ROZHOVOR | Roman Šebrle
Muž mnoha profesí – závodník, trenér, moderátor
nedokázal a můžeme si o tom myslet, co
chceme. Tehdy to byla moje chyba a bulvár v podstatě odvedl dobrou práci. S tím
nemám problém. Se spoustou věcí už
ano. Byl jsem v Karlových Varech s kamarády a kamarádkami, normálně jsme se
bavili, dvě holky se se mnou chtěli vyfotit, vyhověl jsem jim. Oni to nafotili také
jako, že jsem se s někým objímal. A ještě
k tomu přidají titulek, že Šebrle řádil ve
Varech.
Je pak pro vás golf únikem z takového prostředí?
Neřekl bych únikem, ale spíš odreagováním, relaxem. Tam je všechno pořád tak
nějak normální.
Když už jsme zase zpátky u golfu,
jaké je vaše nejnižší skóre?
Zahrál jsem na turnaji ve Mstěticích 68
ran. Mimo turnaj jsem dal 66 na Slapech,
ale ty jsou jednodušší. Na profesionálním
turnaji mám myslím 70 na Zbraslavi z černých, což si myslím, že není úplně nejhorší. Není to jednoduché hřiště.
A zkuste si naopak vzpomenout na
nějaký ten den blbec, kdy to prostě
nešlo a nešlo…
Na to si také vzpomenu. Moje nejhorší
skóre, které jsem kdy zahrál, bylo před
pár lety v Africe. 105 ran. A když jsem pak
hrál svůj první turnaj, tak jsem taky zahrál
105. Tak jen doufám, že tenhle rekord
zpětně nezlomím.
A co třeba hole-in-one?
Vždycky jsem si myslel, že dát hole-in-one
je náhoda. Ona to samozřejmě náhoda
je, ale čím lepší golfista, tím spíš jde té
náhodě naproti. Říkal jsem si, že zahrát
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
takový eagle musí být ještě větší potěšení, protože se musí zahrát první skvělá
rána, skvělá druhá a většinou i skvělý pat.
Myslel jsem si to do doby, než jsem zahrál
své první eso. To je takový pocit. Naprosto nenapodobitelný. Povedlo se mi to
v Cihelnách na tříparové pětce, která je
z kopce, takže všechno bylo krásně vidět.
Dva metry za jamku, backspin a míček
zmizel v jamce. Klidně bych si to zase někdo zopakoval. Mělo to ještě dohru. Měl
jsem nějaké vouchery na ubytování, takže
jsem vzal na golf kamaráda s tím, že večer za námi přijedou manželky s dětmi
a uděláme si hezký wellness večer. Jenže
jsem zahrál eso, to mě stálo pár lahví
šampaňského, deset tisíc pryč, manželky
přijely ještě o dvě hodiny později a v tu
chvíli my dva už nebyli moc použitelní
pro hezký wellness večer. Nakonec to nebyl úplně ideální rodinný výlet. Druhá část
rodiny nesdílela nadšení z mého prvního
esa.
Jaké máte oblíbené hřiště?
Na prvním místě asi Karlštejn, který u nás
považuju za top hřiště. Dlouhá léta jsem
trénoval na Zbraslavi, tak mám vztah
i tam. Mám rád Olomouc, na Ypsilonce
jsem párkrát hrál i Pro Golf Tour. Máme
u nás krásná hřiště. Já osobně mám rád široká hřiště, protože jsem dlouhý, ale také
bohužel i široký. (smích) Přesto bych měl
k některým českým hřištím výtku.
Jakou?
Mrzí mě, že se u nás ke golfu nepřistupuje víc komerčně s ohledem na lidi. Aby
hřiště víc zjednodušili pro amatéry a ty,
kteří s golfem začínají nebo chtějí začít.
V Americe mají hřiště vysekaná, žádné vysoké rafy, míček tam najdete, nezdržujete
se hledáním a hrajete. A navíc zahrajete
třeba i slušná čísla a ne, že jste minus
patnáct ztracených míčů. A neustále mě
nepřestává překvapovat ještě jedna věc –
nevím, proč se to děje, ale pin pozice na
komerčních turnajích bývají velice často
navrtány do těch nejhorších míst. Jdu
s těmi hráči a slyším, že se zbláznili, jak
to navrtali, a že sem už nikdy nepojedou.
Místo, aby šli ze hřiště nadšení, že si třeba
zahráli osobní rekord nebo že mu tam
dneska padaly skvěle paty. To nechápu.
Prozraďte třeba tři věci, které vás
na golfu fascinují a přitahují?
Při zpětném pohledu kamarádství a přátelství. Sejdete se s kamarády, zahrajete
si spolu pět hodin, pokecáte, je legrace,
většinou se o něco hraje. Nebo si jdete
zahrát s rodinou. Mého syna golf už taky
chytil, tak si jdeme spolu občas zahrát.
Devízou golfu je i to, že se dá hrát třeba
až do 90 let. Byli jsme půl roku na Havaji
a měl jsem možnost si každý pátek jít zahrát na hřiště, kde se koná Sony Open.
Hrál jsem tam se dvěma členy, jednomu
bylo 78, druhému 87 let. Prostě to je
skvělá věc na golfu, že se dá hrát celý život, s rodinou, s kamarády.
A ještě ta třetí věc?
To, jak je pestrý, jak se neustále mění. Během osmnácti jamek zažijete super pocity z nádherného úderu nebo z jamky,
na které zahrajete birdie, eagle, ale také
pocit zklamání, když pošlete míček třeba
do autu nebo do vody. To, jak se mění, jak
je pestrý, je pro mě nejvíc, a proto je i tak
přitažlivý.
Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Romana Šebrleho
27