ROZHOVOR | Michael Jon

Pracujete s lidmi různých vyznání, různého postavení. I to

může být dost stresující. Nebo spíš

obohacující?

To druhé! Určitě! Víte, to je právě skvělé,

že to není pořád stejný tým stejných lidí.

Musíte se naučit domluvit a vycházet s marockým zahradníkem, který okopává kytky

na hřišti, stejně jako se domluvit s čínským

greenkeeperem, německým šéfem TV

štábu, skotským promotérem nebo třeba

marockou princeznou, ať ten kruh hezky

uzavřeme. Tohle všechno vám dává obrovskou trpělivost, nadhled, zkušenosti.

Existují o práci rozhodčího nějaké

mýty?

No jéje! Že nemáme smysl pro humor, že

jsme prostě jenom přísní. To směrem od

hráčů. Ostatní okolí si myslí, že je to největší romantika na zemi. Do práce létat letadlem, spát v pětihvězdičkových hotelech,

to vše v exotických krajích. Thajsko, Maroko,

Čína, Indie, Jižní Afrika… Reálný rozpis je

přiletět, podle doby příletu pak rovnou šup

36 | GOLF

do hotelu nebo na hřiště, vstát v půl šesté,

v půl sedmé být na bugině, udělat setup,

honit pomalé skupiny a tlačit je na pozici,

aby živý přenos byl v pořádku, nachystat

všechno na další kolo, sednout k večeři

někdy okolo deváté večer a takhle šest až

osm dní za sebou. Neberte mě špatně!

Nestěžuju si. Jen se snažím vysvětlit, co je

největší mýtus pro vnějšího pozorovatele.

Mám-li to popsat jednoduše a ve zkratce

– nejčastěji se podrobnosti a zajímavosti

o destinacích, kde já znám každý kout

právě hraného hřiště, dozvídám od své

ženy, která, pokud to čas a okolnosti dovolují, cestuje se mnou. Vlastně i o těch hřištích někdy slyším od ní, to když já rozhodcuji při Ladies Scottish Open v roce 2018

v Gullane a ona mi večer na hotelu vypráví,

jaké je hřiště pro ročník následující, protože

část dne strávila právě na Renaissance.

Jaká je vaše motivace?

Možnost cestovat. Svůj první cestovní

pas jsem dostal až v roce 1990. Bylo

mi čtyřiadvacet. Doháním, co se dá.

Potkávat obrovskou fůru totálně rozdílných lidí a pracovat s nimi. Být hodně

venku, i když to není vždycky legrace,

sedět čtrnáct hodin na bugině v pěti

stupních a padesátikilometrovém větru. Jíst místní jídlo. Třeba na ulici. A pak

to, že nemám žádný kontrakt. Nikde.

Padne dotaz, zda můžu, já řeknu, že

ano, dostanu letenky a itinerář a odvedu

práci. Dokud dělám práci na sto procent

a přitom ještě dobře vycházím se členy

týmu, přichází další nabídky. Že je to

riziko? Asi ano. Ale o to víc si té práce

vážíte, když vás povolají znovu a znovu.

A tohle je asi vůbec nejvíc. Jenže nic

z toho by nebylo, kdyby na začátku

všeho nebyl Václav Janoušek. A kdybych

doma neměl takové zázemí, jaké mám.

Máte nějaký velký rozhodcovský sen?

Olympijské hry v Tokiu, které se uskuteční

v příštím roce.

Za rozhovor děkuje Petra Prouzová

Foto: Archiv Michaela Jona