ROZHOVOR | Alan Babický

Protože jsem již publikoval mnoho

článků, ve kterých jsem uvedl, že

dobrý trenér by nikdy neměl učit

jeden švih, nýbrž by měl pečlivě vyhodnotit fyzické danosti a předpoklady žáka a z toho citlivě odvodit

individuální přístup a hledat onen

„protošvih“, který si žák nebo žákyně v sobě přinášejí.

Dobrý trenér by měl být schopen u každého začínajícícho žáka rozlišit jeho somatotyp a na základě toho individuálně

přizpůsobit výuku. Je nutno identifikovat,

zda onen adept golfu má schopnost generovat energii zásahu míčku na základě

délky pák, rozsahu švihu, délky švihu

Ve vašich komentářích mě zaujala

zmínka, že golf je sport, jenž podrobuje jedince extrémní zkoušce

odolnosti charakteru. Je legitimní

ptát se, zda náš národní charakter

– nebo naše historické genetické

dědictví – může být jednou z překážek, která našim golfistům brání

v lepších výsledcích ve světové

špičce. Téma národního charakteru

nebo národní psyché je ožehavé. Na

druhou stranu se ho nebáli naši nejlepší historici a filosofové. J. Pekař

i J. Patočka. Náš významný neuropsycholog DrSc. F. Koukolík například v knize „Češi“ vyjádřil obavy

Výchova dává předpoklad pro tzv. tunelové vidění,

které je pro golf alfou a omegou, a snaha

vyniknout a bytostně se těšit na „žár bitvy“ a na

„rozhodující pat“ na vítězství, kdy můžu všem

ukázat, že ho proměním, se musí stát základním

palivem tréninku i osobnosti jedince.

nebo zrychlení třeba z krátkého švihu, jak

to nyní vidíme u Jona Rahma. Anglicky se

ten systém rozlišení jmenuje LAW – neboli Leverage (páka), Arc (oblouk) a Width

(šířka). To je podle mě nápis nad oponou

veškeré golfové výuky. Využít fyzických

daností golfisty v jeho prospěch a synergicky, nikoliv ho učit něco, k čemu jeho

tělo nemá předpoklady.

U pokročilých a soutěžních hráčů je

třeba většinou respektovat jejich již

existující švihovou filozofii. Švihová filozofie je obecný název pro konstelaci

a provedení jednotlivých klíčových parametrů švihu jako „choreografie“. Každá

„funkční“ filozofie obsahuje pár věcí,

které se musí a které se naopak nesmí,

přestože v jiné filozofii jsou správně

a nezbytné. A není to tak složité, jak to

možná zní. A finální parametr – přístupu,

alespoň v zahraničí – je, že někdo je

technický instruktor a někdo je coach.

Rozdíl v přístupu k hernímu výkonu

u těchto dvou pozic je pro vznik skóre

a konzistenci fatální. Konzistence a skóre

je jediné, co nás zajímá. „Umělecký dojem“ v soutěžním golfu není přítomen.

Každý špičkový hráč skládá svůj podparový výsledek jinak, což je dobře patrné

z jeho statistik.

40 | GOLF

o vývoj našeho genetického fondu

a následně národního charakteru,

kde statečnost a čest nebyly po staletí odměňovány, spíše naopak. To

vedlo k vytváření povahy, která je

spíše oportunisticky opatrná. Podle

vašich vlastních slov je golf extrémní zkouškou síly charakteru jedince. Může se tedy v golfu projevovat nějaký deficit našeho národního

charakteru?

Soutěžní golf je skutečně extrémní

zkouška charakteru jedince, de facto test

jeho schopností vyrovnat se s nepřízní

osudu a žárem vlastních ambicí a často –

očekávání okolí. Ambice jsou navíc rozpalovány nebo utlumovány právě probíhajícím skóre a u neznalého hráče je z toho

koloběhu často had, který požírá sám

sebe odzadu.

Ale zpět k otázce. Z četností reprezentantů jednotlivých zemí ve světové špičce

se dá dobře vypozorovat, že některé

regiony produkují více hráčů než jiné.

A není to jen o infrastruktuře, trenérech

a počasí, což se u nás tradovalo dlouhá

léta. Obecně se dnes již ví, že úspěšnější

v golfu jsou dva typy národů, ty sebevědomé a individualistické a ty, jednoduše

řečeno, flegmatické nebo inertní, mající

v genech odolnost až ignoraci okolí.

U nás se tak nabízí jednoduchá odpověď,

že socialismus nás naučil bát se, stavět se

do řady, spoléhat na okolí, snažit se zavděčit a nevystrkovat hlavu, což je naprostý opak vlastností, které potřebuje golfista, aby vítězil. Jenže to by bylo opravdu

přílišné zjednodušení.

Zdá se, že v naší národní povaze jsou

dlouhodobější rysy, které – jak jste naznačil – mají svůj původ dávný a historický.

Už Praotech Čech se především bál a hledal ochranu hor a nechtěl dobývat a vítězit... Já jsem něco poprvé zahlédl v 90.

letech, když jsem měl možnost poprvé

zblízka vidět naše reprezentanty na golfových turnajích v zahraničí, první tehdy

byl Sherry Cup v 1997. Nešlo si nevšimnout, jak naši a někteří další golfisté jsou

před startem zaražení, ve stresu a měli

červené uši jako děti u maturity. Byli vystrašení a plní obav, aby něco neudělali

špatně, aby nepřekáželi, aby nemluvili

nahlas... A golfisté z jiných zemí byli v pohodě a plní sebedůvěry.

Obecně jsou vlastnosti jako individualismus a třeba a klidná a tichá sebestřednost

pokládány v ČR historicky za škodlivé, nechtěné, což možná v některých oblastech

platí. Ale u zahraničních golfistů jsem si

za dvacet let přímých zkušeností všiml, že

právě tyto vlastnosti nahrazují nervozitu

a obavy z neúspěchu. Sebedůvěra je palivo, které umožňuje špičkovým golfistům

přečkat nepříznivé náhody. A zdá se mi,

že je to vlastnost, která našemu národu

dosud není přirozená v dostatečné míře.

Pořád někdo někoho shazuje, dorovnává

se k němu, kritizuje namísto toho, aby

sám zabral. A protože jsem v mé golfové pouti světem měl štěstí na úžasné,

úspěšné lidi a špičkové odborníky, tak

jsem se jednou na tenhle problém české

povahy kdysi dávno zeptal jako prvního

Ivana Lendla. Poměrně dlouze jsem to Ivanovi vyprávěl a on se pak na mě tázavě

podíval a řekl: „No jasně, a to jsi jako nevěděl?“ Totéž mi potvrdilo mnoho dalších,

od Ivana Hlinky přes Jardu Jágra až po

třeba Ivanu Trumpovou. Třeba naši hokejisté se těch stigmat zbavují až působením v NHL. A propós, všiml jste si někdy,

že Češi v místnosti na přednášce obsazují

místa od zadních řad a Američané od

předních? Všiml jste si, že na zábavných

večerech v odpočinkových resortech se