ROZHOVOR | Kristýna Napoleaová

7. Jaký pocit jste si odnesla z prvního kontaktu s golfem? Láska na

první pohled, nebo spíš pocit, že

golf nebude to, co by vás mohlo

bavit?

První kontakt s golfem proběhl někdy

v době, kdy mi bylo deset. Vůbec mě to

nebavilo, vůbec. Už proto, že mi šlo úplně

všechno, ať už jsem běhala nebo když mi

dali do ruky třeba hokejku. Jenom v golfu

mě všichni poráželi. Takže to rozhodně

nebyl můj sport. Bylo mi v deseti jasný,

že golf nikdy dělat nebudu. Byla jsem úplnej tragéd. Deset let nato jsem si to dala

podruhý, jakmile jsem to odpálila, letělo

to vzduchem. Golf si předtím vyzkoušel maminy přítel díky vánočnímu dárku,

byli s bratránkem už po měsíci naprosto

nadšení. Mamčin snoubenec navrhl, aby

mamina začala hrát, jenže ona nechtěla

začít sama, tak mě vlastně přemluvila.

Po návratu z Anglie jsme to zkusily spolu,

no a šlo to strašně rychle. A jsem ráda, že

to takhle dopadlo.

pořád patřím spíš k „feelingovým“ typům,

a tak mi osmnáctka na hřišti dá víc než

hodiny na drivingu.

8. Kdy jste začala s nějakou

formou tréninku?

Myslím, že to bylo už rok potom, co jsem

začala hrát. Taková ta snaha něco zlepšovat navázaná na sebemotivaci. Jako

putting, chipping, driving, systematicky.

Ale všechno se změnilo, když jsem začala trénovat s Jamie McConnellem, to už

bylo o štábní kultuře, má to cíl, zahrnuje

to mnohem víc aspektů. Pracuju s ním už

skoro tři roky a jde o můj doposud nejpropracovanější tréninkový systém. Uvidíme,

jak to půjde a kam to bude směřovat dál.

11. Kdy a s jakým handicapem jste

přestupovala k profesionálům?

V únoru 2020, měsíc před pandemií, jsem

přestupovala s handicapem plus jedna.

Už si nepamatuju, jestli to bylo třeba plus

nula celá sedm nebo tak něco.

9. Nepatříte k těm, co poprvé v životě dostali plastovou hůl na trávníku za domem už ve třech letech,

a přesto hrajete v letošním roce na

skvělé úrovni. Je za tím spíš talent,

nebo dřina?

Překvapivě jsem se s plastovou holí v ruce

skutečně nenarodila. Na začátku jsem si

vystačila s nějakým pohybovým talentem, jak jsem se postupně posunovala,

a hlavně když jsem se profesionalizovala,

přišly naprosto odlišný cíle a taky tím pádem jiná cesta k jejich naplnění. Nicméně

já k těm, co den co den drilují, nepatřím. A když mi konečně došlo, že je to

zaměstnání, a ne jenom zábava, začala

jsem tomu dávat ještě o trochu víc. Ale

36 | GOLF

10. Co považujete za svůj největší

amatérský úspěch?

Na slovenském mezinárodním mistrovství

jsem po prvním kole vůbec nevypadala

na cut. Ale pak jsem se hecnula, a nakonec z toho bylo třetí, nebo čtvrtý místo?

14. A jaký pocit člověk zažívá ve finálovém flightu se světovým esem,

jako je třeba vítězka Women’s British Open Georgia Hall? Nebo Anne

Van Dam? A vůbec, jaká byla vaše

společná procházka po Royal Greens v Džiddě?

Pro mě Georgia a Anne jsou hráčky absolutně nejvyššího světového kalibru. Když

jsem po druhém kole zjistila, že jsem

Já nechci být neskromná, ale nebudu říkat, že

na výhru mám ještě čas, protože vím, že už teď

na to mám. Pro mě je nejdůležitější, že jsem

odevzdala úplně všechno. Že to nestačilo a že

byla Georgia lepší, je prostě fakt. I tak vím,

že jsem odvedla super výkon.

Považuju to za svůj velký úspěch proto,

že jsem po špatném startu dokázala vykřesat z turnaje něco na tu dobu skoro

neskutečného.

12. Co vás k tomu vedlo?

Motivace byla vlastně jednoduchá. Na odpověď na otázku, jestli budu hrát golf na

nějaké soutěžní úrovni, navazovala taková

podmínka, že se tomu budu věnovat profi.

A pokud ne, pak se začnu věnovat oboru,

který jsem vystudovala. Po několika rodinných radách jsme tomu dali zelenou

a taky nějaký časový plán. A i když je to finančně hodně náročná práce, dali jsme se

po dohodě s rodinou touhle cestou.

s nimi ve flightu pro třetí kolo, řekla jsem

si „Aha!“ A věděla jsem stoprocentně, že

první, co budu na prvním odpališti chtít,

bude selfíčko. Aby mi vůbec lidi věřili, že

se to opravdu stalo. No jasně, a pro sebe

do albíčka taky. Já mám obě dvě hrozně

ráda. Dost jsem se soustředila během

kola na jejich hru, což není úplně optimální. Byla to neuvěřitelná zkušenost.

Dá ti to strašně moc. A taky se to pak

projevilo v neděli, kdy už jsme si povídaly

s Anne jako starý kamarádky. Hrozně super bylo, když mě chválila ve chvíli, kdy

se mi něco povedlo, a ještě víc, když mi

po dohrání na osmnáctým greenu říkala

něco osobního přímo do ucha. A dorazilo

mě, co mi napsala na Instagram. Děsně

si toho vážím. No a s Georgiou jsme zjistily, že jsme se narodily úplně stejný den

i rok. Tak jsme začaly řešit, kdo je starší,

a tím pádem moudřejší, jestli jsme v souladu s naším znamením paličatý a tak.

Byla to hrozná legrace.

13. Dnes už můžete směle srovnávat

poměry. Takže jaký je to pocit hrát

LETAS na Konopišti?

Ať už je to na Konopišti nebo na Zbraslavi, vždycky je strašně super, že hraješ

doma. Že přijdeš na hřiště, kde jsou kamarádi. Rodina. No, rodina… Já jsem fakt

ráda, že vím, že tam někde jsou, ale je

pro mě lepší, když je nevidím a jen tuším, že tam někde jsou. Doma vždycky

hraju moc ráda, i když to asi přináší

mnohem větší ambice.

15. Ještě jednou velká gratulace

k výsledku v Saudské Arábii. Nedá

mi to se nezeptat, televizní kamery

vám nevadí?

Moc děkuju za gratulaci. Vím, že kamery

byly všude, vím, že s námi šli i extra kameramani, kteří stáli třeba za mnou,

když jsem hrála. Ale vůbec mě to nerušilo a nijak jsem to nevnímala. Až tak, že

když jsem se dívala na záznam, zjistila

jsem teprve, kde všude ty kamery byly.

Říkala jsem si tý jo, kamera za mnou,