DRIVING | Zamyšlení Onřeje Kašiny
„Jsme tím, co opakovaně děláme. Dokonalost tedy není čin, ale zvyk.“
Aristoteles
Všudehrálové versus hledači
svatého grálu golfového švihu
Tak jsem se dozvěděl, že hřiště u nás teď hodnotí takzvaní všudehrálové. Za rok
2020 vybrali jako náš nejlepší golfový stánek Ostravici. To mě těší, protože o kousek výše proti proudu řeky Ostravice leží cosi jako můj druhý domov, Staré Hamry.
Ale abych pravdu řekl, moji zvědavost přilákala zejména myšlenka všudehrálského
hnutí nebo spolku.
Text: Ondřej Kašina
Uvědomil jsem si u toho, že golfisté
opravdu oddaní svému sportu, se dělí na
dvě skupiny. Na všudehrály, jejichž cílem
je navštívit největší množství hřišť a zveřejňovat dojmy. A na tiché úporné hledače svatého grálu dokonalosti mechaniky golfového švihu, kterým je jedno, kde
trénují, protože jejich cílem je vykřesat ze
svého nedokonalého těla dokonalý švih.
Třeba i na zcela nedokonalém jednom jediném hřišti.
Ale hry osudu ze mne udělaly tak trochu všudehrála, protože jsem od roku
1990 nejdříve jako novinář a později jako
diplomat střídal domovy v různých zemích. A logicky také hřiště. Takže se mi
zdá, že umím pochopit z každé té obsese trochu a mohu se na obě tyto golfové cesty podívat z nadhledu a s laskavým úsměvem.
Hned úvodem musím bez mučení přiznat,
že jsem svojí lidskou podstatou typický
hledač výše zmíněného svatého grálu mechaniky švihu a byl bych spokojen, i kdyby
mi bylo dopřáno jen každý den bez omezení pronásledovat ten chimérický cíl na
jedné zastrčené cvičné louce nebo na
opovrhované devítce plné suchých drnů.
Pro zjednodušení jim budeme říkat jen
hledači grálu. Král Artuš nám snad odpustí, že srovnáváme jeho Excalibur třeba
s kovanými železy. Ale, co do ušlechtilosti
materiálu, to zase nejsou tak vzdálené
nástroje.
Jedním z matoucích faktorů je, že pravověrní hledači grálu, když dosáhnou vyšší
Foto: Golf & Ski Resort Ostravice
HLEDAČI SVATÉHO GRÁLU
GOLFOVÉHO ŠVIHU
Všudehrálové považují za nejlepší tuzemskou osmnáctku Ostravici.
86 | GOLF
nebo velmi vysoké úrovně výkonnosti, se
z logiky golfového klání mění v cestovatele a návštěvníky vzdálených hřišť. Nemohou jinak, protože ve chvíli, kdy se přiblíží
skoro na dosah vytouženému cíli co nejdokonalejší mechaniky golfového švihu,
vzniká nutnost soupeřit s těmi ostatními
pokročilými rytíři.
Ale v hloubi mojí duše věřím, že dokonce
i při pohledu na dech beroucí výhledy
z fervejí exotických hřišť nezažívají tito
hledači větší vzrušení, než pocítili třeba
v šedém podvečeru kdesi v zastrčeném
koutě driving range, kde objevili, jak lze
vytvořit fejd nebo dró i s osmičkou železem, pokud potřebují zaútočit na jamku
skrytou v záludné poloze za bankrem.
Dobrým příkladem takového hledače
grálu byl Ben Hogan. Nepříliš oblíbený,
v našem bývalém režimu by měl asi v kádrových materiálech zaznamenáno, že
soudruh není družný, straní se kolektivu
a dává přednost individualistické samotě.
Bylo to tak. Hogan trávil nesčetné hodiny
tréninkem, obsesivně hledal dokonalost
mechaniky švihu. Ostatně to i vyjádřil známým výrokem: „Den, který netrénujete,
vás vzdaluje jeden den od zdokonalení
vašeho švihu.“
Hledači grálu bývají povětšině spíše diskrétní osobnosti. Už sama podstata jejich
snažení není příliš vnějškově atraktivní.
Takže z pohledu současného veřejného
mínění se někteří z nich mohou podobat