ROZHOVOR | Alan Babický

na jeviště k tomu či onomu hlásí dobrovolníci z Itálie, Skandinávie, Francie, Německa, ale skoro nikdy ne Češi?

A podle mě je největším problémem typ

výchovy v rodině a hodnotící systém ve

škole. Schématicky řečeno, typická česká

rodina formuje charakter dítěte všemožnými zákazy a kritkou a poměrně velkým

množství srážení a nedůvěry nebo neadekvátních pochval. Místo vytýčení směru

a nehledění na cokoliv. Školní systém tzv.

absolutního hodnocení umožňuje jedinci

„schovat se v davu“ a proplout nepozorován a zas tak moc se nesnažit. Hodno-

klidné nefuriantské sebevědomí a jednoduchost přístupu jsou dva základní klíče

pro úspěch. V roce 2016 jsem na to konto

v Prague Golf Teamu pro Standu Matuše,

Filipa Mrůzka a Marka Nového napsal seznam doporučení s názvem „Co potřebujeme zlepšit u našich hráčů“. A přesně

jsem tam zmínil různé detaily hráčského

projevu a osobnostní „křehkosti“: že by

neměli sledovat techniku jiných hráčů

a jejich vybavení, že by neměli ustupovat na drivingu a mnoho dalších jevových

detailů. Že by neměli sledovat ani rány

soupeřů, což může vést k nežádoucím

Během působení u International Sports

Management jsem se utvrdil v dojmu, že klidné

nefuriantské sebevědomí a jednoduchost přístupu

jsou dva základní klíče pro úspěch.

tící systém komparativní nezajišťuje dítěti

úspěch, pokud se neumístí na nějakém

top místě ve třídě podle Gaussovy křivky.

Rodina a škola tak hrají fatální úlohu pro

přípravu jedince na úspěch v individuálním sportu. Výchova dává předpoklad

pro tzv. tunelové vidění, které je pro

golf alfou a omegou, a snaha vyniknout

a bytostně se těšit na „žár bitvy“ a na

„rozhodující pat“ na vítězství, kdy můžu

všem ukázat, že ho proměním, se musí

stát základním palivem tréninku i osobnosti jedince. Když se Tigera ptali po prvních úspěších, co ho bude motivovat, až

všechno vyhraje a všechny porazí, tak

řekl, porazím všechny znova a o víc.

Z mých poměrně dlouhých empirických zkušeností jsem dospěl k závěru, že v naší národní povaze se

střetává nejistota a nedostatek sebedůvěry s touhou po uznání a snahou podobat se úspěšnějším. Možná

jsou obory, kde to není negativní

kombinace, ale ve sportu a v golfu

zvlášť mě zaujalo, jak tahle naše

vlastnost vede k okukování soupeřů,

jejich vybavení, oblečení, švihu.

Současně se však zahraniční golfoví

odborníci shodují v názoru, že soutěžní hráči by nikdy neměli pozorovat švihy svých soupeřů, ale měli by

se soustředit pouze na svůj výkon.

Během působení u International Sports

Management jsem se utvrdil v dojmu, že

42 | GOLF

kompenzacím po jejich chybách atd. Pamatuju si, jak se všichni cítili trochu uražení až rozhození – jako že je to nesmysl.

Pár měsíců na to přišel Standa a říká, že

už to taky vidí, že je to neuvěřitelný... Od

té doby se to trochu vyvinulo, dneska je

trendem mezi našimi hráči zase taková

přehnaná familiárnost...

Z let strávených v realizačnímu týmu ISM

kolem lidí jako Pete Cowan, Karl Morris,

Chubby Chandler a jejich hráči, od Roryho

přes Lee Westwooda, Charla Schwartzela,

Luise Oosthuisena až po další tehdy ISM

zastupované hráče, si pamatuju, jak jsou

hráči sice přátelé, ale „odsud potsud“...

Aneb v oblasti psychologie se zdá, že

u nás stále ještě převládá takové křehké

pseudosoustředění bez uvolnění, tedy

spíše jakási tichá křeč anebo naopak hurónské rádoby odlehčené veselí. Chybí

mi tady takový ten tichý vzdor a „all business“ koncentrace a sebevědomí skutečné, které nevylučuje komunikativnost

ani úsměv a odlehčený pohled na věc.

Poslední dobou se objevuje z úst našich

hráčů věta „jdu si finálové kolo užít“ – ale

tahle věta má svá úskalí. Mezi „užitím si“

jako ochranou proti nervozitě a mezi tzv.

apatií nebo přílišnou opatrností je strašně

tenká hranice, za kterou je kluzká plocha, z níž se během kola jen velmi těžko

vyškrabává. A „užívání si“ je u některých

typů kontraproduktivní. Zápal a zaťatost

je zase chyba na druhé straně – ta je

běžná u rekreačních hráčů.

MEDAILON

ONDŘEJ KAŠINA

S golfem začal koncem 70. let minulého století. Zažil

dobu, kdy „golfová obec“ byla nahlížena režimem

jako mírně podezřelá, podivínská větev disentu.

Vystudoval Fakultu žurnalistiky UK a v roce 1990 se

stal zpravodajem Československé tiskové kanceláře

(ČTK) pro Latinskou Ameriku. Od roku 1993, kdy

vstoupil do české diplomacie, pracoval v Brazílii,

Venezuele, Portugalsku, v Chile a poté znovu

v Brazílii. Od roku 2000 píše jako nezávislý publicista

do golfových médií, zejména do časopisu GOLF.

Před 20 lety se o českých hokejistech na

západě říkalo, že jsou nejemotivnější tým

světa, že když dostanou gól jako první,

jsou schopni prohrát s papírově násobně

slabším soupeřem, protože vlastně prohrají sami se sebou. Pokud ale dají první

gól oni, jsou schopni porazit každého.

Všiml jste si, kolik českých hráčů a jak

často zahraje na první jamce na svém turnaji někde ve světě bogey?

A na závěr – osobní nejistota, často podporovaná tlakem ze strany rodičů a kamarádů, se dlouhodobě promítá třeba

i do toho, že hráči a jejich tým neustále

něco „štelují“ ve švihu, a tak prakticky nikdy není čas tu kterou změnu desetitisíci

repetic zažít a posunout za hranici intuitivnosti, která jediná je schopná hrát při

pobytu v tzv. „zóně“ a která se u opravdových šampionů objeví, až když přijde

opravdový herní tlak, a ostatní se začnou

sypat, tak oni se začnou zlepšovat.

Děkuji vám za rozhovor a budeme

společně doufat, že přibude více našich mladých golfistů, dostatečně

silných osobností, aby unesli nejen

příležitostné úspěchy, ale také tíhu

odpovědnosti a nezdarů, které jsou

v našem sportu zákonité. A těším se

na vaše další originální a erudované

komentáře při golfových přenosech.

Za rozhovor děkuje Ondřej Kašina

Foto: Alžběta Kašinová