ROZHOVOR | Klára Kuchařová

ten soutěžní závodní golf rychle začal

opouštět. Snažila jsem se potom hrát

aspoň turnaje v Česku, ale hra šla rychle

dolů, když pořádně netrénujete. Naopak v Americe bylo prostředí doslova

profesionální. V Americe je to v dobrém

slova smyslu spíš střední škola – chodíte

do školy pravidelně, profesoři se o vás

starají, jsou tam pro studenty. A platí to

i pro golf. Zpětně jsem si říkala, že kdybych šla rovnou do Ameriky, možná bych

pokračovala v golfové kariéře.

Kolik let jste strávila v Anglii?

Studium trvalo čtyři roky. Studovala jsem

média a film, ale spíš to byl obor sociologie, takže hodně teoretické. Dva roky

jsem normálně studovala, ve třeťáku jsem

si v prvním semestru našla stáž u českého

Golf Digestu, takže jsem poprvé nakoukla

do médií, druhý semestr jsem šla do USA

na výměnný pobyt a ve čtvrťáku jsem se

vrátila a dodělala bakaláře.

Pak jste ale ještě vyrazila na studia

přece jen i do Ameriky?

Ta myšlenka vznikla během mého výměnného pobytu. Sešly jsme se tenkrát v Arizoně tři Češky a já dostala nabídku dělat

asistentku kouče golfového týmu. Tehdy

jsem váhala, co dál, tak jsem do toho šla.

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

Všechno se tím změnilo a místo, abych si

dělala magistra, udělala jsem si druhého

bakaláře. Do toho ještě vstoupil covid,

takže jsem byla půl roku doma.

Hrát golf profesionálně, to ne,

ale u golfu jste evidentně

chtěla zůstat?

Přesně tak. Golf se mi hodně dostal pod

kůži. V Anglii jsme si museli golfový tým

řídit sami jako studenti, a tak abychom

měli možnost hrát, musela jsem se o to

sama postarat, dávat vše dohromady.

Když jsem měla před sebou stáž, vůbec

jsem nevěděla, kde začít, kde hledat.

Napsala jsem na pár míst a vyšla mi stáž

v Golf Digestu. Mezitím jsem napsala

reportáž z Czech Masters a pak se mi

ozval Petr Halaburda z České golfové

federace. To už byl další semestr a já

byla v Americe. Zkusila jsem pár článků,

a hlavně si mě Petr vzal pod svá křídla,

dal mi veškerou průpravu. Mohla jsem

si turnaje nejen zahrát, ale také rovnou

o nich psát. To bylo fajn. Začalo mě to

bavit. Pomáhala jsem i s projektem Se

školou na golf, to ale ještě nebyl zdaleka

tak rozjetý jako teď.

A jak došlo k vašemu „přestupu“

na LETAS?

Když jsem byla předposlední rok v Americe a měla před sebou poslední studentské léto, řekla jsem si, že bych ho mohla

využít trochu produktivně a sehnat si nějakou práci, která by mě bavila. Napsala

jsem Michalu Jonovi, který dělá na LET rozhodčího, jestli náhodou neví, komu poslat

CV. Dal mi kontakt na personální a měla

jsem štěstí, protože zrovna hledali člověka

do media týmu. Mně se tam líbilo a já se

líbila jim. A ocitla jsem se na LET.

A jak vypadalo pokračování?

Dělala jsem tehdy LET i LETAS, ale taky

jsem byla třeba úplně sama na Evianu, na

majoru. Byla jsem z toho trochu vyklepaná, ale byla to skvělá zkušenost. Tím,

jak jsem pokrývala i LETAS, hodně jsem se

sblížila s ředitelkou tour Španělkou Anou

Larranetou. Sedly jsme si lidsky i profesně.

Když jsem odcházela, zeptala se, jestli se

nechci vrátit po dokončení studia v Americe. Tehdy jsem ještě nevěděla, zda třeba

nezůstanu v Americe, ale když jsem se

vrátila, šla jsem do toho.

Takže letos jste součástí týmu

LETAS. Kolik vás tam je?

Dvě. Ředitelka a já. Letos nám ale dorazí

posila a také máme velikou podporu od

týmu LET.

33