Pine Valley a příběh George Arthura Crumpa je jedním z prvních a zároveň největších
amerických golfových mýtů. Tehdy stála za výstavbou hřiště vždycky skupina lidí –
Crump se do díla pustil jako první sólista, aspoň pokud jde o finance. A ode dne, kdy,
ač ve věcech designu hřišť absolutní amatér, začal před víc než sto lety plánovat Pine
Valley, bylo jasné, že se rodí něco, co tady dosud nebylo.
Text: Ivo Doušek, foto: Pine Valley
Relativně úzké ferveje a spousta nástrah,
i tak by se dalo chrakterizovat Pine Valley,
jedno z nejtěžších hřišť světa.
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
„Hřiště jen pro pravé muže! Žádná jamka
nesmí jít paralelně s tou předchozí! Hráč
musí využít všechny hole!“ To a spousta
dalšího byly jeho premisy. Hra z ostrova
(trávy) na ostrov, kolem divočina a spousta
bankrů. Obrovský mentální i herní test.
„Jestli nejsi dost dobrý, abys tady hrál, nechoď sem, tak jako nejdeš na Everest!“
Tenhle přístup dal hřišti velice rychle až
nadlidský nádech exkluzivity, který platí
dodnes. Každý by tady chtěl změřit síly,
ale hřiště je tak privátní, jak jen může být.
Jeho pověst násobí obtížnost sehnání konexí, které by vám na něj otevřely dveře.
Ano, je těžké se sem dostat, je těžké dokonce i najít nenápadnou silničku kolem
zábavního parku na předměstí New Jersey,
která vás dovede k bráně. Ale nejtěžší ze
všeho je tady zaskórovat.
k ničemu. Tvořil hřiště, které otestuje ty
nejlepší a udělá je ještě lepšími. Měl rád
opravdu dobré rány a tvrdil, že k výjimečným ranám musí hráče donutit hřiště.
Proto si s celou krajinou hrál jako umělec,
mořil se s detaily.
Říká se, že i když tady budete hrát jen jednou, každou jamku si budete navždy pamatovat. Jsou zde smíchány všechny tři
školy golfového designu, heroická, trestající
a strategická, často na jedné jamce. Slope
rating je na maximální hodnotě 155.
Greeny jsou tu jak veliké, tak malé jako
poštovní známky, na některých „zamrzly“
vlny, další jsou jako sloní šlápoty, ve čtení
se nejraději spolehněte na cit klubových
kedíků. Někdy patujete přímo, jindy třeba
kolmo na přímý směr k jamce… Rychlost greenů je 12 až 13.
Právě to odmítnutí přátelskosti, možnosti,
aby hřištěm prošel třeba za cenu více ran
s úspěchem průměrný hráč, je ohromnou
výzvou pro hráče lepší. Ti, kdo určují pořadí nejlepších hřišť planety, staví Pine Valley téměř nepřetržitě na první místo, už od
roku 1985 se na piedestalu vyhřívá mnohem častěji než jakékoli jiné hřiště.
Standard je neskutečný. Každá jamka mistrovské dílo. Bankry jsou všude, kam se
podíváte. Všechny čtyři třípary si zapamatujete, každý úplně jiný, ten nejdelší měří
200 metrů a vede mírně do kopce. Dlouhé
čtyřpary vás mohou utlouct, ale dokážou
to i ty třistametrové. Jsou tady jen dva pětipary, protože podle Crumpa je těžké vytvořit skvělý pětipar. Ani tyto dva nejsou
risk/reward jamky s možností snadného
birdie. Ostatně trvalo skoro sto let, než se
někomu povedlo dostat se na jejich greeny
druhou ranou.
Jak mohl absolutní novic v golfovém designu vytvořit takové hřiště? Golf byla už
mnoho let předtím jeho absolutní priorita
a byl natolik rozhodný, že obecně uznávanému pohledu na to, jak mají golfová
hřiště vypadat, nevěnoval žádnou pozornost. Ale mýty jsou mýty – není úplně
pravda, že hřiště projektoval sám. Pozval
si na radu několik renomovaných architektů té doby, mimo jiné i věhlasného
H. S. Colta. V tomto mýtus, hovořící o designu jednoho muže, s chutí a po americku přehání.
Z týčka je Pine Valley na mnoha jamkách
odstrašující, přitom ale Crump nikdy nepožadoval, aby hráč musel zahrát carry
delší než 150 metrů. Ovšem taky řekl, že
na většině jamek běžný dobrý odpal bude
HISTORIE
George Crump byl podnikavý mladík, už
těsně po dvacítce úspěšně rozmnožoval
své jmění v hotelnictví. V té době také propadl golfu, šlo mu to, stal se členem rovnou v pěti golfových klubech. Ve Filadelfii
a okolí marně hledal hřiště, které by hráče
dokonale prověřilo, všechna mu připadala
jednoduchá. To ho dovedlo k myšlence vytvořit hřiště vlastní, náročnější, podle svých
představ. Procestoval Velkou Británii i Evropu, prošel spoustu hřišť, ta novější anglická ho zajímala víc než skotské klasiky.
65