CESTY ZA GOLFEM | Rakousko

Weitra nabízí dvě odlišné části.

Někteří zdatnější jedinci šli pěšky! Nebudu jmenovat.

19. jamka: oběd na terase před klubovnou. Místní gasthouse, jak si říká kuchyňský tým, je vyhlášený. Ještě pořád se

nikomu neomrzely řízky. Údajně jde o nejoblíbenější jídlo, tak jsme si dali na porovnání. Byly jiné než v Poysdorfu, zřejmě

stojí za to pokračovat v průzkumu.

Po obědě kratší, ale techničtější hřiště

Kamptal: řeka Kamp protéká nedaleko

a její mikroklima udržuje lengenfeldská

hřiště běžně hratelná i přes zimu. Uprostřed hry sada tří jamek, kterým říkají

Amen Corner, daly zabrat.

Celá hra v Lengenfeldu je ve stálém blízkém kontaktu s přírodou, se stromy a lesíky, s rozhledy na blízké kopce plné vinohradů. Občas vystrčí hlavu z díry sysel,

někde přeběhne přes fervej. Jsou tady, co

pamatuju, a už se nějak záhadně dokázali

infiltrovat i do Poysdorfu.

Pozdní sluníčko zastihlo čtveřici na terase

19. jamky, jen snack a odjezd do penzionu

Gschwandtner. Večer byl skvělý. Ve sklípku

pana Gschwantnera jsme zavzpomínali

na čtyřpaty, které jsme kdysi dávno sázeli

druhý den po návštěvě téhož sklípku. Jo,

nepadlo tady, že druhou osmnáctku už

jeli na buginách všichni.

62 | GOLF

DEN TŘI: OTTENSTEIN A WEITRA

Ráno následky večerního potěšení až na

jednu výjimku žádné, výjimka se dospala

cestou na hřiště Ottensteinlo. Diamond

Club Ottenstein (neplést s „pravým“ Diamondem, toto je sesterský klub) se přes

zimu oblékl do slavnostního kabátu, splnil

asi 46 podmínek a vstoupil do klubu 16

rakouských Leading Golf Clubů. Na ceně

se to projevilo jen minimálně a hřiště bylo

vymazlené jako vždycky.

Manažer Michael nás pustil přednostně,

rentiér sice mluvil cosi o drajvinku, ale

hned za námi šel turnaj.

Tady je ovšem škoda nějak spěchat, krásné

hřiště, každá jamka jiná, příležitost k tomu

dává terén plný převýšení. A když už se

hraje po rovině, skoro všude narazíte na

nějakou vodu. Je potřeba být pořád ve

střehu. Velmi zábavná runda, hluboké zážitky, každý si našel jamku, která mu dala

co proto. Jednoznačná volba způsobu pohybu po hřišti: buginy jsou buginy…

Přemýšlel jsem, která jamka se mi v Ottensteinu líbila nejvíc, ale nešlo mi to, tak

jsem u oběda vyhlásil anketu. Každý vybral

jinou! To znamená, že je tady dobře…

A dobře je i v restauraci. Místní devatenáctka je vyhlášená, na place panuje paní

Monika, její manžel je trvale neviditelný,

ale při každé návštěvě je ho slyšet, jak

v kuchyni klepe všudypřítomné řízky. Výběr jídel skvělý, i zákusky hmmm… jen

jsme se museli trošku krotit, čekala Weitra.

Weitra leží nedaleko, stačí půlhodinka jízdy.

Opět staří známí, recepční Malgorřata, původem Polka, co žije ve Weitře tak dlouho,

že už si nechá říkat Margareta, a docela

pěkně se s ní dá domluvit česky, její šéf Ali

Kern, duše celého dění v klubu. I tady už

byly buginy samozřejmostí, přestože do večera bylo daleko. Třetí den bývá krize, to ví

každý, a té bylo potřeba se vyhnout.

Hřiště je krásné. Má dvě poloviny, každou

jinou. Ta první je „mírně kopcovitá“ –

start jako do sjezdovky, na druhé jamce

taky, ke konci rány z velké výšky. Kolem les. Silueta mocného čtyřhranného

zámku dokresluje krajinu.

Druhou půlku poskládali na velikou šikmou

louku plnou skupin stromů a ovocných

alejí, tady už je převýšení menší, dokola

les. Idylku barevně doplňují jezírka, ale

nevstupují do hry nijak výrazně. Zajímavá

hra, hřiště je asi 600 metrů vysoko, ideální

i pro horké letní dny.

19. jamka: přestože toho čtveřice za ten

den měla po krk, večeře se protáhla. Jestli

se v Ottensteinu vaří skvěle, tady to nezůstává pozadu. Český jídelní lístek, obří

burger, kdosi ho změřil, 13 centimetrů na