ROZHOVOR | Anna Dzurenda

stála jsem vedle něho jako rozzářené

sluníčko a cítila v tu chvíli absolutní

štěstí. Strávili jsme spolu pár minut, vyfotili se a na závěr mi dal vizitku.

Co na ní bylo?

Čínské znaky a duhová mandala. Když

jsem se pak vrátila do Prahy, lidé se mě

ptali, co budu dělat dál, jestli to tímhle

končí? A já jsem nevěděla. Uběhly dva

roky, kdy jsem měla svou astrologickou

školu. Díky tomu jsem se postupně dostala k buddhistické mnišce, která mně

vysvětlila, že pokud vám buddhistický

mnich podá ruku, čte vaše myšlenky

a nakonec předá vizitku, znamená to,

že je váš učitel a že máte jet za ním.

Pomocí svých kamarádů nechala vizitku

přeložit a na ní stálo: Kontakt na můj

klášter je… a adresa.

Jela jste?

Nejprve jsem si říkala, že je to jako ve

filmu, že přece nepojedu do nějakého

kláštera jen kvůli tomu, že mně nějaký

mnich dal při náhodném setkání svou

vizitku. Má vzpomínka na mnicha byla

velmi živá, něco ve mně stále hlodalo

a říkalo, že pojedu, že už dávno vím, že

že šlo o vnuknutí, že jsem v jednom ze

snů vše viděla včetně přebalu. Nepůjde

ale o žádný složitý rébus. Annie souvisí

s Aničkou, D znamená Dzurenda a Fox

Narodila jsem se v Košicích, kde jsem do svých

patnácti let dělala sportovní gymnastiku. Trénovali

jsme devětkrát týdně, takže dobře vím, co je

vrcholový sport.

pojedu… Klášter ležel v Tibetu v pěti tisících metrech a těch čtrnáct dnů, které

jsem tam strávila, bylo plných neuvěřitelně silných prožitků, o kterých také

píšu ve své knize Pohádky mého života

(vydané pod uměleckým jménem Annie

D. Fox).

Proč se podepisujete Annie D. Fox

a proč používáte v názvu slovo pohádky? Jde o smyšlené příběhy?

Jde o příběhy, které jsem skutečně prožila. Slovo pohádky je v názvu jen pro

odlehčení. A proč Annie D. Fox? Myslím,

opravdu netuším. Prostě to slovo ke

mně přilnulo.

Vraťme se ale zpět k vašemu sportovnímu životu a současným úspěchům. Kdy a jak jste se sportem

začínala?

Narodila jsem se v Košicích, kde jsem do

svých patnácti let dělala sportovní gymnastiku. Trénovali jsme devětkrát týdně,

takže dobře vím, co je vrcholový sport.

Ve svém nejlepším období jsem byla

druhá na Slovensku a desátá celostátně.

Pak přišla zranění a stěhování do Prahy.

Tehdy přišla na řadu atletika?

Po těžkém úrazu zápěstí jsem v gymnastice pokračovat nemohla, a když

jsem se rozhlížela po nějakých alternativách, přišla mně jako nejbližší atletika.

Již po roce tréninku jsem se dostala do

vrcholového střediska, po čtyřech brala

na mistrovství republiky bronz za skok

do dálky, který mně šel z trénovaných

disciplín díky schopnosti koordinace těla

ve vzduchu nejlépe.

A také rychlý konec...

Svého rozhodnutí určitě nelituji. Šest let

jsem dřela atletiku, dostala se do širší

reprezentace a jezdila do Nymburka na

soustředění. V určitém okamžiku jsem

ale odmítla další intenzifikaci svých výkonů způsobem, který neodpovídal

mému přesvědčení, což mělo za následek okamžité vyřazení z reprezentace.

A tak jsem ze dne na den stála před novou volbou.

Jak jste se s ní vyrovnala?

Na autobusové zastávce jsem si všimla

letáčku taneční skupiny s výzvou

k účasti v konkurzu. Tancování mě vždy

bavilo, a tak jsem se rozhodla, že ho vyzkouším. Konkurz jsem zvládla, přijali

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

19