Page 26
24
|
GOLF
ROZHOVOR | Luboš Klikar
Když začnu trochu zeširoka, laická
veřejnost vnímá leckdy golf spíš
jako procházku po hřišti než vrcho-
lový sport. Jak byste popsal spor-
tovní golf vy?
Je to řehole a sport jako každý jiný. A na-
štěstí ho jako sport objevuje stále větší
počet dětí a mladých lidí. S klidným svě-
domím ho můžeme přirovnat ke sportům,
které jsou veřejnosti více známy, jako je
tenis, badminton, stolní tenis a další. Pro
všechny platí to samé – hráč na sobě
musí tvrdě pracovat, aby měl šanci uspět,
aby byl odolný fyzicky i psychicky.
Takže stručně řečeno, golf se od
ostatních sportů nijak neodlišuje?
Možná je o něco méně náročný po fyzické
stránce, třeba ve srovnání s tenisem, ale
o to víc golfi sta musí být silný mentálně.
V golfu není druhé podání. Golfi sta se na
rozdíl od tenisty poměřuje se všemi hráči
ve startovním poli, jichž je třeba 144,
a musí z nich být nejlepší. Tenista hraje
v danou chvíli jen proti jedinému soupeři.
Když vyhraje pět, šest či sedm zápasů po
sobě, vyhraje turnaj. Má jen omezený po-
čet soupeřů, které musí zdolat, zatímco
v golfu má proti sobě celou smečku sou-
peřů a musí je porazit všechny. To je ten
rozdíl, právě tohle vyžaduje obrovskou
mentální sílu a odolnost.
Má golf něco speciálního oproti ji-
ným sportům?
Každý hráč ví, jaký je nejkratší golfový
vtip. Už to mám! Kdo propadne iluzi, že
golf pochopil, nebo že se ho dokonce
naučil, se brzy nestačí divit. Většinou se
přesně od té chvíle začne potýkat s potí-
žemi. Jeden příklad za všechny. Když Bry-
son DeChambeau prohlásil, že Augusta
National má pro něj par 67, hned od
hřiště dostal za uši. Kdo golf sleduje, ví,
jak si v Augustě v minulých letech i letos
vedl. Golf je hodně o pokoře a respektu.
Už tady padlo, že v golfu jsou ne-
zbytné nejen fyzická kondice, doko-
nalé zvládnutí techniky, strategie,
ale zejména psychika. Říká se, že
v tenisu rozhoduje psychika v 60 až
70 procentech. Co v golfu?
Nechci, aby to vyznělo kacířsky, ale golf
je co do techniky vlastně jednoduchý
sport. To je řečeno s velkou nadsázkou
a zjednodušeně, neboť tréninku hráč
musí věnovat spoustu času, aby získal
spolehlivou svalovou paměť. Říká se, že
golf je z 90 procent o psychice a těch
zbylých deset je zase psychika. Všechno
je mezi ušima. Hráči světové špičky,
a nejen ti, mají perfektní švih. Někdo
ladnější, někdo méně, ale účinnost je
naprosto srovnatelná. Umějí stejně do-
pravit míč z bodu A do bodu B. Co
z nich nakonec dělá šampiony, je těch
pár procent mezi ušima navíc. Jak jsou
schopni ustát obrovský tlak, opakovaně
vyhrávat. Dnešní konkurence je mno-
hem větší, než byla třeba na začátku
osmdesátých let. Dnes se na túrách po-
hybují desítky hráčů a hráček, kteří mo-
hou kdykoliv vyhrát jakýkoli turnaj nebo
se v něm umístit hodně vysoko. V golfu
nikdo nemá nic jisté, jak by určitě potvr-
dil Rickie Fowler.
Zatím jsme se bavili o světě, kam se
ale posunul sportovní golf v Česku?
Pokusím se to vzít stručně, jinak bychom
tím strávili hodně času… Pohyboval jsem
se kolem našeho reprezentačního golfu,
a myslím tím hlavně amatérského golfu,
od roku 1998, takže skoro čtvrt sto-
letí. Zažil jsem úspěšné i méně úspěšné
roky. Také spoustu hráčů, od nichž jsme
všichni čekali, že to budou konečně oni,
kdo prorazí v Evropě a ve světě, ti, na
něž se ostatní budou snažit dotáhnout.
To se sice zatím nějak razantně nestalo,
ale i tak se český golf za posledních 20
let výrazně výkonnostně posunul.
Jak a kam?
Z otloukánka někde vzadu se stal jedním
z nejrespektovanějších sportů v Česku.
Dnes patří mezi top 5 nebo top 8 sportů.
Mnohonásobně se rozrostla infrastruktura,
máme přes stovku hřišť, narostla organi-
zovaná členská základna na nějakých 52
tisíc hráčů. Jsme víc vidět i díky návratu
golfu na olympijské hry. Bohužel, anebo
bohudík, na nás nikdo nečeká a stejným
tempem jako u nás rostou výkonnost, po-
čty elitních hráčů i další aspekty všude
v Evropě a ve světě. Naši hráči se objevují
na profesionálních túrách a začínají mít
úspěchy. Na olympijských hrách v roce
2016 v Riu hrála jen Klára Spilková, loni
v Tokiu už s ní byl i Ondřej Lieser. Už jen
to, že se do Tokia dostal, byl úspěch a ob-
rovské zviditelnění českého golfu.
Možná budu teď víc kritický. Řada
lidí očekávala, že úspěchy českých
golfi stů budou přece jen výraznější.
Že budou například v první evropské
lize nejen hrát, ale i vyhrávat. Také
proto, že na amatérské scéně do-
sáhli na řadu zajímavých úspěchů…
Vím, na co narážíte. Je to bohužel opa-
kované zklamání. Sám jsem to prožil
několikrát.
Použiji jako příklad jedno jméno, Ši-
mon Zach. Před šesti lety skončil na
ME na skvělém třetím místě. Před
ním skončil Nor Viktor Hovland, za
ním Skot Robert McIntyre. Oba už
dnes hrají i vyhrávají na PGA Tour,
resp. DP World Tour. Čím to, že mezi
nimi není i český golfi sta?
Máte pravdu. Čeští hráči hrají mezi amatéry
srovnatelně a často i lépe než hráči z gol-
fově silnějších zemí. Jenže ti jsou v dospě-
losti najednou někde úplně jinde. Viz Viktor
Hovland. Kdybych znal recept na úspěch
v profesionálním golfu, určitě bych si ho
nenechal pro sebe. Pravda je, že přechod
z amatérského do profesionálního golfu je
náročný, a hlavně velmi nákladný. A pokud
hráč nemá hned na začátku nějaký výraz-
nější turnajový úspěch nebo zajištěnou stá-
lou podporu, je to hodně o trpělivosti. Ne
každý ji má a vydrží. Někteří naši hráči jsou
velmi dobří, když jim je 16 nebo 18, ale jako
by jim docházel dech, když jim je 22 nebo
25 let. Uvidíme, jak to bude dál, ale možná
jsem v tomto směru optimističtější než jiní.
Tenista hraje v danou chvíli jen proti jedinému
soupeři. Když vyhraje pět, šest či sedm zápasů po
sobě, vyhraje turnaj. Má jen omezený počet
soupeřů, které musí zdolat, zatímco v golfu má
proti sobě celou smečku soupeřů a musí je porazit
všechny. To je ten rozdíl, právě tohle vyžaduje
obrovskou mentální sílu a odolnost.