ROZHOVOR | Anna Dzurenda

měla na sobě již jednou jako dítě při

mezinárodním utkání ve sportovní gymnastice v Užhorodě, ale během rozcvičování jsem si zlomila nohu a do soutěže nenastoupila.

A co vás nejvíce trápí?

Chybějící podpora ze strany České golfové federace. V roce 2017 jsem kromě

zmiňovaného 12. místa na ME skončila

šestá na Mezinárodním mistrovství Itálie, vyhrála jsem šampionát Maďarska

v jednotlivcích a také tu vyhrál tým

České republiky. Kvalifikovala jsem se

na British Senior Ladies Amateur Open.

Jako bychom my a naše výsledky neexistovali. ČGF hradí pouze týmový výjezd na šampionát seniorských týmů,

nic víc. Pokud nám jako týmu stanovuje

cíle a požaduje po nás zlepšení, pak je

na místě, aby se na přípravě týmu podílela a tím nám ke zlepšení pomohla.

Navíc se nám plánovaný cíl na rok 2017

podařilo splnit a na týmovém ME seniorek se každý rok zlepšujeme o jedno

místo.

Proč by to měli dělat?

Jsme perspektivní! Většina našich soupeřek, všechny Angličanky, Španělky,

Francouzsky… hrají takhle dobrý golf

již 40 až 50 let, zatímco my jen 15 až

20. A my je nejenom výkonnostně dohnaly, my už jsme tým Rakouska nebo

Švýcarska i porazily! Jsme mezi evropskými týmy nejlepší tým z „bývalého

východního bloku“, daleko za sebou necháváme celky Slovinska a Polska, což

jsou jediné týmy, které jsou schopné

dát dohromady 6 hráček s handicapem

pod 12. Státy jako Slovensko, Maďarsko,

Rumunsko, Bulharsko, Rusko atd. týmy

dohromady ani nedají.

Díky našim výjezdům na mezinárodní

mistrovství a ME jsme zatraktivnily

Osobně jsem přesvědčena, že není důležité, co se

nám děje, ale jak na to reagujeme. Člověk by se

neměl trápit a užírat, ale hledat cestu ven a dělit

situace na takové, se kterými něco udělat lze, a na

ty, které změnit nejde.

i domácí šampionát seniorek, kde se

objevuje každým rokem více hráček ze

zahraničí a tím stoupá úroveň turnaje,

který pořádá ČGF.

Všechny individuální výjezdy, campy,

tréninky, kondiční přípravu, sportovního

psychologa a další přípravu si hradíme

z vlastních peněz. Přitom já a celý repre tým seniorek trénujeme opravdu

zodpovědně a věřím, že naše výkonnost

bude ještě stoupat. Veškeré náklady

táhneme z vlastních peněz, i když reprezentujeme Českou republiku. A nereprezentujeme ji špatně.

Máte i nějaký tip či radu pro ty, co

by vás chtěli následovat?

Z vlastní zkušenosti vím, že nejvíce bolí

ramena a záda. Sama jsem se s tím dost

natrápila, a to až do okamžiku, než

jsem dostala od Šimona Zacha, kterého

jsme s manželem před odchodem na

univerzitu podporovali, tip na norskou

fyzioterapeutickou metodu Red Cord.

Po měsíci cvičení jsem byla v pořádku.

Když jsem to řekla golfistkám, vyzkoušely to také. Teď tam chodíme téměř

celá seniorská reprezentace žen.

Na čem je metoda založena?

Je to záležitost špatných pohybových

návyků a z toho vyplývajících kompenzací. Golfový švih je náročný pohyb

svou rotací v předklonu, jedná se o nerovnoměrnou zátěž na obě strany a tím

se nám tělo dostává do dysbalance. Pak

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

vznikají jednak přetížená bolavá místa

v těle a naproti tomu ochablé části,

které jsou „vyřazeny“ z pohybu. Jinými

slovy řečeno, jedna část zabírá více,

druhá méně. A ta, co se víc namáhala,

vás pak bolí. V ráci metody Red Cord

nejdříve diagnostikují všechny části vašeho těla, samostatně levou a pravou

polovinu, výsledky dají do tabulky a pak

uvidíte, jak disharmonické máte tělo.

Ramena, hruď, boky, pánev, kolena…

Na jedné straně jednička, na druhé

třeba čtyřka. Přitom čísla by měla být

přibližně u sebe. Na základě výsledků

vám pak připraví cviky pro vaše konkrétní tělo a potřeby.

Pojďme se vrátit ještě jednou na

začátek. Vyčerpala jste svou prvotinou všechny své prožitky, nebo

už pracujete na něčem dalším?

V současné době už pracuji na dvou

nových knížkách. Ta první by měla být

o golfu a psána bude i pro negolfisty.

Dost mě totiž mrzí, že spousta lidí přistupuje ke golfu s despektem a představou, že to není sport, že se jen procházíte po trávníku a hrajete si. Třeba z ní

pochopí, že i golf má svůj adrenalinový

náboj, jen je ho potřeba objevit.

A ta druhá?

Měla jsem štěstí, že můj tatínek byl lékař a celý život mě učil vést zdravý život. A nešlo jen o životosprávu a sportování, ale především o psychickou

pohodu. Osobně jsem přesvědčena, že

není důležité, co se nám děje, ale jak na

to reagujeme. Člověk by se neměl trápit a užírat, ale hledat cestu ven a dělit situace na takové, se kterými něco

udělat lze, a na ty, které změnit nejde.

A s těmi se smířit. Ano, o tom chci psát

svou další knihu. O psychické pohodě

a zdravém způsobu života!

Za rozhovor děkuje Josef Slezák

21