INSTRUKCE | Golfové poučky
REKREAČNÍ GOLFISTÉ
PŘECEŇUJÍ SVÉ DÉLKY
A ZŮSTÁVAJÍ ZBYTEČNĚ
KRÁTCÍ PŘED GREENEM
Televizní stanice a jejich reportéři nesnášejí hosty, kteří odpovídají způsobem „ano i ne,
částečně ano, částečně ne“. Naše doba
miluje vyhraněné názory. Ale v tomto
případě to není možné. Na jednu stranu
měli pravdu velikáni golfové minulosti,
kteří konstatovali, že naprostá většina
rekreačních golfistů si myslí, že hrají
delší rány, než je tomu ve skutečnosti.
Proto je dobré myslet na tento syndrom přeceňování a během tréninku si
neustále ověřovat, jak jste na tom doopravdy a která hůl vám stačí ze které
vzdálenosti bez přehnaného optimismu.
Ale – je tu ono ošidné ale. Na hřištích
s tvrdým povrchem a s tvrdými greeny
může být ukázková rána doprostřed
jamkoviště polibkem smrti. Vzpomínám
si na jedno české hřiště v době před
jeho rekonstrukcí, kdy bylo ještě bez
závlahy. Zahrál jsem tam během turnaje vysokou a zdánlivě dokonalou ránu
na paru tři, jehož green byl umístěn
v poměrně příkrém svahu směřujícím
dolů. Míček se ladně vznášel ve výšinách a směřoval ke středu greenu a já
se obrátil s pyšným pohledem na spoluhráče, který byl místní a znal dobře, jak
to tam chodí. „To skončí v prasečáku,“
konstatoval lapidárně. A skutečně. Míček dopadl do středu jamkoviště, vyskočil od tvrdého povrchu jako raněný jelen
a mohutným obloukem se odporoučel
dolů pod svah, kde tehdy byl vepřín.
Vyplývá z toho tedy poučení, že na tvrdých hřištích a greenech a celkově na
hřištích, která dobře neznáme, může
být skvělou strategií hrát kousek před
jamkoviště do bezpečného místa a potom spoléhat na přihrávku. Není to heroické, ale určitě je to efektivní.
HLAVA MUSÍ BÝT
BĚHEM ŠVIHU NEHYBNÁ
Těžko asi najít spornější poučku. Když se třeba podíváte
na staré filmové záznamy
některých slavných golfistů,
tak zjistíte, že součástí jejich
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
švihového „spouštěcího mechanismu“
bylo pootočení hlavy směrem vpravo,
tedy od cíle (například Jack Nicklaus).
Kdybyste úplně doslovně chtěli plnit
instrukci, že hlava musí být zcela nehybná, tak by se většině golfistů podstatně zkrátily drajvy, aniž by se významně zvýšila jejich přesnost.
V případě pohybu či stability hlavy
v průběhu golfového švihu je nutno si
především uvědomit, že tato součást
těla se může pohybovat po různých
osách. Její otáčení kolem osy páteře
trochu směrem od cíle a pak poněkud
směrem k cíli je zákonitým průvodním jevem švihu. (Pokud ovšem nejste
hlavní profesí hadí žena nebo hadí muž
v cirkuse.)
Rovněž mírný pohyb hlavy směrem
k zemi během downswingu nemusí
být zásadní chybou. Současná vycházející hvězda světového golfu Joaquín
Niemann z Chile například nechá hlavu
v průběhu downswingu poklesnout tolik, že komentátoři turnajů PGA Tour nevycházejí z údivu. Ale jemu to funguje.
Horší už je to s pohyby hlavy ve směrech laterálních, neboli od cíle a k cíli
v rovině horizontální. To už je nešvar,
který může značně zhoršit přesnost zásahu míčku. Každému, kdo chápe mechaniku švihu, je jasné, že v opravdu
dobré technice jsou některé zdánlivě
nepřirozené situace.
Například ta, kdy se během downswingu hmotnost golfisty přesunuje na
přední nohu, boky rotují k cíli a paže
prolétají uvolněným prostorem rovněž k cíli – a současně hlava musí trčet
vzadu a koukat se dolů. Někomu může
připadat, že je to nepřirozené, ale nic
lepšího zatím golfisté nevynalezli. Takže
stranové pohyby hlavy raději omezte na
minimum.
Vůbec největší malér je pohyb hlavy
směrem kupředu, k míčku. Z toho
často rezultuje šenk. A to je věc tak
hrozná, že i nejmoudřejší trenér všech
dob Harvey Penick o tom odmítal psát.
To si prostě zakažte jako například
tvrdé drogy.
Absolutním imperativem je stabilita hlavy
při hraní wedží a ran z bankrů. Za každý
pohyb hlavy u těchto ran tvrdě zaplatíte.
U rekreačních golfistů se občas vyskytují
obávané stavy, kdy po zkažení několika ran dotyčný nebo dotyčná začnou
hrát zrychleně a zavírají u toho oči.
Tento ustrašený švih či škub bez rytmu
a se zavřenýma očima je noční můrou
mnoha adeptů golfu. Ale může se to
stát i hráčům s léty praxe.
Jako lék doporučuji donutit se dělat
cvičné švihy pomalu a v dobrém rytmu.
A během těch cvičných švihů důsledně
nezavírat oči a sledovat, jak se hlava
hole otře o stébla trávy a učeše povrch.
Ben Hogan říkával, že se vždy snaží vidět, jak hlava hole udeří míček. V úplně
poslední fázi se vám asi ten pohyb nepodaří zachytit. Ale čím déle dokážete
sledovat bez zavření očí dráhu hlavy
hole k míčku, tím větší je vaše naděje na
dobrou ránu.
NEJLEPŠÍ JE ŠVIH
S NEJVĚTŠÍ RYCHLOSTÍ
Uznávám, že sledovat v přímém přenosu Brysona DeChambeau v jeho současné
podobě je zábavné. Rychlost
hlavy jeho drajvru často překračuje 290 km/h a míček ten svalovec
posílá cestami, na které dívají i jeho kolegové v PGA Tour se směsí překvapení
a nepochopení. Jenomže tenhle divácky atraktivní bombardovací styl občas vede k dobrým výsledkům, občas
ne. Je to cesta originální, průkopnická,
ale v důsledku riskantní z hlediska
zdravotního a v konci konců rovněž
z pohledu statistického vůči konečným
výsledkům.
Rekreačním golfistům proto velmi doporučuji řídit se v případě excesů typu Brysona DeChambeau poučkou, kterou je
v některých zemích povinné doprovázet
ukázky nebezpečných produkcí: Don‘t
try this at home! Naprostá většina rekreačních golfistů není fyzicky připravena
na takové rychlosti a snaha o násilné
zvyšování rychlosti švihu může způsobit
vážné ortopedické problémy. O zhoršení přesnosti ran nemluvě.
Proto je nutno připomenout, že délka
ran v golfu závisí kromě rychlosti švihu
rovněž na přesnosti kontaktu odrazové
plochy hole s míčkem. Daleko snáze najdete metry navíc i více přesnosti, když
39