Page 38
ROZHOVOR | Michael Jon
36
|
GOLF
Pracujete s lidmi různých vy-
znání, různého postavení. I to
může být dost stresující. Nebo spíš
obohacující?
To druhé! Určitě! Víte, to je právě skvělé,
že to není pořád stejný tým stejných lidí.
Musíte se naučit domluvit a vycházet s ma-
rockým zahradníkem, který okopává kytky
na hřišti, stejně jako se domluvit s čínským
greenkeeperem, německým šéfem TV
štábu, skotským promotérem nebo třeba
marockou princeznou, ať ten kruh hezky
uzavřeme. Tohle všechno vám dává obrov-
skou trpělivost, nadhled, zkušenosti.
Existují o práci rozhodčího nějaké
mýty?
No jéje! Že nemáme smysl pro humor, že
jsme prostě jenom přísní. To směrem od
hráčů. Ostatní okolí si myslí, že je to nej-
větší romantika na zemi. Do práce létat le-
tadlem, spát v pětihvězdičkových hotelech,
to vše v exotických krajích. Thajsko, Maroko,
Čína, Indie, Jižní Afrika… Reálný rozpis je
přiletět, podle doby příletu pak rovnou šup
do hotelu nebo na hřiště, vstát v půl šesté,
v půl sedmé být na bugině, udělat setup,
honit pomalé skupiny a tlačit je na pozici,
aby živý přenos byl v pořádku, nachystat
všechno na další kolo, sednout k večeři
někdy okolo deváté večer a takhle šest až
osm dní za sebou. Neberte mě špatně!
Nestěžuju si. Jen se snažím vysvětlit, co je
největší mýtus pro vnějšího pozorovatele.
Mám-li to popsat jednoduše a ve zkratce
– nejčastěji se podrobnosti a zajímavosti
o destinacích, kde já znám každý kout
právě hraného hřiště, dozvídám od své
ženy, která, pokud to čas a okolnosti dovo-
lují, cestuje se mnou. Vlastně i o těch hřiš-
tích někdy slyším od ní, to když já rozhod-
cuji při Ladies Scottish Open v roce 2018
v Gullane a ona mi večer na hotelu vypráví,
jaké je hřiště pro ročník následující, protože
část dne strávila právě na Renaissance.
Jaká je vaše motivace?
Možnost cestovat. Svůj první cestovní
pas jsem dostal až v roce 1990. Bylo
mi čtyřiadvacet. Doháním, co se dá.
Potkávat obrovskou fůru totálně rozdíl-
ných lidí a pracovat s nimi. Být hodně
venku, i když to není vždycky legrace,
sedět čtrnáct hodin na bugině v pěti
stupních a padesátikilometrovém vě-
tru. Jíst místní jídlo. Třeba na ulici. A pak
to, že nemám žádný kontrakt. Nikde.
Padne dotaz, zda můžu, já řeknu, že
ano, dostanu letenky a itinerář a odvedu
práci. Dokud dělám práci na sto procent
a přitom ještě dobře vycházím se členy
týmu, přichází další nabídky. Že je to
riziko? Asi ano. Ale o to víc si té práce
vážíte, když vás povolají znovu a znovu.
A tohle je asi vůbec nejvíc. Jenže nic
z toho by nebylo, kdyby na začátku
všeho nebyl Václav Janoušek. A kdybych
doma neměl takové zázemí, jaké mám.
Máte nějaký velký rozhodcovský sen?
Olympijské hry v Tokiu, které se uskuteční
v příštím roce.
Za rozhovor děkuje Petra Prouzová
Foto: Archiv Michaela Jona