ROZHOVOR | Roman Šebrle

Muž mnoha profesí – závodník, trenér, moderátor

nedokázal a můžeme si o tom myslet, co

chceme. Tehdy to byla moje chyba a bulvár v podstatě odvedl dobrou práci. S tím

nemám problém. Se spoustou věcí už

ano. Byl jsem v Karlových Varech s kamarády a kamarádkami, normálně jsme se

bavili, dvě holky se se mnou chtěli vyfotit, vyhověl jsem jim. Oni to nafotili také

jako, že jsem se s někým objímal. A ještě

k tomu přidají titulek, že Šebrle řádil ve

Varech.

Je pak pro vás golf únikem z takového prostředí?

Neřekl bych únikem, ale spíš odreagováním, relaxem. Tam je všechno pořád tak

nějak normální.

Když už jsme zase zpátky u golfu,

jaké je vaše nejnižší skóre?

Zahrál jsem na turnaji ve Mstěticích 68

ran. Mimo turnaj jsem dal 66 na Slapech,

ale ty jsou jednodušší. Na profesionálním

turnaji mám myslím 70 na Zbraslavi z černých, což si myslím, že není úplně nejhorší. Není to jednoduché hřiště.

A zkuste si naopak vzpomenout na

nějaký ten den blbec, kdy to prostě

nešlo a nešlo…

Na to si také vzpomenu. Moje nejhorší

skóre, které jsem kdy zahrál, bylo před

pár lety v Africe. 105 ran. A když jsem pak

hrál svůj první turnaj, tak jsem taky zahrál

105. Tak jen doufám, že tenhle rekord

zpětně nezlomím.

A co třeba hole-in-one?

Vždycky jsem si myslel, že dát hole-in-one

je náhoda. Ona to samozřejmě náhoda

je, ale čím lepší golfista, tím spíš jde té

náhodě naproti. Říkal jsem si, že zahrát

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

takový eagle musí být ještě větší potěšení, protože se musí zahrát první skvělá

rána, skvělá druhá a většinou i skvělý pat.

Myslel jsem si to do doby, než jsem zahrál

své první eso. To je takový pocit. Naprosto nenapodobitelný. Povedlo se mi to

v Cihelnách na tříparové pětce, která je

z kopce, takže všechno bylo krásně vidět.

Dva metry za jamku, backspin a míček

zmizel v jamce. Klidně bych si to zase někdo zopakoval. Mělo to ještě dohru. Měl

jsem nějaké vouchery na ubytování, takže

jsem vzal na golf kamaráda s tím, že večer za námi přijedou manželky s dětmi

a uděláme si hezký wellness večer. Jenže

jsem zahrál eso, to mě stálo pár lahví

šampaňského, deset tisíc pryč, manželky

přijely ještě o dvě hodiny později a v tu

chvíli my dva už nebyli moc použitelní

pro hezký wellness večer. Nakonec to nebyl úplně ideální rodinný výlet. Druhá část

rodiny nesdílela nadšení z mého prvního

esa.

Jaké máte oblíbené hřiště?

Na prvním místě asi Karlštejn, který u nás

považuju za top hřiště. Dlouhá léta jsem

trénoval na Zbraslavi, tak mám vztah

i tam. Mám rád Olomouc, na Ypsilonce

jsem párkrát hrál i Pro Golf Tour. Máme

u nás krásná hřiště. Já osobně mám rád široká hřiště, protože jsem dlouhý, ale také

bohužel i široký. (smích) Přesto bych měl

k některým českým hřištím výtku.

Jakou?

Mrzí mě, že se u nás ke golfu nepřistupuje víc komerčně s ohledem na lidi. Aby

hřiště víc zjednodušili pro amatéry a ty,

kteří s golfem začínají nebo chtějí začít.

V Americe mají hřiště vysekaná, žádné vysoké rafy, míček tam najdete, nezdržujete

se hledáním a hrajete. A navíc zahrajete

třeba i slušná čísla a ne, že jste minus

patnáct ztracených míčů. A neustále mě

nepřestává překvapovat ještě jedna věc –

nevím, proč se to děje, ale pin pozice na

komerčních turnajích bývají velice často

navrtány do těch nejhorších míst. Jdu

s těmi hráči a slyším, že se zbláznili, jak

to navrtali, a že sem už nikdy nepojedou.

Místo, aby šli ze hřiště nadšení, že si třeba

zahráli osobní rekord nebo že mu tam

dneska padaly skvěle paty. To nechápu.

Prozraďte třeba tři věci, které vás

na golfu fascinují a přitahují?

Při zpětném pohledu kamarádství a přátelství. Sejdete se s kamarády, zahrajete

si spolu pět hodin, pokecáte, je legrace,

většinou se o něco hraje. Nebo si jdete

zahrát s rodinou. Mého syna golf už taky

chytil, tak si jdeme spolu občas zahrát.

Devízou golfu je i to, že se dá hrát třeba

až do 90 let. Byli jsme půl roku na Havaji

a měl jsem možnost si každý pátek jít zahrát na hřiště, kde se koná Sony Open.

Hrál jsem tam se dvěma členy, jednomu

bylo 78, druhému 87 let. Prostě to je

skvělá věc na golfu, že se dá hrát celý život, s rodinou, s kamarády.

A ještě ta třetí věc?

To, jak je pestrý, jak se neustále mění. Během osmnácti jamek zažijete super pocity z nádherného úderu nebo z jamky,

na které zahrajete birdie, eagle, ale také

pocit zklamání, když pošlete míček třeba

do autu nebo do vody. To, jak se mění, jak

je pestrý, je pro mě nejvíc, a proto je i tak

přitažlivý.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak

Foto: Archiv Romana Šebrleho

27