CESTY ZA GOLFEM | Rakousko

Sedmnáctka spolykala kvůli četným přesunům zeminy na půl milionu euro.

Julia sem se mnou chodila, když jsme to

budovali.“ Na odpališti je dřevěný kříž, Juliin pomník.

Devítka nevede ke klubovně, ta leží nejmíň o sto výškových metrů níž. Podle

mě nádherná jamka, byla by ozdobou

každého hřiště, Franz ji ale mezi sedmičkou vyvolených nemá. „Musím šetřit,“ směje se. „Natažený dogleg, skoro

400 metrů, obří zatáčka, nejde hrát na

dvě rány, aspoň mně ne.“ Green je zase

na krásné výspě nad údolím, superlativy

nepřestávají.

Na stole nenápadný košíček, kam hráči

dávají drobnější peníze. „To je dobrovolný

příspěvek na naše juniory, na svačinu je

zván každý,“ vysvětluje Franz.

Desátá je třetí ze čtyř jamek, které vedou

nahoru, ale tady je to jen mírné stoupání.

O to prudší je svah, pod kterým najdeme

další fervej. Zase Signature hole. Oprávněně. Pocit jako na skokanském můstku.

Odpaliště naskládaná pod sebou jako obří

schody. „Tady to miluju, míč letí hodně

dlouho dolů a pak ještě běží; jsem rád,

když mi tam dole zmizí za horizontem.“

Nejoblíbenější jamka? Samozřejmě sedmička,

pověstmi opředený pětipar Green Monster. O té se

nejvíc mluví, je na mnoha plakátech a fotkách.

Dvojnásobně zahnutý dogleg, auty, u greenu ještě

lehké třetí zalomení, sám green je na výspě a brání

ho několik bankrů.

DESET MINUT

NA OBLOŽENÉ CHLEBY

Za ní, u odpališť desáté jamky, stojí domek, v němž kraluje maminka paní Wittmannové. Hráči si u ní dávají občerstvení

vysloveně horského charakteru – chleba

s uzeným masem, chleba se sádlem,

chleba se špekem… A kdo nechce pivo,

dá si bezovou šťávu, paní každý rok vlastnoručně vaří 300 litrů bezového sirupu!

98 | GOLF

„Dvanáctka je oficiálně nejlehčí, ale pro

mě ne,“ komentuje. „Musí se trefit přímo

green, kolem něj jsou čtyři hluboké bankry.

Já jsem často v tom levém.“ Tomu tady říkají nejlehčí jamka. Naštěstí je krátká.

Předposlední signature hole: „Třináctku

hrávám takticky, mockrát jsem nepřestřelil biotop, tak hraju před něj. Toho

biotopu si vážím, květiny, raci…“ Pěkná,

úzká, jedna z nejtěžších, odpaliště se

sotva vešla do příkré stráně, na původním

hřišti nejtěžší.

Patnáctá jamka stoupá po celou dobu,

u greenu je 300 let starý sklep, kde se

hráči schovávají, když prší, ale taky tady

s oblibou svačívají. „Tady byla moje oblíbená šotolinová tréninková trať,“ vzpomíná Franz na místo, které pro hřiště

obětoval. I další jamka mu připomíná jeho

zdejší rallyové tréninky. Jmenuje se R1 Kehre a v němčině tak nazývají ostrou pravou zatáčku. „Dlouhý těžký třípar, často

jsem v levém bankru.“

O nejdražší sedmnáctce už byla řeč, nádherná jamka, pohodlná, široká. „Člověk

už je rozehraný, tak se může rozmáchnout. Pět měsíců, sedm mašin, půl milionu euro, byl jsem u toho skoro každý

den.“ Pod greenem, vyčnívajícím na výspě do prostoru, je hluboká propast.

Kdesi tam dole klubovna, auta, silnice. Vidět tam není.

Výrazně níž čeká poslední oficiální jamka,

natažený třípar obklopený lesem s autem

vpravo, pěkné zakončení. Ale konec to

ještě není, ještě pořád jsme vysoko. Neoficiální devatenáctá jamka, kde se hraje

o pivo, o kafe nebo o oběd, má převýšení

40 metrů, ale vypadá to jako mnohem

víc, green leží hodně hluboko, chybí odhad, jak to hrát. A pak ještě znovu dolů,

dolů… stop – parkoviště a klubovna.