CESTY ZA GOLFEM | Rakousko
Weitra nabízí dvě odlišné části.
Někteří zdatnější jedinci šli pěšky! Nebudu jmenovat.
19. jamka: oběd na terase před klubovnou. Místní gasthouse, jak si říká kuchyňský tým, je vyhlášený. Ještě pořád se
nikomu neomrzely řízky. Údajně jde o nejoblíbenější jídlo, tak jsme si dali na porovnání. Byly jiné než v Poysdorfu, zřejmě
stojí za to pokračovat v průzkumu.
Po obědě kratší, ale techničtější hřiště
Kamptal: řeka Kamp protéká nedaleko
a její mikroklima udržuje lengenfeldská
hřiště běžně hratelná i přes zimu. Uprostřed hry sada tří jamek, kterým říkají
Amen Corner, daly zabrat.
Celá hra v Lengenfeldu je ve stálém blízkém kontaktu s přírodou, se stromy a lesíky, s rozhledy na blízké kopce plné vinohradů. Občas vystrčí hlavu z díry sysel,
někde přeběhne přes fervej. Jsou tady, co
pamatuju, a už se nějak záhadně dokázali
infiltrovat i do Poysdorfu.
Pozdní sluníčko zastihlo čtveřici na terase
19. jamky, jen snack a odjezd do penzionu
Gschwandtner. Večer byl skvělý. Ve sklípku
pana Gschwantnera jsme zavzpomínali
na čtyřpaty, které jsme kdysi dávno sázeli
druhý den po návštěvě téhož sklípku. Jo,
nepadlo tady, že druhou osmnáctku už
jeli na buginách všichni.
62 | GOLF
DEN TŘI: OTTENSTEIN A WEITRA
Ráno následky večerního potěšení až na
jednu výjimku žádné, výjimka se dospala
cestou na hřiště Ottensteinlo. Diamond
Club Ottenstein (neplést s „pravým“ Diamondem, toto je sesterský klub) se přes
zimu oblékl do slavnostního kabátu, splnil
asi 46 podmínek a vstoupil do klubu 16
rakouských Leading Golf Clubů. Na ceně
se to projevilo jen minimálně a hřiště bylo
vymazlené jako vždycky.
Manažer Michael nás pustil přednostně,
rentiér sice mluvil cosi o drajvinku, ale
hned za námi šel turnaj.
Tady je ovšem škoda nějak spěchat, krásné
hřiště, každá jamka jiná, příležitost k tomu
dává terén plný převýšení. A když už se
hraje po rovině, skoro všude narazíte na
nějakou vodu. Je potřeba být pořád ve
střehu. Velmi zábavná runda, hluboké zážitky, každý si našel jamku, která mu dala
co proto. Jednoznačná volba způsobu pohybu po hřišti: buginy jsou buginy…
Přemýšlel jsem, která jamka se mi v Ottensteinu líbila nejvíc, ale nešlo mi to, tak
jsem u oběda vyhlásil anketu. Každý vybral
jinou! To znamená, že je tady dobře…
A dobře je i v restauraci. Místní devatenáctka je vyhlášená, na place panuje paní
Monika, její manžel je trvale neviditelný,
ale při každé návštěvě je ho slyšet, jak
v kuchyni klepe všudypřítomné řízky. Výběr jídel skvělý, i zákusky hmmm… jen
jsme se museli trošku krotit, čekala Weitra.
Weitra leží nedaleko, stačí půlhodinka jízdy.
Opět staří známí, recepční Malgorřata, původem Polka, co žije ve Weitře tak dlouho,
že už si nechá říkat Margareta, a docela
pěkně se s ní dá domluvit česky, její šéf Ali
Kern, duše celého dění v klubu. I tady už
byly buginy samozřejmostí, přestože do večera bylo daleko. Třetí den bývá krize, to ví
každý, a té bylo potřeba se vyhnout.
Hřiště je krásné. Má dvě poloviny, každou
jinou. Ta první je „mírně kopcovitá“ –
start jako do sjezdovky, na druhé jamce
taky, ke konci rány z velké výšky. Kolem les. Silueta mocného čtyřhranného
zámku dokresluje krajinu.
Druhou půlku poskládali na velikou šikmou
louku plnou skupin stromů a ovocných
alejí, tady už je převýšení menší, dokola
les. Idylku barevně doplňují jezírka, ale
nevstupují do hry nijak výrazně. Zajímavá
hra, hřiště je asi 600 metrů vysoko, ideální
i pro horké letní dny.
19. jamka: přestože toho čtveřice za ten
den měla po krk, večeře se protáhla. Jestli
se v Ottensteinu vaří skvěle, tady to nezůstává pozadu. Český jídelní lístek, obří
burger, kdosi ho změřil, 13 centimetrů na