ROZHOVOR | Anna Dzurenda
měla na sobě již jednou jako dítě při
mezinárodním utkání ve sportovní gymnastice v Užhorodě, ale během rozcvičování jsem si zlomila nohu a do soutěže nenastoupila.
A co vás nejvíce trápí?
Chybějící podpora ze strany České golfové federace. V roce 2017 jsem kromě
zmiňovaného 12. místa na ME skončila
šestá na Mezinárodním mistrovství Itálie, vyhrála jsem šampionát Maďarska
v jednotlivcích a také tu vyhrál tým
České republiky. Kvalifikovala jsem se
na British Senior Ladies Amateur Open.
Jako bychom my a naše výsledky neexistovali. ČGF hradí pouze týmový výjezd na šampionát seniorských týmů,
nic víc. Pokud nám jako týmu stanovuje
cíle a požaduje po nás zlepšení, pak je
na místě, aby se na přípravě týmu podílela a tím nám ke zlepšení pomohla.
Navíc se nám plánovaný cíl na rok 2017
podařilo splnit a na týmovém ME seniorek se každý rok zlepšujeme o jedno
místo.
Proč by to měli dělat?
Jsme perspektivní! Většina našich soupeřek, všechny Angličanky, Španělky,
Francouzsky… hrají takhle dobrý golf
již 40 až 50 let, zatímco my jen 15 až
20. A my je nejenom výkonnostně dohnaly, my už jsme tým Rakouska nebo
Švýcarska i porazily! Jsme mezi evropskými týmy nejlepší tým z „bývalého
východního bloku“, daleko za sebou necháváme celky Slovinska a Polska, což
jsou jediné týmy, které jsou schopné
dát dohromady 6 hráček s handicapem
pod 12. Státy jako Slovensko, Maďarsko,
Rumunsko, Bulharsko, Rusko atd. týmy
dohromady ani nedají.
Díky našim výjezdům na mezinárodní
mistrovství a ME jsme zatraktivnily
Osobně jsem přesvědčena, že není důležité, co se
nám děje, ale jak na to reagujeme. Člověk by se
neměl trápit a užírat, ale hledat cestu ven a dělit
situace na takové, se kterými něco udělat lze, a na
ty, které změnit nejde.
i domácí šampionát seniorek, kde se
objevuje každým rokem více hráček ze
zahraničí a tím stoupá úroveň turnaje,
který pořádá ČGF.
Všechny individuální výjezdy, campy,
tréninky, kondiční přípravu, sportovního
psychologa a další přípravu si hradíme
z vlastních peněz. Přitom já a celý repre tým seniorek trénujeme opravdu
zodpovědně a věřím, že naše výkonnost
bude ještě stoupat. Veškeré náklady
táhneme z vlastních peněz, i když reprezentujeme Českou republiku. A nereprezentujeme ji špatně.
Máte i nějaký tip či radu pro ty, co
by vás chtěli následovat?
Z vlastní zkušenosti vím, že nejvíce bolí
ramena a záda. Sama jsem se s tím dost
natrápila, a to až do okamžiku, než
jsem dostala od Šimona Zacha, kterého
jsme s manželem před odchodem na
univerzitu podporovali, tip na norskou
fyzioterapeutickou metodu Red Cord.
Po měsíci cvičení jsem byla v pořádku.
Když jsem to řekla golfistkám, vyzkoušely to také. Teď tam chodíme téměř
celá seniorská reprezentace žen.
Na čem je metoda založena?
Je to záležitost špatných pohybových
návyků a z toho vyplývajících kompenzací. Golfový švih je náročný pohyb
svou rotací v předklonu, jedná se o nerovnoměrnou zátěž na obě strany a tím
se nám tělo dostává do dysbalance. Pak
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
vznikají jednak přetížená bolavá místa
v těle a naproti tomu ochablé části,
které jsou „vyřazeny“ z pohybu. Jinými
slovy řečeno, jedna část zabírá více,
druhá méně. A ta, co se víc namáhala,
vás pak bolí. V ráci metody Red Cord
nejdříve diagnostikují všechny části vašeho těla, samostatně levou a pravou
polovinu, výsledky dají do tabulky a pak
uvidíte, jak disharmonické máte tělo.
Ramena, hruď, boky, pánev, kolena…
Na jedné straně jednička, na druhé
třeba čtyřka. Přitom čísla by měla být
přibližně u sebe. Na základě výsledků
vám pak připraví cviky pro vaše konkrétní tělo a potřeby.
Pojďme se vrátit ještě jednou na
začátek. Vyčerpala jste svou prvotinou všechny své prožitky, nebo
už pracujete na něčem dalším?
V současné době už pracuji na dvou
nových knížkách. Ta první by měla být
o golfu a psána bude i pro negolfisty.
Dost mě totiž mrzí, že spousta lidí přistupuje ke golfu s despektem a představou, že to není sport, že se jen procházíte po trávníku a hrajete si. Třeba z ní
pochopí, že i golf má svůj adrenalinový
náboj, jen je ho potřeba objevit.
A ta druhá?
Měla jsem štěstí, že můj tatínek byl lékař a celý život mě učil vést zdravý život. A nešlo jen o životosprávu a sportování, ale především o psychickou
pohodu. Osobně jsem přesvědčena, že
není důležité, co se nám děje, ale jak na
to reagujeme. Člověk by se neměl trápit a užírat, ale hledat cestu ven a dělit situace na takové, se kterými něco
udělat lze, a na ty, které změnit nejde.
A s těmi se smířit. Ano, o tom chci psát
svou další knihu. O psychické pohodě
a zdravém způsobu života!
Za rozhovor děkuje Josef Slezák
21