, stejně

jako se domluvit s čínským greenkeeperem,

německým šéfem TV štábu, skotským promotérem

nebo třeba marockou princeznou, ať ten kruh

hezky uzavřeme.

hodinami. Musíte mít létání rád. Já mám

rád už jenom ten pocit, že jsem v ocelové

trubce, která mě dopraví za pár hodin

z Helsinek do Bangkoku rychlostí rovnající

se téměř rychlosti zvuku. Ale chápu, že

takhle to nemusí mít a taky nemá každý.

Takže vás míjí obvyklé cestovatelské

potíže?

Jasně, že nejsem výjimkou, při tom počtu letů za rok to asi statisticky ani nejde.

bylo před pěti lety v Maroku, kdy jsem ve

třicetistupňovém vedru dva dny pobíhal

s barvami po hřišti Ocean Course v Agadiru v džínech zakrytých nepromoky…

Bože, to byla sauna! A pak mě vzbudili ve

středu v jednu po půlnoci. Za dveřmi byl

chlapík a předával mi můj kufr, přes který

byla tlustá oranžová nálepka „Spěchá!“.

To mě dostalo… A taky naučilo schopnosti mít to nejnutnější vždy v příručním

zavazadle.

35