DRIVING | Zamyšlení Ondřeje Kašiny
„Člověk má být vždy rád, když jej něco vykolejí z automatické rutiny.“
Tomáš Sedláček
Golf v době po pandemii a návrat k podstatě
Jednou z nejrozšířenějších lidských vlastností je začít jakýkoliv komfort a každé zpestření a obohacení života velmi rychle považovat za samozřejmost. Ne-li za právo.
A pak přijde nepředvídaná katastrofa, jako například pandemie COVID-19, a náhle vidíme, že mnoho z našich vymožeností, radostí a zábav je najednou nedostupných.
Byť jen dočasně. Možná je i tak smutná událost, jako tato pandemie, příležitostí k zamyšlení a k poučení.
Text: Ondřej Kašina
Brasília, kde momentálně pracuji a žiji, má
jedno golfové hřiště, které bylo v rámci
opatření proti pandemii uzavřeno. Stejně
jako většina hřišť ve světě. Nějaký čas jsem
vydržel chodit okolo holí v předsíni. Pak
jsem je začal hladit a včera jsem to už
nevydržel, vzal jsem PW a do kapsy pět
míčků a vyšel jsem si na travnaté pláně,
které se v Brasília rozkládají mezi ambasádami a vládními úřady. Jsou to velké plochy, projekt L. Costy a O. Neimeyera byl
velkorysý a půdy bylo v konci 50. let minulého století v té pustině dost a dost.
Nejdříve jsem se poněkud ostýchal, ale pak
jsem si našel příhodné místo za rezidencí
Panamy a začal trénovat. Na louce, která
není golfovým hřištěm, je takový trénink
více hledáním míčků než jejich odehráváním, ale přece jen to mělo blízko ke golfu.
A najednou jsem si vzpomněl, že tenhle improvizovaný způsob tréninku jsem už zažil.
V mých úplných začátcích, kdysi v roce
1980, jsem takhle s jednou holí a několika
míčky procházel travnaté plochy Letenských sadů poblíž pražské Letenské pláně.
Tehdy to ovšem bylo ještě dramatičtější,
neboť moje úderová technika byla ve stadiu prenatálním a míčky občas létaly do
zcela nepředvídatelných směrů. Nejspíše
to byl zázrak, že jsem tehdy nezranil žádného chodce nebo cyklistu.
82 | GOLF
Snažil jsem se mezi rezidencí Panamy
a ambasádou Velké Británie odehrávat
s PW míčky, pokud možno co nejvíce
k sobě, abych si ulehčil proces jejich dohledávání. A u toho mě napadlo, že mi
vlastně ty restrikce v době pandemie prokázaly službu. Pochopil jsem v době nucené abstinence ještě lépe, jak moc pro
mě golf znamená. A nejen to. Že tragédie, jako tato pandemie, by nás měly přimět k zamyšlení a k reflexi našich životů.
Velmi hezky to popsal český ekonom
Tomáš Sedláček. Vyjádřil v článku pro
Hospodářské noviny, to, co jsem podvědomě cítil také: „Člověk má být vždy rád,
když jej něco vykolejí z automatické rutiny, a toto je opravdu masivní vykolejení,
vykolejení do klidu. Najednou budeme
muset vyplnit ono prázdno sami sebou,
to prázdno, které nastane, když umlkne
múza a hluk lidí, když ze života odpadne
ona sportovní, umělecká, společenská,
cestovní a jiná nadstavba, se kterou jsme
se tak sžili. Možná se naučíme být více
sami se sebou, sami sebou.“
To vše mě donutilo zavzpomínat. Když
jsem začínal, měla ČSSR osm golfových
hřišť a o hraní v golfu v zahraničí nešlo ani
uvažovat, protože – jako například v mém
případě – nešlo uvažovat ani o cestě do
zemí, kde se hrál golf. Byli jsme vděční, že
jsme dokázali složitě sehnat staré a často
nekompletní sety a pár míčků. Ale jaká to
byla radost, když jsme se dostali na hřiště!
Výlet do Karlových Varů, do Mariánských
Lázní nebo i do Poděbrad sahal svým významem a emočním nábojem daleko za
současný golfový zájezd do Portugalska
nebo na Floridu.
A pak se vše změnilo. V podstatě v krátké
době jsme si zvykli, že hrajeme posledními
modely holí, že nám už v našich prodejnách umějí vyrobit hole na míru, že můžeme za golfem do exotických zemí. Tohle
všechno a mnoho dalšího jsme začali vnímat jako samozřejmost. Téměř jako cosi,
na co má každý nárok. A možná, že jsme
v tom opojení konzumem a exotikou pozapomněli na to, co je v golfu nejcennější.
Teď přišlo probuzení. Pandemie je nežádoucím a drahým signálem pro zamyšlení. Všichni bychom byli raději, kdyby
nenastala a kdyby se nikdo nestal její
obětí. Jenomže se to odehrálo. A nastalé
oběti a ztráty nikdo nevrátí. Tak alespoň
zkusme, my, kdo to přečkáme, vzít si
z toho ponaučení.
Až zase půjdete na vaše domácí české
hřiště se starými kamarády, možná už
vám nebude tolik vadit, že greeny jsou
o mnoho horší než na Floridě a výhledy
nejsou tak charismatické jako třeba
v Golfe Estoril pohled na Atlantik. Možná si
o hodně silněji než dříve uvědomíte radost
z prostého lidského kontaktu s vašimi golfovými přáteli. Budete si více uvědomovat
jejich přítomnost a jejich cenu. Budete více
s nimi. A možná i více sami sebou.