ROZHOVOR | Roman Šebrle
Jak přímá, nebo naopak klikatá byla
vaše cesta ke golfu?
Když se ohlédnu zpátky, tak vlastně klikatá. Třeba i v tom, že golf po roce 1989
měl u nás špatnou pověst. I já se na něj
koukal jako na sport snobů, takže dost
skrz prsty. A když jsem občas viděl golf
v televizi, jak se tam po hřišti procházejí
pupkatí dědkové, říkal jsem, že to snad
není ani žádný sport.
Co se změnilo?
Platilo to až do chvíle, než jsme jeli na
soustředění do Jižní Afriky. Můj kamarád
už v té době golf hrál. Bydleli jsme v Potchefstroomu v podstatě na golfovém
hřišti, hned vedle hotelového bazénu
vedla jedna z fervejí. Kamarád si šel zahrát a já na něj, ty jdeš na golf, ty snobe.
A on, že je krásný sport, žádná snobárna,
ať si to jdu s ním zkusit. Tak jsem na to
kývnul, ale ani jsem nevěděl, jestli mě nechají si zahrát. Šel jsem v tílku, bylo 31
stupňů, koupil jsem si balony, půjčil hole,
které byly nalevo, a šel na driving. Bylo to
docela dobrý. Zeptal jsem se, jestli můžu
taky na hřiště. Místní se na mě podíval,
jen řekl: vezměte si ale jiný tričko. Tak
jsem si vzal triko s límečkem a vyrazil. Asi
tím, že jsem na sport docela šikovný, tak
jsem to občas i trefil a letělo mi to tam,
kam jsem chtěl. Byl to ohromně příjemný
pocit, začal jsem chodit častěji a už jsem
byl chycený.
Říkal jste, že jste začal s holemi nalevo, ale pokud vím, hrajete dnes
napravo?
To je pravda. Od toho soustředění jsem
doma golf vůbec nehrál. Když jsme jeli za
půl roku na další soustředění, kamarád už
nejel, a tak jsem vyrazil sám. Zase jsem si
půjčil hole, ale nalevo je neměli, a tak jsem
si půjčil pro praváky. Stejně mi během toho
půlroku každý říkal, ať se předělám napravo. Nějakou chvíli to bylo nepříjemné,
ale pak jsem měl najednou pocit, že jsem
se ohromně zlepšil. Od té doby hraju napravo a byl jsem definitivně chycený.
Čím vás golf chytil?
Pravda je, že u nás by se to asi nestalo, protože u nás je to s golfem složité. V Potchefstroomu ale bylo nejen úžasné a krásné
hřiště, ale hra doslova za hubičku. Hrál
jsem to skvělé hřiště tenkrát v přepočtu asi
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
za 150 korun. Ale hlavně nikdo nic neřešil.
Jestli mám kartu, jestli mám trenéra, jestli
znám pravidla. Bylo to neuvěřitelně příjemné, a to mě na tom chytlo. I tam to lidé
kopou, stejně jako u nás, ale tam se to tolik
neřeší. A čím mě golf chytil? Tím pocitem,
že občas míček trefíš a on letí tam, kam ty
chceš. A taky soutěživost. Vždycky si s někým o něco zahraješ, hecujete se. Ale ten
pocit, že to letí, kam ty chceš, je skvělý.
A zároveň tak trochu nevysvětlitelný.
Začátky na domácí scéně jste také
neměl úplně přímočaré. Zaměstnal
jste dokonce disciplinární komisi
České golfové federace. Vzpomenete si na to ještě?
Vzpomenu. Ale když se dívám zpětně,
neudělal bych stejně nic jinak.
