ROZHOVOR | Sára Kousková
Na profesionální golfovou scénu
vstoupila až v polovině sezony.
Tedy přesněji řečeno, slovo
vstoupila tak docela nevystihuje
způsob, jakým přestup od
amatérek mezi profesionálky Sára
Kousková zvládla. Mnohem víc
tomu odpovídají slova vlétla
a opanovala. Třiadvacetiletá
Češka odehrála jen polovinu
z dvacítky turnajů LET Access
Series, ale i to jí stačilo na to, aby
žebříček druhé evropské ligy zcela
ovládla. I díky třem turnajovým
vítězstvím. A k tomu vyhrála
i finanční žebříček a stala se
nováčkem roku na LETAS.
Povězte upřímně, když jste přestupovala v polovině sezony k profesionálkám, napadlo vás, že to takhle
dopadne? Takhle skvěle?
Myslím, že někde vzadu v hlavě jsem měla
to, že kartu na LET chci samozřejmě získat a že cesta k tomu bude skrz dobré výsledky. To znamenalo hrát pravidelně top
10 nebo spíš top 5 a možná přidat i nějaké
to vítězství. Přepočteno na body, a to přiznávám, že nejsem zrovna nejlepší počtář,
jsme to s Kubou (s manažerem Jakubem
Mejzlíkem, pozn. red.) probírali a vzhledem
k počtu turnajů a tomu, jak se žebříček vyvíjel, bylo potřeba nějakých dva tisíce bodů,
aby byla karta v zásadě jistá. Což při malém počtu turnajů, které jsem měla před
sebou, chtělo výsledky a nejlépe i vítězství.
Takže jste se hned na startu profesionální kariéry dostala i pod docela
velký tlak?
Je pravda, že už jen tohle samotné byl
docela velký tlak, ale možná i díky tomu,
38 | GOLF
že mi ty počty až tolik nejdou a tuhle
stránku jsem pustila z hlavy, to nakonec
vyšlo. Prostě jsem hrála, řekla jsem si, že
to zkusím a buď výsledky přijdou, nebo
ne. Ale upřímně řečeno, nemyslela jsem
si, že to půjde až takhle hladce.
Deset startů, pokaždé cut, tři vítězství, pět dalších umístění v top 10,
to svědčí o velké konzistenci a kvalitě. Jak se vám podařilo vytlačit
z hlavy to stresující „musím“?
Rozdělila bych to na období před prvním
turnajem ve Švédsku a po něm, protože
tam přišlo trochu jiné nastavení a rozpoložení. V první fázi mé profesionální sezony tu a tam něco haprovalo, ale hra mi
držela a pořád jsem se o ni mohla opřít.
Byť třeba patování nebylo až tak dobré.
Ostatně, i ta moje první výhra ve Španělsku byla taková hodně vydřená tím způsobem, že vše ostatní fungovalo. Měla
jsem strašně vysoké procento zasažených
greenů, ale neproměňovala jsem paty.
Byla to odměna za hru v poli a za bojovnost. To byla první fáze sezony, kdy jsem
ještě chytila takové „momentum“ z Ameriky, odkud jsem měla dobře natrénováno
a díky tomu hra držela.
A ta druhá fáze?
Na jejím úvodu jsme jeli poprvé do Švédska i s Kubou, ale od začátku jsem na
sobě cítila nepohodu. Byla jsem na sebe
naštvaná, něco jsem zkazila a už to ve
mně hodně bublalo, aniž bych pořádně
věděla proč. A to nejsem zase až tolik
impulzívní. Když jsme to pak rozebírali,
došli jsme k tomu, že jsem byla psychicky
unavená, což se podepsalo na mojí koncentraci a pohodě. Trochu jsem si odpočinula, potrénovala, vymyslela jsem si
a „naordinovala“ si i akci tisíc patů. Jela
jsem na další turnaje, znovu do Švédska, ale úplně v jiném rozpoložení. Cítila
jsem se dobře na hřišti, hra byla stabilní
a mohla jsem se mnohem víc opřít o patování. A byla z toho výhra.