Page 36
34
|
GOLF
ROZHOVOR | Dominik Pavouček
To mluvíte o kom? A partnerce?
O sponzorovi?
To druhé je správně. Je jím Jaroslav Što-
ček. Byla to tak trochu shoda náhod. Bral
jsem na hřiště maminčinu kamarádku
a pomáhal jí s golfem. Seznámila mě se
svým manželem a s ním jsem se dohodl
na spolupráci.
Začal jste rok ještě jako amatér, stal
se profesionálem a golf se stal va-
ším zaměstnáním. Golf ale také stojí
peníze, takže mít fi nanční krytí je
důležité. Jak jste na tom vy?
Finanční krytí je alfou omegou pro každý
profesionální sport. Ať už pochází od ro-
diny nebo od sponzora. Jako příklad si
můžeme vzít Ester Ledeckou. Kdyby ne-
měla otce, který pro ni téměř všechno
obětoval, tak by podle mého názoru ni-
kdy nedosáhla toho, čeho dosáhla. Mi-
nimálně na začátku své kariéry. Je za
tím ale samozřejmě strašně moc dřiny,
ale mít zázemí a fi nanční jistotu je alfou
omegou, aby člověk mohl uspět. Jedete
na turnaj s tím, že tenhle výjezd stojí
třeba 50 tisíc, ale když nic neuhrajete,
jste okamžitě minus 50 tisíc. A když se to
nastřádá, tak jsou to velké peníze. To si
běžní lidé nemůžou dovolit.
Hrát pod takovým tlakem asi není
to pravé ořechové…
To máte pravdu, to opravdu není.
Vyhrál jste turnaj v rámci Czech
Open Tour, rok jste uzavřel vítěz-
stvím na Grand Finále Czech PGA
Tour na Kaskádě. Hrál jste ale
i na turnajích Challenge Tour a na
Czech Masters v Česku. Čím to, že
v měření sil se zahraniční konku-
rencí jste nedokázal prodat to, co
jste převáděl na domácí scéně? Je
to tak velký rozdíl?
Podle mě ano, je to rozdíl. Člověk se na-
jednou ocitne v prostředí, kde se necítí
tak sebevědomě. Není to ale proto, že by
si najednou přestal věřit. Místo toho vidí
najednou na vlastní oči své vzory, hrdiny,
ke kterým vzhlížel. A najednou se objeví
takové ty běžné myšlenky, jestli sem vů-
bec patřím, jestli na to mám. Osobně si
myslím, že na to mám, ale chce to čas
a zvyknout si na trochu jiné prostředí,
když na vás dýchne atmosféra turnajů, jiná
organizace, jiná úroveň než turnaje, které
jste dosud hrál. Hlava najednou řeší moc
podnětů a nedokážete se stoprocentně
soustředit na svůj výkon. Ale řekl bych, že
na mé, už čtvrté Challenge Tour, co jsem
hrál, tedy na té poslední, jsem se už začal
blížit výkonům, které jsem schopen před-
vádět na běžném turnaji v Česku.
Dal jste si nějaký časový limit, kam
a do kdy se chcete posunout?
Já si takové limity nedávám. Ani v dětství
ve školce jsem nikdy nechtěl být astro-
naut. Nic takového. Vždycky jsem se chtěl
živit profesionálním sportem, ale od mých
dvaceti let to nešlo, protože to nedovo-
lily chybějící fi nance. I proto jsem se stal
beachvolejbalovým trenérem, abych si
vydělal na to, abych sport mohl dělat. Ne-
chci si dávat žádné cíle typu, že teď budu
tři roky makat a hrát a pak se uvidí. Ano,
mám krytí na tři roky, dám tomu všechno,
ale neříkám, že když se to nepovede, tak
skončím. U sportu chci zůstat a snažím se
najít cestu, jak v něm prorazit.
Oslavil jste 27. narozeniny, ale vaše
CV je docela pestré. Basketbal, golf,
beach volejbal, tanec a znovu golf.
Když se ohlédnete zpět, co a který
sport či aktivita vám daly?
Jako první byl basketbal a ten mi dal
tak osmdesát procent všeho, co mám
dneska. Za to vděčím svým trenérům,
kteří mi byli mentory, vychovali mě k po-
koře, k tréninku a k tomu, co a jak dělat,
aby se člověk posouval. Dali mi i sportovní
morálku, pokoru, respekt k autoritám.
Beach volejbal mi dal fyzičku, koordinaci
těla, na písku stabilitu a pohyb trochu jiný
než na pevné zemi. Tanec pak asi dovršil
veškerou koordinaci. Nejdřív jsem vnímal
tanec jako jeden pohyb, ale čím víc jsem
do něj pronikal a dostával se výš, zjistil
jsem, že profesionální tanečníci se sice
pohybují jako jeden celek, ale ovládají
zvlášť prsty u nohou, špičky, následně ko-
lena, boky, jinam jde hlava, jinam ruce. Ta
koordinace tanečníků je neuvěřitelná.
Vy už jste byl v minulosti jednou
i golfový profesionál. Proč jste jím
nezůstal, co se stalo?
Myslím, že jsem se profesionalizoval
v roce 2018 nebo 2019. Bylo to v době,
kdy jsem už tři roky trénoval beach. Po-
tkal jsem jednoho člověka, který mi na-
bídl, že by mě podpořil fi nančně, když
se vrátím ke golfu. Byl jsem tehdy mladý
a rychleji jsem konal, než přemýšlel. Už
jsem to kdysi říkal, bez peněz k profesio-
nálům nelez. Je hezké být u nás profesio-
nálem, ale všichni víme, že ho to neuživí.
Tedy pokud chce hrát, a ne dělat trenéra.
Co rozhodlo o tom, že jste se stal
golfovým profesionálem podruhé?
Asi láska k tomu sportu a využitelnost do
budoucna, protože přece jenom je golf
přívětivější nejen po fi nanční stránce, ale
hlavně po věkové a fyzické stránce. Je mi
už 27, ale nemyslím si, že jsem starý. Ve
většině sportů, které jsem dělal, je to při-
tom takový vrchol kariéry a pak už to za-
číná upadat. V golfu ale může vrchol kari-
éry klidně přijít i ve 40 letech.
Bylo při rozhodování zásadní, že
věk není až takový, obrazně řečeno,
strašák?
Určitě jedno z hlavních kritérií, ale ze
všeho nejvíc láska k tomuto sportu. Když
jsem přestal hrát basket, vysnil jsem v te-
enagerských letech, že budu nejlepším
českým golfi stou. Přeji si to stále. A třeba
jednou i nejúspěšnější na světě, ale to už
je hodně ambiciózní. (smích)
Tak když prorazit do světa s golfem,
co je vaše největší golfová zbraň?
Asi drajvy. Rány z týčka. Dřív jsem s tím
měl problém. Měl jsem z ostatních
sportů sílu a dynamiku, takže jsem od-
paloval daleko, ale nebyl jsem schopný
korigovat tolik směr. Postupem času se
ale drajvy staly mojí největší zbraní. Tedy
délka a přesnost.
Vím, že spousta golfistů to vnímá jinak, třeba
i proto, že za to nejsou placení, ale když to vezmu
z čistě sportovního hlediska, tak nic většího, než
olympijské hry není. Majory jsou nádherné, ale je to
jen svátek golfu. Hry jsou svátkem všech sportovců.