ROZHOVOR | Klára Kuchařová
ten soutěžní závodní golf rychle začal
opouštět. Snažila jsem se potom hrát
aspoň turnaje v Česku, ale hra šla rychle
dolů, když pořádně netrénujete. Naopak v Americe bylo prostředí doslova
profesionální. V Americe je to v dobrém
slova smyslu spíš střední škola – chodíte
do školy pravidelně, profesoři se o vás
starají, jsou tam pro studenty. A platí to
i pro golf. Zpětně jsem si říkala, že kdybych šla rovnou do Ameriky, možná bych
pokračovala v golfové kariéře.
Kolik let jste strávila v Anglii?
Studium trvalo čtyři roky. Studovala jsem
média a film, ale spíš to byl obor sociologie, takže hodně teoretické. Dva roky
jsem normálně studovala, ve třeťáku jsem
si v prvním semestru našla stáž u českého
Golf Digestu, takže jsem poprvé nakoukla
do médií, druhý semestr jsem šla do USA
na výměnný pobyt a ve čtvrťáku jsem se
vrátila a dodělala bakaláře.
Pak jste ale ještě vyrazila na studia
přece jen i do Ameriky?
Ta myšlenka vznikla během mého výměnného pobytu. Sešly jsme se tenkrát v Arizoně tři Češky a já dostala nabídku dělat
asistentku kouče golfového týmu. Tehdy
jsem váhala, co dál, tak jsem do toho šla.
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
Všechno se tím změnilo a místo, abych si
dělala magistra, udělala jsem si druhého
bakaláře. Do toho ještě vstoupil covid,
takže jsem byla půl roku doma.
Hrát golf profesionálně, to ne,
ale u golfu jste evidentně
chtěla zůstat?
Přesně tak. Golf se mi hodně dostal pod
kůži. V Anglii jsme si museli golfový tým
řídit sami jako studenti, a tak abychom
měli možnost hrát, musela jsem se o to
sama postarat, dávat vše dohromady.
Když jsem měla před sebou stáž, vůbec
jsem nevěděla, kde začít, kde hledat.
Napsala jsem na pár míst a vyšla mi stáž
v Golf Digestu. Mezitím jsem napsala
reportáž z Czech Masters a pak se mi
ozval Petr Halaburda z České golfové
federace. To už byl další semestr a já
byla v Americe. Zkusila jsem pár článků,
a hlavně si mě Petr vzal pod svá křídla,
dal mi veškerou průpravu. Mohla jsem
si turnaje nejen zahrát, ale také rovnou
o nich psát. To bylo fajn. Začalo mě to
bavit. Pomáhala jsem i s projektem Se
školou na golf, to ale ještě nebyl zdaleka
tak rozjetý jako teď.
A jak došlo k vašemu „přestupu“
na LETAS?
Když jsem byla předposlední rok v Americe a měla před sebou poslední studentské léto, řekla jsem si, že bych ho mohla
využít trochu produktivně a sehnat si nějakou práci, která by mě bavila. Napsala
jsem Michalu Jonovi, který dělá na LET rozhodčího, jestli náhodou neví, komu poslat
CV. Dal mi kontakt na personální a měla
jsem štěstí, protože zrovna hledali člověka
do media týmu. Mně se tam líbilo a já se
líbila jim. A ocitla jsem se na LET.
A jak vypadalo pokračování?
Dělala jsem tehdy LET i LETAS, ale taky
jsem byla třeba úplně sama na Evianu, na
majoru. Byla jsem z toho trochu vyklepaná, ale byla to skvělá zkušenost. Tím,
jak jsem pokrývala i LETAS, hodně jsem se
sblížila s ředitelkou tour Španělkou Anou
Larranetou. Sedly jsme si lidsky i profesně.
Když jsem odcházela, zeptala se, jestli se
nechci vrátit po dokončení studia v Americe. Tehdy jsem ještě nevěděla, zda třeba
nezůstanu v Americe, ale když jsem se
vrátila, šla jsem do toho.
Takže letos jste součástí týmu
LETAS. Kolik vás tam je?
Dvě. Ředitelka a já. Letos nám ale dorazí
posila a také máme velikou podporu od
týmu LET.
33