DRIVING | Trendy

Prodlužování golfových ran a hřišť

Zastaví se někdy?

Vývoj je věc přirozená v každém sportu bez výjimky. O těch odvětvích, která jsou navíc nerozlučně svázána se specifickým sportovním vybavením, to platí dvojnásob.

Pamětníci si jistě vybaví, že trojnásobný olympijský vítěz v hodu oštěpem Jan Železný

začínal kdysi s úplně jiným typem svého nářadí, než kterým pak hodil svůj světový

rekord. Dnes už jeho následovníci zase závodí s výrazně modernějšími oštěpy, jakkoli dodnes paradoxně onen historicky nejlepší výkon slavného českého atleta stále nedokázali trumfnout.

Text: Lukáš Pařenica

Golf se pochopitelně v tomto ohledu v ničem neliší, ba naopak. Je specifický tím, že

se nehraje na přesně rozměrově daných

hřištích či vyměřených sektorech, a tak se

v jeho rámci vyvíjejí nejen kvalita, délka,

pružnost a další aspekty hráčských holí,

tvrdost a doletové schopnosti míčů, ale

i jednotlivé areály.

A „vyvíjejí“ v tomto případě znamená samozřejmě prodlužují. Příklad? Nejslavnější

golfové hřiště planety Augusta National

v Georgii, domov legendárního Masters,

měřilo ještě v roce 2000 na délku v součtu

všech jamek 6 387 metrů. O pouhých deset let později už to nicméně bylo 6 798

metrů, což je v podstatě jedna čtyřparová

jamka navíc!

Ovšemže tam žádná nepřibyla, hraje se

pořád na osmnáct. Prodloužily se ale ty

stávající. A důvod je také prostý. Ti nejlepší

NEJKRATŠÍ HŘIŠTĚ NA PGA TOUR:

* AT&T Pebble Beach Pro-Am – 6 232 metrů

NEJDELŠÍ HŘIŠTĚ NA PGA TOUR:

* Farmers Insurance Open Torrey Pines – 7 039 metrů

(údaje platné v sezoně 2015–2016)

JAK SE MĚNILA PRŮMĚRNÁ DÉLKA ODPALŮ

NA PGA TOUR ZA POSLEDNÍCH 40 LET

1980 – 234 metrů

1985 – 237 metrů

1990 – 239 metrů

1995 – 240 metrů

2000 – 249 metrů

2005 – 263 metrů

2010 – 262 metrů

2015 – 265 metrů

2018 – 269 metrů

88 | GOLF

světoví golfisté – ale platí to vlastně

i o těch rekreačních – jednoduše hrají čím

dál delší rány. Pro architekty areálů je tak

rok od roku obtížnější zabránit tomu, aby

se hráči na green dostávali mnohem dříve

a snáz, než je žádoucí.

Další příklad: v roce 1980 se na PGA Tour

pohybovalo pouhých šest hráčů schopných odpálit míček z týčka do vzdálenosti

250 metrů! Dnes se většina solidních profesionálů bez problémů dostane dál. A ti

nejlepší? Už před deseti lety bylo na nejprestižnější světové túře plných jednadvacet hráčů, kteří se dostali na 275 metrů,

ovšem V PRŮMĚRU! Takové číslo bylo ještě

na přelomu osmdesátých a devadesátých

let naprosto neslýchané.

I v téhle golfové evoluci hraje podobně

jako v jiných velkou roli věda. Výrobci vybavení investují miliony do vývoje nových materiálů a umožňují tak i relativně průměrným volnočasovým golfistům dosahovat

vzdálenosti, za které by někdejší profíci zabíjeli. Jenže pusťte si někdy archivní videa

z golfových turnajů šedesátých a sedmdesátých let a podívejte se, s čím vyhrávali

své majory Arnold Palmer či Jack Nicklaus,

nemluvě o průkopnících sportu z let poválečných, ba dokonce předválečných.

Je to podobné, jako když se usmějeme nad

dřevěnou raketou v rukou dávného wimbledonského vítěze Jana Kodeše – umíte

si představit, že by s ní čelil současným

tenisovým králům Nadalovi a Djokovičovi,

jejichž vybavení je násobně lehčí, větší

a pružnější?

Zní to všechno docela lákavě: proč nehrát pořád dál a lépe? Jenže tvůrci golfových hřišť a mnozí odborníci už delší

dobu varují, že tenhle trend je neúnosný.

Od začátku nového milénia navíc stále

zrychluje, takže vývoj, který dřív trval

desítky let, se dnes smrskne do pár sezon. A ona neúnosnost? Souvisí především s bezpečností. Spousty diváckých

zón, které dřív byly naprosto bezpečné,

dnes najednou pro nejlepší hráče světa

leží v dopadové vzdálenosti. Povšimněte si v přímých přenosech z turnajů,

jak často se nyní stává, že se míče kutálí

pod nohama diváků – a to ještě v tom

lepším případě.

I ty nejslavnější golfové areály tak musejí pečlivě plánovat, rozšiřovat a prodlužovat. Přistoupila k tomu už zmíněná

Augusta a týká se to i mnohých dalších

známých míst. Podle expertů to přitom

nemusí nutně znamenat prostou rovnici

„delší hřiště = obtížnější hřiště“. Poslední

příklad za všechny? Na US Open v roce

2017 v Erin Hills zahrál vítěz Brooks Koepka za čtyři kola výsledek 16 ran pod

par, Justin Thomas na témže turnaji zvládl

kolo za 63 ran, devět pod par. Jde přitom

o hřiště, které měří plných 7 050 metrů.

Mnozí znalci proto navrhují postupovat jinou cestou. „Udělat golfová hřiště

o něco obtížnější je lepším řešením, než

je donekonečna prodlužovat,“ shrnul to

za všechny známý golfový architekt Bill

Coore. Tak jako tak čeká v tomto ohledu

tenhle tradiční sport do budoucna ještě

hodně práce.