Jen připomenu, že tehdy šlo o to, že
jste po dvou kolech opustil turnaj
ČGF, abyste si mohl zahrát podnik
Czech PGA Tour…
Byl jsem amatér a rozhodně jsem ale nechtěl udělat nic špatného. Byl jsem z atletiky zvyklý na férovost. Našel jsem si
tehdy amatérské mistrovství republiky
a odehrál první dvě kola. I v atletice jsem
kolikrát na mistrovství republiky šel jen
první tři disciplíny, abych se rozcvičil na
důležitější závod. A nikdo to neřešil, protože to věděli. Tady to bylo podobné.
Říkal jsem si, že půjdu dvě kola, pak se
odhlásím a odehraju profesionální turnaj,
který pro mě tehdy byl mnohem zajímavější. Možná zpětně bych to úplně přesně
takhle neudělal, ale ani dnes v tom nevidím nic extra špatného. Podle mě – a říkám to pořád – za mě je dělení na amatéry a profesionály v golfu nešťastné.
Proč si to myslíte?
Chápu, že amatérský golf má své místo, že
musíte hráče nejprve vychovat, musíte je
financovat, to nezpochybňuji, ale s odpuštěním, ti amatéři, jak to vnímám já, nikoho
nezajímají, nikdo o nich neví. Vzpomene si
někdo, kdo a jak skončil na mistrovství Evropy? Ne, ani náhodou. Ti, co se o golf zajímají, si vzpomenou maximálně tak na to,
že Ondra Lieser hrál na olympijských hrách,
že Aleš Kořínek vyhrál turnaj Pro Golf Tour
nebo že si některý z českých hráčů zahrál
na evropské tour. Ze sportovního hlediska
jsou zajímaví jen profesionálové.
Dnes jste už i vy golfový profesionál, byť trochu jiný. Jak byste se sám
charakterizoval jako profesionál?
Upřímně řečeno, já vlastně nejsem žádný
profesionál. Ano, dokázal jsem si tenhle
statut uhrát. Ještě v době, kdy jsem nepracoval na Primě, jsem na to měl čas,
trénoval jsem, takže jsem se dostal na
handicap, který k tomu byl potřeba. Jsem
za to rád, že jsem golfovým profesionálem, protože mi to pořád dává předzávodní stres, na který jsem celý život
zvyklý. Těším se na turnaje, jsem většinou
i trochu nervózní. Teď je to ale horší. Začal jsem trénovat kluky v atletice, takže se
na golf dostanu minimálně. I proto hraju
katastrofálně.
Možnost pracovat v TV Prima asi do
vašeho golfu zasáhla hodně?
To ano. Ale i tak jsem se to snažil ještě
nějak „pytlíkovat“, občas jsem si našel čas
a přes zimu chodil do Čechie. Třeba i dvakrát třikrát týdně. Teď to ale neplatí vůbec, což mě mrzí. Pochopitelně i dneska
bych chtěl hrát co nejlíp, ale nejde to.
Právě na Primě pro vás měla evidentně větší váhu než golfová
kariéra?
Jasně. O tom není třeba diskutovat. Abych
něco v golfu dokázal, musel bych se mu
věnovat jako v tom prvním roce, kdy jsem
prakticky denně chodil k Davidu Carterovi. Ale i tak nevím, kam bych se posunul já a moje hra. To rozhodnutí bylo
pragmatické. Zvlášť když víte, že nemáte
vyděláno, aby vás to zajistilo do konce
života.
Jak často dneska trénujete golf?
Vlastně netrénuju vůbec. Maximálně jdu
hrát jednou dvakrát měsíčně s kamarády. V sezoně se přidají nějaké turnaje,
ale třeba za říjen jsem hrál jediný turnaj.
Samozřejmě mě to štve, když vidím, jak
moje hra uvadá. Snažím se s tím něco dělat, ale den nejde natáhnout. Jedině tak,
že si ráno musím hodně přivstat.
K Primě a golfu se přidalo i trénování desetibojařů…
Přesně tak. Trénuji je od října. Předtím
jsem dělil čas na dva kusy, teď na tři.
Nebo musím něco ubrat. To proto, že
trenéřina v atletice znamená, že jste tam
25