ROZHOVOR | Michal Pospíšil
vyhrál Challenge Tour, získal kartu
na DP World Tour a hrál i na olympijských hrách?
Pomohlo to strašně moc. Vždycky jsme
říkali, že je důležité, aby někdo probořil
tuhle hranici. Když se podívám nějakých
deset let zpátky, tak osobně vnímám to,
že vše začal Mára Nový, když uhrál top 5
na Pro Golf Tour a dostal se na Challenge
Tour. Posunul tu hranici. Po něm přišel
Standa Matuš a posunul ji zase o kousek
dál. Pak přišel Ondra, dostal se na Challenge Tour, stal se tam dokonce jedničkou
a posunul hranici, protože se dostal na
DP World Tour. Když se podíváte na posledních deset let, tak sice jdeme pomalu
a krok za krokem, ale progres tam je.
V tom, kde byl náš golf před deseti lety
a kde je dnes, vidím velký posun.
V červnu jste vyhrál na Slavkově mistrovství ČR na rány. Jak takové vítězství člověka nabudí?
Je to vždycky paráda. Každé vítězství se počítá. Vzpomínám na to, jak Šimon Zach vyhrál v Americe na Havaji a v nějakém rozhovoru říkal, že golfista zase až tak častokrát
nevyhrává. Že i když má dobrou sezonu,
vyhraje tak dva tři turnaje. Takže, když se
to podaří, je třeba si to užít, protože je to
skvělý pocit. Mně se navíc povedlo ve finálové rundě zahrát osm ran pod par, což je
jedna z mých nejlepších rund v životě.
Pořád nám ale chybí vítěz v „první
lize“. Ženy už vítězky mají, dokonce
dvě. Čím to je? Větší konkurencí
v mužském golfu? Samozřejmě při
vší úctě k ženskému golfu…
Je logické, že konkurence mezi muži je
větší. Je tam mnohem víc peněz, větší sledovanost, což přitáhne víc hráčů, kteří to
chtějí zkusit. Ať už z lásky ke golfu, nebo
že si chtějí vydělat peníze. Větší konkurenci potvrzuje i to, že za Ladies European
je LETAS a pak už není žádní nižší série.
U chlapů je DP World Tour, pak Challenge
Tour a pak ještě tři čtyři nižší série jako
Pro Golf Tour či Alps Tour. A je to tam narvaný, na každý turnaj 150 hráčů.
Vy sám jste během své kariéry zažil několik známých trenérů. Keith
Williams, Staffan Johansson či David
Carter. Který vám dal nejvíc?
To je strašně těžké říct, protože každý
z těch trenérů je úplně jiný. Myslím si ale,
že když přišel Staffan poprvé do národního
týmu, byla to obrovská změna. Za mě přinesl nejen českému týmu, ale celému systému a všem dalším trenérům neskutečné
know how. Měl neskutečný a přirozený respekt, jasně nastavil pravidla a jeho organizace tréninkového procesu byla neskutečná.
Měl týdenní kemp připravený doslova na
hodiny tak, aby to dávalo smysl. Jeho práce
přinesla hodně a je to vidět i na výsledcích.
Vy sám aktuálně hrajete právě na
Pro Golf Tour. Několikrát jste měl
turnaj výborně rozehraný, dvě parádní kola, ale to třetí se nepovedlo.
Co chybí, aby vyšla všechna tři kola?
Tak tuhle otázku si sám kladu už posledních
pár let. (smích) Myslím, že v jistotě mých
ran se toho za posledních pár let tolik nezměnilo. Nově jsem začal spolupracovat
s mentální koučkou Alicí Pospíšilovou a jsem
na hřišti víc v klidu, než jsem býval. Samozřejmě mě i dnes špatná rána naštve. Jsem
emočně výbušný po tátovi, takže to musím
kontrolovat, ale už se nedostávám do extrémních záchvatů jako dřív. Navíc někdy
ani nemáte pocit, že hrajete nějak špatně,
neuděláte žádnou zásadní chybu, ale neproměníte jeden dva paty, přidá se jeden
špatný odraz a rázem jste tři čtyři nad par.
Ptám se i proto, že trenéřina může
být do budoucna jednou z cest i pro
vás. Co byste si od nich vzal?
Ať hráči chtějí nebo ne, od trenérů si
vždycky něco vezmou. Je to jako s rodiči. Když dítě vyrůstá, tak ho v mnohém
utváří chování rodičů. V golfu také převezmeme mnohé, drily, způsob, jak přistupovat k tréninku, jak sáhnout do techniky. Určitě člověk vždycky něco okouká.
22 | GOLF
V současnosti působíte na Albatrossu. V jaké roli?
Jsem pořád Playing Pro, ale zároveň jsem
v druhém ročníku a studuji PGA. Takže
jsem začal i trénovat.
Takže je to taková všehochuť? Od
každého něco?
Myslím, že ano. Keith byl hodně technický,
nutil nás do drilu, měl jednu oblíbenou
techniku, kterou po hráčích chtěl. David
je spíš pocitový trenér, má cit pro hru,
pro course management, kdy, kde a co
hrát, jakou ránu zvolit. Je to i tím, že on
sám byl kvalitní hráč. Staffan ten sázel na
systémovou přípravu a teď je tady Harry
Scott, který dá spíš na statistiku hráče.
Kouká se na hráče ne podle techniky, ale
podle toho, jaké jsou jeho výkony na hřišti
a podle toho upravuje přípravu.
Už tady padla zmínka o trackmanu.
Jak moc tahle technika zasáhla do
tréninku a do hry?
Podle mě hodně. Sám jsem ho v minulosti
nikdy nepoužíval. Jen na kempech, což
bylo spíš testování, čeho jsme schopní.
Nepoužívali jsme ho systémově pro pravidelný trénink. Je skvělé, že i federace
má svého trackmana. Není to jen o technice, ale dají se měřit vzdálenosti, různá
cvičení, testy na hole. Navíc s okamžitou
zpětnou vazbou. Jsou to jasně daná čísla.
Trochu změním téma… Polsko už má
díky Adrianu Meronkovi prvního vítěze na DP World Tour. Pravda je, že
žije a trénuje v Dubaji, vše podřídil
golfu. Je tohle cesta za vítězstvím?
Je za tím především strašně moc dřiny.
Adriana pamatuji, když jsem s ním hrál na
Kuňce v evropské kvalifikaci týmů. Hráli
jsme foursome proti němu a Mateuszovi
Gradeckému, který letos vyhrál turnaj Challenge Tour. Tihle dva jsou v Polsku nejlepší
a za nimi dlouho nikdo není. Byli spolu
i v zámoří na stejné univerzitě. Mateuszovi
táta postavil i hřiště, aby měl kde hrát a trénovat. Adrian dře dlouhodobě a už několikrát byl blízko vítězství na evropské tour,
takže jeho výhra byla na spadnutí. A přišla.
Kdy přijde ta česká?
Popravdě si myslím, že když bude Ondra Lieser zdravý, tak je schopný vyhrát.
Víme, jaký je, když mu to sedne a bude
sám sobě věřit. Jenže v poslední době
měl problémy se zápěstím, nemohl pořádně hrát. Když jsem ho viděl na Kaskádě, jak se trápil, bylo mi ho líto. Když
bude v pořádku, může klidně vyhrát.
A co váš cíl a sen vyhrát turnaj evropské série? Jak do toho zapadá?
Tak třeba letos u nás na Albatrossu při
Czech Masters. (smích) Rozhodně je to
ale bez záruky.
Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Ondřej Driml