INSTRUKCE | Golfové poučky

REKREAČNÍ GOLFISTÉ

PŘECEŇUJÍ SVÉ DÉLKY

A ZŮSTÁVAJÍ ZBYTEČNĚ

KRÁTCÍ PŘED GREENEM

Televizní stanice a jejich reportéři nesnášejí hosty, kteří odpovídají způsobem „ano i ne,

částečně ano, částečně ne“. Naše doba

miluje vyhraněné názory. Ale v tomto

případě to není možné. Na jednu stranu

měli pravdu velikáni golfové minulosti,

kteří konstatovali, že naprostá většina

rekreačních golfistů si myslí, že hrají

delší rány, než je tomu ve skutečnosti.

Proto je dobré myslet na tento syndrom přeceňování a během tréninku si

neustále ověřovat, jak jste na tom doopravdy a která hůl vám stačí ze které

vzdálenosti bez přehnaného optimismu.

Ale – je tu ono ošidné ale. Na hřištích

s tvrdým povrchem a s tvrdými greeny

může být ukázková rána doprostřed

jamkoviště polibkem smrti. Vzpomínám

si na jedno české hřiště v době před

jeho rekonstrukcí, kdy bylo ještě bez

závlahy. Zahrál jsem tam během turnaje vysokou a zdánlivě dokonalou ránu

na paru tři, jehož green byl umístěn

v poměrně příkrém svahu směřujícím

dolů. Míček se ladně vznášel ve výšinách a směřoval ke středu greenu a já

se obrátil s pyšným pohledem na spoluhráče, který byl místní a znal dobře, jak

to tam chodí. „To skončí v prasečáku,“

konstatoval lapidárně. A skutečně. Míček dopadl do středu jamkoviště, vyskočil od tvrdého povrchu jako raněný jelen

a mohutným obloukem se odporoučel

dolů pod svah, kde tehdy byl vepřín.

Vyplývá z toho tedy poučení, že na tvrdých hřištích a greenech a celkově na

hřištích, která dobře neznáme, může

být skvělou strategií hrát kousek před

jamkoviště do bezpečného místa a potom spoléhat na přihrávku. Není to heroické, ale určitě je to efektivní.

HLAVA MUSÍ BÝT

BĚHEM ŠVIHU NEHYBNÁ

Těžko asi najít spornější poučku. Když se třeba podíváte

na staré filmové záznamy

některých slavných golfistů,

tak zjistíte, že součástí jejich

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

švihového „spouštěcího mechanismu“

bylo pootočení hlavy směrem vpravo,

tedy od cíle (například Jack Nicklaus).

Kdybyste úplně doslovně chtěli plnit

instrukci, že hlava musí být zcela nehybná, tak by se většině golfistů podstatně zkrátily drajvy, aniž by se významně zvýšila jejich přesnost.

V případě pohybu či stability hlavy

v průběhu golfového švihu je nutno si

především uvědomit, že tato součást

těla se může pohybovat po různých

osách. Její otáčení kolem osy páteře

trochu směrem od cíle a pak poněkud

směrem k cíli je zákonitým průvodním jevem švihu. (Pokud ovšem nejste

hlavní profesí hadí žena nebo hadí muž

v cirkuse.)

Rovněž mírný pohyb hlavy směrem

k zemi během downswingu nemusí

být zásadní chybou. Současná vycházející hvězda světového golfu Joaquín

Niemann z Chile například nechá hlavu

v průběhu downswingu poklesnout tolik, že komentátoři turnajů PGA Tour nevycházejí z údivu. Ale jemu to funguje.

Horší už je to s pohyby hlavy ve směrech laterálních, neboli od cíle a k cíli

v rovině horizontální. To už je nešvar,

který může značně zhoršit přesnost zásahu míčku. Každému, kdo chápe mechaniku švihu, je jasné, že v opravdu

dobré technice jsou některé zdánlivě

nepřirozené situace.

Například ta, kdy se během downswingu hmotnost golfisty přesunuje na

přední nohu, boky rotují k cíli a paže

prolétají uvolněným prostorem rovněž k cíli – a současně hlava musí trčet

vzadu a koukat se dolů. Někomu může

připadat, že je to nepřirozené, ale nic

lepšího zatím golfisté nevynalezli. Takže

stranové pohyby hlavy raději omezte na

minimum.

Vůbec největší malér je pohyb hlavy

směrem kupředu, k míčku. Z toho

často rezultuje šenk. A to je věc tak

hrozná, že i nejmoudřejší trenér všech

dob Harvey Penick o tom odmítal psát.

To si prostě zakažte jako například

tvrdé drogy.

Absolutním imperativem je stabilita hlavy

při hraní wedží a ran z bankrů. Za každý

pohyb hlavy u těchto ran tvrdě zaplatíte.

U rekreačních golfistů se občas vyskytují

obávané stavy, kdy po zkažení několika ran dotyčný nebo dotyčná začnou

hrát zrychleně a zavírají u toho oči.

Tento ustrašený švih či škub bez rytmu

a se zavřenýma očima je noční můrou

mnoha adeptů golfu. Ale může se to

stát i hráčům s léty praxe.

Jako lék doporučuji donutit se dělat

cvičné švihy pomalu a v dobrém rytmu.

A během těch cvičných švihů důsledně

nezavírat oči a sledovat, jak se hlava

hole otře o stébla trávy a učeše povrch.

Ben Hogan říkával, že se vždy snaží vidět, jak hlava hole udeří míček. V úplně

poslední fázi se vám asi ten pohyb nepodaří zachytit. Ale čím déle dokážete

sledovat bez zavření očí dráhu hlavy

hole k míčku, tím větší je vaše naděje na

dobrou ránu.

NEJLEPŠÍ JE ŠVIH

S NEJVĚTŠÍ RYCHLOSTÍ

Uznávám, že sledovat v přímém přenosu Brysona DeChambeau v jeho současné

podobě je zábavné. Rychlost

hlavy jeho drajvru často překračuje 290 km/h a míček ten svalovec

posílá cestami, na které dívají i jeho kolegové v PGA Tour se směsí překvapení

a nepochopení. Jenomže tenhle divácky atraktivní bombardovací styl občas vede k dobrým výsledkům, občas

ne. Je to cesta originální, průkopnická,

ale v důsledku riskantní z hlediska

zdravotního a v konci konců rovněž

z pohledu statistického vůči konečným

výsledkům.

Rekreačním golfistům proto velmi doporučuji řídit se v případě excesů typu Brysona DeChambeau poučkou, kterou je

v některých zemích povinné doprovázet

ukázky nebezpečných produkcí: Don‘t

try this at home! Naprostá většina rekreačních golfistů není fyzicky připravena

na takové rychlosti a snaha o násilné

zvyšování rychlosti švihu může způsobit

vážné ortopedické problémy. O zhoršení přesnosti ran nemluvě.

Proto je nutno připomenout, že délka

ran v golfu závisí kromě rychlosti švihu

rovněž na přesnosti kontaktu odrazové

plochy hole s míčkem. Daleko snáze najdete metry navíc i více přesnosti, když

39