ROZHOVOR | Dominik Pavouček

najednou na vlastní oči své vzory, hrdiny,

ke kterým vzhlížel. A najednou se objeví

takové ty běžné myšlenky, jestli sem vůbec patřím, jestli na to mám. Osobně si

myslím, že na to mám, ale chce to čas

a zvyknout si na trochu jiné prostředí,

když na vás dýchne atmosféra turnajů, jiná

organizace, jiná úroveň než turnaje, které

veškerou koordinaci. Nejdřív jsem vnímal

tanec jako jeden pohyb, ale čím víc jsem

do něj pronikal a dostával se výš, zjistil

jsem, že profesionální tanečníci se sice

pohybují jako jeden celek, ale ovládají

zvlášť prsty u nohou, špičky, následně kolena, boky, jinam jde hlava, jinam ruce. Ta

koordinace tanečníků je neuvěřitelná.

Vím, že spousta golfistů to vnímá jinak, třeba

i proto, že za to nejsou placení, ale když to vezmu

z čistě sportovního hlediska, tak nic většího, než

olympijské hry není. Majory jsou nádherné, ale je to

jen svátek golfu. Hry jsou svátkem všech sportovců.

Vy už jste byl v minulosti jednou

i golfový profesionál. Proč jste jím

nezůstal, co se stalo?

Myslím, že jsem se profesionalizoval

v roce 2018 nebo 2019. Bylo to v době,

kdy jsem už tři roky trénoval beach. Potkal jsem jednoho člověka, který mi nabídl, že by mě podpořil finančně, když

se vrátím ke golfu. Byl jsem tehdy mladý

a rychleji jsem konal, než přemýšlel. Už

jsem to kdysi říkal, bez peněz k profesionálům nelez. Je hezké být u nás profesionálem, ale všichni víme, že ho to neuživí.

Tedy pokud chce hrát, a ne dělat trenéra.

To mluvíte o kom? A partnerce?

O sponzorovi?

To druhé je správně. Je jím Jaroslav Štoček. Byla to tak trochu shoda náhod. Bral

jsem na hřiště maminčinu kamarádku

a pomáhal jí s golfem. Seznámila mě se

svým manželem a s ním jsem se dohodl

na spolupráci.

Začal jste rok ještě jako amatér, stal

se profesionálem a golf se stal vaším zaměstnáním. Golf ale také stojí

peníze, takže mít finanční krytí je

důležité. Jak jste na tom vy?

Finanční krytí je alfou omegou pro každý

profesionální sport. Ať už pochází od rodiny nebo od sponzora. Jako příklad si

můžeme vzít Ester Ledeckou. Kdyby neměla otce, který pro ni téměř všechno

obětoval, tak by podle mého názoru nikdy nedosáhla toho, čeho dosáhla. Minimálně na začátku své kariéry. Je za

tím ale samozřejmě strašně moc dřiny,

ale mít zázemí a finanční jistotu je alfou

omegou, aby člověk mohl uspět. Jedete

na turnaj s tím, že tenhle výjezd stojí

třeba 50 tisíc, ale když nic neuhrajete,

jste okamžitě minus 50 tisíc. A když se to

nastřádá, tak jsou to velké peníze. To si

běžní lidé nemůžou dovolit.

Hrát pod takovým tlakem asi není

to pravé ořechové…

To máte pravdu, to opravdu není.

Vyhrál jste turnaj v rámci Czech

Open Tour, rok jste uzavřel vítězstvím na Grand Finále Czech PGA

Tour na Kaskádě. Hrál jste ale

i na turnajích Challenge Tour a na

Czech Masters v Česku. Čím to, že

v měření sil se zahraniční konkurencí jste nedokázal prodat to, co

jste převáděl na domácí scéně? Je

to tak velký rozdíl?

Podle mě ano, je to rozdíl. Člověk se najednou ocitne v prostředí, kde se necítí

tak sebevědomě. Není to ale proto, že by

si najednou přestal věřit. Místo toho vidí

34 | GOLF

jste dosud hrál. Hlava najednou řeší moc

podnětů a nedokážete se stoprocentně

soustředit na svůj výkon. Ale řekl bych, že

na mé, už čtvrté Challenge Tour, co jsem

hrál, tedy na té poslední, jsem se už začal

blížit výkonům, které jsem schopen předvádět na běžném turnaji v Česku.

Dal jste si nějaký časový limit, kam

a do kdy se chcete posunout?

Já si takové limity nedávám. Ani v dětství

ve školce jsem nikdy nechtěl být astronaut. Nic takového. Vždycky jsem se chtěl

živit profesionálním sportem, ale od mých

dvaceti let to nešlo, protože to nedovolily chybějící finance. I proto jsem se stal

beachvolejbalovým trenérem, abych si

vydělal na to, abych sport mohl dělat. Nechci si dávat žádné cíle typu, že teď budu

tři roky makat a hrát a pak se uvidí. Ano,

mám krytí na tři roky, dám tomu všechno,

ale neříkám, že když se to nepovede, tak

skončím. U sportu chci zůstat a snažím se

najít cestu, jak v něm prorazit.

Oslavil jste 27. narozeniny, ale vaše

CV je docela pestré. Basketbal, golf,

beach volejbal, tanec a znovu golf.

Když se ohlédnete zpět, co a který

sport či aktivita vám daly?

Jako první byl basketbal a ten mi dal

tak osmdesát procent všeho, co mám

dneska. Za to vděčím svým trenérům,

kteří mi byli mentory, vychovali mě k pokoře, k tréninku a k tomu, co a jak dělat,

aby se člověk posouval. Dali mi i sportovní

morálku, pokoru, respekt k autoritám.

Beach volejbal mi dal fyzičku, koordinaci

těla, na písku stabilitu a pohyb trochu jiný

než na pevné zemi. Tanec pak asi dovršil

Co rozhodlo o tom, že jste se stal

golfovým profesionálem podruhé?

Asi láska k tomu sportu a využitelnost do

budoucna, protože přece jenom je golf

přívětivější nejen po finanční stránce, ale

hlavně po věkové a fyzické stránce. Je mi

už 27, ale nemyslím si, že jsem starý. Ve

většině sportů, které jsem dělal, je to přitom takový vrchol kariéry a pak už to začíná upadat. V golfu ale může vrchol kariéry klidně přijít i ve 40 letech.

Bylo při rozhodování zásadní, že

věk není až takový, obrazně řečeno,

strašák?

Určitě jedno z hlavních kritérií, ale ze

všeho nejvíc láska k tomuto sportu. Když

jsem přestal hrát basket, vysnil jsem v teenagerských letech, že budu nejlepším

českým golfistou. Přeji si to stále. A třeba

jednou i nejúspěšnější na světě, ale to už

je hodně ambiciózní. (smích)

Tak když prorazit do světa s golfem,

co je vaše největší golfová zbraň?

Asi drajvy. Rány z týčka. Dřív jsem s tím

měl problém. Měl jsem z ostatních

sportů sílu a dynamiku, takže jsem odpaloval daleko, ale nebyl jsem schopný

korigovat tolik směr. Postupem času se

ale drajvy staly mojí největší zbraní. Tedy

délka a přesnost.