Page 100
CESTY ZA GOLFEM | Rakousko
98
|
GOLF
Julia sem se mnou chodila, když jsme to
budovali.“ Na odpališti je dřevěný kříž, Ju-
liin pomník.
Devítka nevede ke klubovně, ta leží nej-
míň o sto výškových metrů níž. Podle
mě nádherná jamka, byla by ozdobou
každého hřiště, Franz ji ale mezi sed-
mičkou vyvolených nemá. „Musím šet-
řit,“ směje se. „Natažený dogleg, skoro
400 metrů, obří zatáčka, nejde hrát na
dvě rány, aspoň mně ne.“ Green je zase
na krásné výspě nad údolím, superlativy
nepřestávají.
DESET MINUT
NA OBLOŽENÉ CHLEBY
Za ní, u odpališť desáté jamky, stojí do-
mek, v němž kraluje maminka paní Witt-
mannové. Hráči si u ní dávají občerstvení
vysloveně horského charakteru – chleba
s uzeným masem, chleba se sádlem,
chleba se špekem… A kdo nechce pivo,
dá si bezovou šťávu, paní každý rok vlast-
noručně vaří 300 litrů bezového sirupu!
Na stole nenápadný košíček, kam hráči
dávají drobnější peníze. „To je dobrovolný
příspěvek na naše juniory, na svačinu je
zván každý,“ vysvětluje Franz.
Desátá je třetí ze čtyř jamek, které vedou
nahoru, ale tady je to jen mírné stoupání.
O to prudší je svah, pod kterým najdeme
další fervej. Zase Signature hole. Opráv-
něně. Pocit jako na skokanském můstku.
Odpaliště naskládaná pod sebou jako obří
schody. „Tady to miluju, míč letí hodně
dlouho dolů a pak ještě běží; jsem rád,
když mi tam dole zmizí za horizontem.“
„Dvanáctka je ofi ciálně nejlehčí, ale pro
mě ne,“ komentuje. „Musí se trefi t přímo
green, kolem něj jsou čtyři hluboké bankry.
Já jsem často v tom levém.“ Tomu tady ří-
kají nejlehčí jamka. Naštěstí je krátká.
Předposlední signature hole: „Třináctku
hrávám takticky, mockrát jsem nepře-
střelil biotop, tak hraju před něj. Toho
biotopu si vážím, květiny, raci…“ Pěkná,
úzká, jedna z nejtěžších, odpaliště se
sotva vešla do příkré stráně, na původním
hřišti nejtěžší.
Patnáctá jamka stoupá po celou dobu,
u greenu je 300 let starý sklep, kde se
hráči schovávají, když prší, ale taky tady
s oblibou svačívají. „Tady byla moje ob-
líbená šotolinová tréninková trať,“ vzpo-
míná Franz na místo, které pro hřiště
obětoval. I další jamka mu připomíná jeho
zdejší rallyové tréninky. Jmenuje se R1 Ke-
hre a v němčině tak nazývají ostrou pra-
vou zatáčku. „Dlouhý těžký třípar, často
jsem v levém bankru.“
O nejdražší sedmnáctce už byla řeč, nád-
herná jamka, pohodlná, široká. „Člověk
už je rozehraný, tak se může rozmách-
nout. Pět měsíců, sedm mašin, půl mi-
lionu euro, byl jsem u toho skoro každý
den.“ Pod greenem, vyčnívajícím na vý-
spě do prostoru, je hluboká propast.
Kdesi tam dole klubovna, auta, silnice. Vi-
dět tam není.
Výrazně níž čeká poslední ofi ciální jamka,
natažený třípar obklopený lesem s autem
vpravo, pěkné zakončení. Ale konec to
ještě není, ještě pořád jsme vysoko. Ne-
ofi ciální devatenáctá jamka, kde se hraje
o pivo, o kafe nebo o oběd, má převýšení
40 metrů, ale vypadá to jako mnohem
víc, green leží hodně hluboko, chybí od-
had, jak to hrát. A pak ještě znovu dolů,
dolů… stop – parkoviště a klubovna.
Nejoblíbenější jamka? Samozřejmě sedmička,
pověstmi opředený pětipar Green Monster. O té se
nejvíc mluví, je na mnoha plakátech a fotkách.
Dvojnásobně zahnutý dogleg, auty, u greenu ještě
lehké třetí zalomení, sám green je na výspě a brání
ho několik bankrů.
Sedmnáctka spolykala kvůli četným přesunům zeminy na půl milionu euro.