Page 19
WWW.CASOPISGOLF.CZ
17
PORTRÉT | Klára Spilková
Když bylo Kláře necelých patnáct, dělal
jsem s ní interview do Golfu, jeden z jejích
prvních dlouhých rozhovorů. Od té doby
jich absolvovala nespočet. Nedávno mi
dala podruhé nahlédnout do toho všeho,
čím během těch dlouhých třinácti let žila
a žije. Do rozhovoru se samozřejmě vešly
jen střípky, ale i tak, díky za ně. Zde jsou.
Napřed jsem jí zkoušel dávat otázky, ale
pak už jsem jen nepatrně usměrňoval tok
jejího vyprávění.
Klára a začátky
Na tohle se asi ptají pokaždé a nejde to
vynechat – jak se dostala ke golfu? Slyšel
jsem, že byla ještě tak malá, že jí výsledky
musely do karty zapisovat starší děti…
„Souvisí to s bráchou. Je o pět let starší
a zkoušel to s basketem, jenže ho neba-
vil, pořád jen seděl na lavičce. Tak se naši
rozhodli, že by měl zkusit individuální
sport. Kamarád mu poradil golf, tak šel na
nábor do Erpetu a já šla náhodou s ním.
To mi bylo přibližně pět a byla jsem tam
asi o dva roky mladší než všichni ostatní.
Vzpomínám si, jak jsem byla nervózní, ale
pořád jsem pálila jednu ránu za druhou,
až mi museli říct, že už to stačí…
Do Erpetu jsem pak chodila řadu let.
Vedli nás Luděk Eremiáš s Karlem Vopič-
kou a dělali toho pro děti opravdu moc.
Měli jsme některé spřízněné kluby, nejčas-
těji jsme jezdili na Karlštejn. Kolikrát jsem
hrávala i ráno před školou. Erpet otevírali
před sedmou, trénovala jsem do třičtvrtě
na osm a o půlhodinu později už seděla
v lavici.“
Asi tehdy dost pomáhali rodiče… „To
teda! Naši měli motto: když něco dělat,
tak pořádně! Fokus jen na jeden sport.
Všude mě vozili, byl to pro ně takový
druhý full time job. Jsem jim za to dodnes
ohromně vděčná. Bez jejich tehdejšího
nasazení by se to nedalo všechno stih-
nout. Tehdy v rodině nebylo moc peněz
a šetření občas odnesly třeba míčky na
driving. Tak jsem jen čipovala a patovala.
Ale pořád se jelo naplno.
Teď mi samozřejmě fandí a když hraju
v Česku, přijedou se podívat. Už mají svůj
život a potkáváme se spíš jen doma a při
„civilních“ negolfových příležitostech. Je
to tak, jak to má v každé správné rodině
s dospělými dětmi být.
Bratr se nakonec vydal uměleckou cestou.
Vystudoval UMPRUM, potom Royal Aca-
demy Fashion v Antverpách a krom vlastní
návrhářské práce několik let v Praze po-
řádá módní show WE‘ARE NEXT. Snaží se
dát prostor mladým návrhářům od nás
i ze zahraničí. Pamatuji si, že na první tis-
kové konferenci v Erpetu jsem na sobě
měla od něj ušité zelené sako. Kolikrát mi
ušil šaty i na různé další příležitosti, třeba
na Večer českého golfu. Jeho to moc baví
a mě těší, že jeho modely mohu na slav-
nostní příležitosti oblékat. Naposledy to
byly svatební šaty – navrhl mi a ušil vý-
razný model, který byl dokonce tak uni-
verzální, že jsem ho na sobě měla jak na
obřadě, tak na následné party.“
A kdy se to ohromné nasazení začalo pro-
jevovat? „Dost brzo. Ve dvanácti jsem
vyhrála mistrovství ČR dorostenek, ve tři-
nácti mě pozvali do reprezentace. Začala
jsem jezdit do zahraničí nejen na juni-
orské akce, ale i na turnaje pro dospělé.
A začala jsem vyhrávat – na mezinárod-
ních mistrovstvích dorostu i dospělých
v několika okolních zemích, na European
Young Masters... V reprezentaci jsem byla
mezi lety 2007 a 2010. Dvakrát jsem se
stala amatérskou golfi stkou roku, hrála
jsem za Evropu v juniorském týmu So-
lheim Cupu a Ryder Cupu. V patnácti už
jsem měla plusový hendikep (+4).“
Klára a profesionální kariéra
Pak bylo – i přes ještě hodně nízký věk –
logické přejít mezi profesionály… „To bylo
v roce 2011 a bylo mi necelých šestnáct.
Prošla jsem tehdy přes Q-School a vstou-
pila na evropskou sérii Ladies European
Dvacet let s golfem
Je to ještě o trošku víc, Klára začala hodně mladá. Za ty roky ušla u nás zcela ojedi-
nělou cestu: malá pilně trénující holka, zázračné dítě, prudký vstup do mezinárod-
ních soutěží, v necelých šestnácti skok mezi profesionálky, léta na evropské LET, léta
na světové LPGA, teď zase prohání ty nejlepší na LET. Dvacet let soutěží, úspěchů,
nekonečného tréninku, cestování, osamění i nesčetných setkání.
Text: Ivo Doušek, foto: Archiv Kláry Spilkové
Naši měli motto: když něco dělat, tak pořádně!
Fokus jen na jeden sport. Všude mě vozili, byl to
pro ně takový druhý full time job. Jsem jim za to
dodnes ohromně vděčná. Bez jejich tehdejšího
nasazení by se to nedalo všechno stihnout.
Klára Spilková vypráví