DRIVING | Zamyšlení Ondřeje Kašiny

„Člověk má být vždy rád, když jej něco vykolejí z automatické rutiny.“

Tomáš Sedláček

Golf v době po pandemii a návrat k podstatě

Jednou z nejrozšířenějších lidských vlastností je začít jakýkoliv komfort a každé zpestření a obohacení života velmi rychle považovat za samozřejmost. Ne-li za právo.

A pak přijde nepředvídaná katastrofa, jako například pandemie COVID-19, a náhle vidíme, že mnoho z našich vymožeností, radostí a zábav je najednou nedostupných.

Byť jen dočasně. Možná je i tak smutná událost, jako tato pandemie, příležitostí k zamyšlení a k poučení.

Text: Ondřej Kašina

Brasília, kde momentálně pracuji a žiji, má

jedno golfové hřiště, které bylo v rámci

opatření proti pandemii uzavřeno. Stejně

jako většina hřišť ve světě. Nějaký čas jsem

vydržel chodit okolo holí v předsíni. Pak

jsem je začal hladit a včera jsem to už

nevydržel, vzal jsem PW a do kapsy pět

míčků a vyšel jsem si na travnaté pláně,

které se v Brasília rozkládají mezi ambasádami a vládními úřady. Jsou to velké plochy, projekt L. Costy a O. Neimeyera byl

velkorysý a půdy bylo v konci 50. let minulého století v té pustině dost a dost.

Nejdříve jsem se poněkud ostýchal, ale pak

jsem si našel příhodné místo za rezidencí

Panamy a začal trénovat. Na louce, která

není golfovým hřištěm, je takový trénink

více hledáním míčků než jejich odehráváním, ale přece jen to mělo blízko ke golfu.

A najednou jsem si vzpomněl, že tenhle improvizovaný způsob tréninku jsem už zažil.

V mých úplných začátcích, kdysi v roce

1980, jsem takhle s jednou holí a několika

míčky procházel travnaté plochy Letenských sadů poblíž pražské Letenské pláně.

Tehdy to ovšem bylo ještě dramatičtější,

neboť moje úderová technika byla ve stadiu prenatálním a míčky občas létaly do

zcela nepředvídatelných směrů. Nejspíše

to byl zázrak, že jsem tehdy nezranil žádného chodce nebo cyklistu.

82 | GOLF

Snažil jsem se mezi rezidencí Panamy

a ambasádou Velké Británie odehrávat

s PW míčky, pokud možno co nejvíce

k sobě, abych si ulehčil proces jejich dohledávání. A u toho mě napadlo, že mi

vlastně ty restrikce v době pandemie prokázaly službu. Pochopil jsem v době nucené abstinence ještě lépe, jak moc pro

mě golf znamená. A nejen to. Že tragédie, jako tato pandemie, by nás měly přimět k zamyšlení a k reflexi našich životů.

Velmi hezky to popsal český ekonom

Tomáš Sedláček. Vyjádřil v článku pro

Hospodářské noviny, to, co jsem podvědomě cítil také: „Člověk má být vždy rád,

když jej něco vykolejí z automatické rutiny, a toto je opravdu masivní vykolejení,

vykolejení do klidu. Najednou budeme

muset vyplnit ono prázdno sami sebou,

to prázdno, které nastane, když umlkne

múza a hluk lidí, když ze života odpadne

ona sportovní, umělecká, společenská,

cestovní a jiná nadstavba, se kterou jsme

se tak sžili. Možná se naučíme být více

sami se sebou, sami sebou.“

To vše mě donutilo zavzpomínat. Když

jsem začínal, měla ČSSR osm golfových

hřišť a o hraní v golfu v zahraničí nešlo ani

uvažovat, protože – jako například v mém

případě – nešlo uvažovat ani o cestě do

zemí, kde se hrál golf. Byli jsme vděční, že

jsme dokázali složitě sehnat staré a často

nekompletní sety a pár míčků. Ale jaká to

byla radost, když jsme se dostali na hřiště!

Výlet do Karlových Varů, do Mariánských

Lázní nebo i do Poděbrad sahal svým významem a emočním nábojem daleko za

současný golfový zájezd do Portugalska

nebo na Floridu.

A pak se vše změnilo. V podstatě v krátké

době jsme si zvykli, že hrajeme posledními

modely holí, že nám už v našich prodejnách umějí vyrobit hole na míru, že můžeme za golfem do exotických zemí. Tohle

všechno a mnoho dalšího jsme začali vnímat jako samozřejmost. Téměř jako cosi,

na co má každý nárok. A možná, že jsme

v tom opojení konzumem a exotikou pozapomněli na to, co je v golfu nejcennější.

Teď přišlo probuzení. Pandemie je nežádoucím a drahým signálem pro zamyšlení. Všichni bychom byli raději, kdyby

nenastala a kdyby se nikdo nestal její

obětí. Jenomže se to odehrálo. A nastalé

oběti a ztráty nikdo nevrátí. Tak alespoň

zkusme, my, kdo to přečkáme, vzít si

z toho ponaučení.

Až zase půjdete na vaše domácí české

hřiště se starými kamarády, možná už

vám nebude tolik vadit, že greeny jsou

o mnoho horší než na Floridě a výhledy

nejsou tak charismatické jako třeba

v Golfe Estoril pohled na Atlantik. Možná si

o hodně silněji než dříve uvědomíte radost

z prostého lidského kontaktu s vašimi golfovými přáteli. Budete si více uvědomovat

jejich přítomnost a jejich cenu. Budete více

s nimi. A možná i více sami sebou.