CESTY ZA GOLFEM | Rakousko
Sedmnáctka spolykala kvůli četným přesunům zeminy na půl milionu euro.
Julia sem se mnou chodila, když jsme to
budovali.“ Na odpališti je dřevěný kříž, Juliin pomník.
Devítka nevede ke klubovně, ta leží nejmíň o sto výškových metrů níž. Podle
mě nádherná jamka, byla by ozdobou
každého hřiště, Franz ji ale mezi sedmičkou vyvolených nemá. „Musím šetřit,“ směje se. „Natažený dogleg, skoro
400 metrů, obří zatáčka, nejde hrát na
dvě rány, aspoň mně ne.“ Green je zase
na krásné výspě nad údolím, superlativy
nepřestávají.
Na stole nenápadný košíček, kam hráči
dávají drobnější peníze. „To je dobrovolný
příspěvek na naše juniory, na svačinu je
zván každý,“ vysvětluje Franz.
Desátá je třetí ze čtyř jamek, které vedou
nahoru, ale tady je to jen mírné stoupání.
O to prudší je svah, pod kterým najdeme
další fervej. Zase Signature hole. Oprávněně. Pocit jako na skokanském můstku.
Odpaliště naskládaná pod sebou jako obří
schody. „Tady to miluju, míč letí hodně
dlouho dolů a pak ještě běží; jsem rád,
když mi tam dole zmizí za horizontem.“
Nejoblíbenější jamka? Samozřejmě sedmička,
pověstmi opředený pětipar Green Monster. O té se
nejvíc mluví, je na mnoha plakátech a fotkách.
Dvojnásobně zahnutý dogleg, auty, u greenu ještě
lehké třetí zalomení, sám green je na výspě a brání
ho několik bankrů.
DESET MINUT
NA OBLOŽENÉ CHLEBY
Za ní, u odpališť desáté jamky, stojí domek, v němž kraluje maminka paní Wittmannové. Hráči si u ní dávají občerstvení
vysloveně horského charakteru – chleba
s uzeným masem, chleba se sádlem,
chleba se špekem… A kdo nechce pivo,
dá si bezovou šťávu, paní každý rok vlastnoručně vaří 300 litrů bezového sirupu!
98 | GOLF
„Dvanáctka je oficiálně nejlehčí, ale pro
mě ne,“ komentuje. „Musí se trefit přímo
green, kolem něj jsou čtyři hluboké bankry.
Já jsem často v tom levém.“ Tomu tady říkají nejlehčí jamka. Naštěstí je krátká.
Předposlední signature hole: „Třináctku
hrávám takticky, mockrát jsem nepřestřelil biotop, tak hraju před něj. Toho
biotopu si vážím, květiny, raci…“ Pěkná,
úzká, jedna z nejtěžších, odpaliště se
sotva vešla do příkré stráně, na původním
hřišti nejtěžší.
Patnáctá jamka stoupá po celou dobu,
u greenu je 300 let starý sklep, kde se
hráči schovávají, když prší, ale taky tady
s oblibou svačívají. „Tady byla moje oblíbená šotolinová tréninková trať,“ vzpomíná Franz na místo, které pro hřiště
obětoval. I další jamka mu připomíná jeho
zdejší rallyové tréninky. Jmenuje se R1 Kehre a v němčině tak nazývají ostrou pravou zatáčku. „Dlouhý těžký třípar, často
jsem v levém bankru.“
O nejdražší sedmnáctce už byla řeč, nádherná jamka, pohodlná, široká. „Člověk
už je rozehraný, tak se může rozmáchnout. Pět měsíců, sedm mašin, půl milionu euro, byl jsem u toho skoro každý
den.“ Pod greenem, vyčnívajícím na výspě do prostoru, je hluboká propast.
Kdesi tam dole klubovna, auta, silnice. Vidět tam není.
Výrazně níž čeká poslední oficiální jamka,
natažený třípar obklopený lesem s autem
vpravo, pěkné zakončení. Ale konec to
ještě není, ještě pořád jsme vysoko. Neoficiální devatenáctá jamka, kde se hraje
o pivo, o kafe nebo o oběd, má převýšení
40 metrů, ale vypadá to jako mnohem
víc, green leží hodně hluboko, chybí odhad, jak to hrát. A pak ještě znovu dolů,
dolů… stop – parkoviště a klubovna.