ROZHOVOR | Sára Kousková

Na profesionální golfovou scénu

vstoupila až v polovině sezony.

Tedy přesněji řečeno, slovo

vstoupila tak docela nevystihuje

způsob, jakým přestup od

amatérek mezi profesionálky Sára

Kousková zvládla. Mnohem víc

tomu odpovídají slova vlétla

a opanovala. Třiadvacetiletá

Češka odehrála jen polovinu

z dvacítky turnajů LET Access

Series, ale i to jí stačilo na to, aby

žebříček druhé evropské ligy zcela

ovládla. I díky třem turnajovým

vítězstvím. A k tomu vyhrála

i finanční žebříček a stala se

nováčkem roku na LETAS.

Povězte upřímně, když jste přestupovala v polovině sezony k profesionálkám, napadlo vás, že to takhle

dopadne? Takhle skvěle?

Myslím, že někde vzadu v hlavě jsem měla

to, že kartu na LET chci samozřejmě získat a že cesta k tomu bude skrz dobré výsledky. To znamenalo hrát pravidelně top

10 nebo spíš top 5 a možná přidat i nějaké

to vítězství. Přepočteno na body, a to přiznávám, že nejsem zrovna nejlepší počtář,

jsme to s Kubou (s manažerem Jakubem

Mejzlíkem, pozn. red.) probírali a vzhledem

k počtu turnajů a tomu, jak se žebříček vyvíjel, bylo potřeba nějakých dva tisíce bodů,

aby byla karta v zásadě jistá. Což při malém počtu turnajů, které jsem měla před

sebou, chtělo výsledky a nejlépe i vítězství.

Takže jste se hned na startu profesionální kariéry dostala i pod docela

velký tlak?

Je pravda, že už jen tohle samotné byl

docela velký tlak, ale možná i díky tomu,

38 | GOLF

že mi ty počty až tolik nejdou a tuhle

stránku jsem pustila z hlavy, to nakonec

vyšlo. Prostě jsem hrála, řekla jsem si, že

to zkusím a buď výsledky přijdou, nebo

ne. Ale upřímně řečeno, nemyslela jsem

si, že to půjde až takhle hladce.

Deset startů, pokaždé cut, tři vítězství, pět dalších umístění v top 10,

to svědčí o velké konzistenci a kvalitě. Jak se vám podařilo vytlačit

z hlavy to stresující „musím“?

Rozdělila bych to na období před prvním

turnajem ve Švédsku a po něm, protože

tam přišlo trochu jiné nastavení a rozpoložení. V první fázi mé profesionální sezony tu a tam něco haprovalo, ale hra mi

držela a pořád jsem se o ni mohla opřít.

Byť třeba patování nebylo až tak dobré.

Ostatně, i ta moje první výhra ve Španělsku byla taková hodně vydřená tím způsobem, že vše ostatní fungovalo. Měla

jsem strašně vysoké procento zasažených

greenů, ale neproměňovala jsem paty.

Byla to odměna za hru v poli a za bojovnost. To byla první fáze sezony, kdy jsem

ještě chytila takové „momentum“ z Ameriky, odkud jsem měla dobře natrénováno

a díky tomu hra držela.

A ta druhá fáze?

Na jejím úvodu jsme jeli poprvé do Švédska i s Kubou, ale od začátku jsem na

sobě cítila nepohodu. Byla jsem na sebe

naštvaná, něco jsem zkazila a už to ve

mně hodně bublalo, aniž bych pořádně

věděla proč. A to nejsem zase až tolik

impulzívní. Když jsme to pak rozebírali,

došli jsme k tomu, že jsem byla psychicky

unavená, což se podepsalo na mojí koncentraci a pohodě. Trochu jsem si odpočinula, potrénovala, vymyslela jsem si

a „naordinovala“ si i akci tisíc patů. Jela

jsem na další turnaje, znovu do Švédska, ale úplně v jiném rozpoložení. Cítila

jsem se dobře na hřišti, hra byla stabilní

a mohla jsem se mnohem víc opřít o patování. A byla z toho výhra.