ROZHOVOR | Anna Dzurenda
stála jsem vedle něho jako rozzářené
sluníčko a cítila v tu chvíli absolutní
štěstí. Strávili jsme spolu pár minut, vyfotili se a na závěr mi dal vizitku.
Co na ní bylo?
Čínské znaky a duhová mandala. Když
jsem se pak vrátila do Prahy, lidé se mě
ptali, co budu dělat dál, jestli to tímhle
končí? A já jsem nevěděla. Uběhly dva
roky, kdy jsem měla svou astrologickou
školu. Díky tomu jsem se postupně dostala k buddhistické mnišce, která mně
vysvětlila, že pokud vám buddhistický
mnich podá ruku, čte vaše myšlenky
a nakonec předá vizitku, znamená to,
že je váš učitel a že máte jet za ním.
Pomocí svých kamarádů nechala vizitku
přeložit a na ní stálo: Kontakt na můj
klášter je… a adresa.
Jela jste?
Nejprve jsem si říkala, že je to jako ve
filmu, že přece nepojedu do nějakého
kláštera jen kvůli tomu, že mně nějaký
mnich dal při náhodném setkání svou
vizitku. Má vzpomínka na mnicha byla
velmi živá, něco ve mně stále hlodalo
a říkalo, že pojedu, že už dávno vím, že
že šlo o vnuknutí, že jsem v jednom ze
snů vše viděla včetně přebalu. Nepůjde
ale o žádný složitý rébus. Annie souvisí
s Aničkou, D znamená Dzurenda a Fox
Narodila jsem se v Košicích, kde jsem do svých
patnácti let dělala sportovní gymnastiku. Trénovali
jsme devětkrát týdně, takže dobře vím, co je
vrcholový sport.
pojedu… Klášter ležel v Tibetu v pěti tisících metrech a těch čtrnáct dnů, které
jsem tam strávila, bylo plných neuvěřitelně silných prožitků, o kterých také
píšu ve své knize Pohádky mého života
(vydané pod uměleckým jménem Annie
D. Fox).
Proč se podepisujete Annie D. Fox
a proč používáte v názvu slovo pohádky? Jde o smyšlené příběhy?
Jde o příběhy, které jsem skutečně prožila. Slovo pohádky je v názvu jen pro
odlehčení. A proč Annie D. Fox? Myslím,
opravdu netuším. Prostě to slovo ke
mně přilnulo.
Vraťme se ale zpět k vašemu sportovnímu životu a současným úspěchům. Kdy a jak jste se sportem
začínala?
Narodila jsem se v Košicích, kde jsem do
svých patnácti let dělala sportovní gymnastiku. Trénovali jsme devětkrát týdně,
takže dobře vím, co je vrcholový sport.
Ve svém nejlepším období jsem byla
druhá na Slovensku a desátá celostátně.
Pak přišla zranění a stěhování do Prahy.
Tehdy přišla na řadu atletika?
Po těžkém úrazu zápěstí jsem v gymnastice pokračovat nemohla, a když
jsem se rozhlížela po nějakých alternativách, přišla mně jako nejbližší atletika.
Již po roce tréninku jsem se dostala do
vrcholového střediska, po čtyřech brala
na mistrovství republiky bronz za skok
do dálky, který mně šel z trénovaných
disciplín díky schopnosti koordinace těla
ve vzduchu nejlépe.
A také rychlý konec...
Svého rozhodnutí určitě nelituji. Šest let
jsem dřela atletiku, dostala se do širší
reprezentace a jezdila do Nymburka na
soustředění. V určitém okamžiku jsem
ale odmítla další intenzifikaci svých výkonů způsobem, který neodpovídal
mému přesvědčení, což mělo za následek okamžité vyřazení z reprezentace.
A tak jsem ze dne na den stála před novou volbou.
Jak jste se s ní vyrovnala?
Na autobusové zastávce jsem si všimla
letáčku taneční skupiny s výzvou
k účasti v konkurzu. Tancování mě vždy
bavilo, a tak jsem se rozhodla, že ho vyzkouším. Konkurz jsem zvládla, přijali
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
19