Page 44
42
|
GOLF
ROZHOVOR | Alan Babický
na jeviště k tomu či onomu hlásí dobro-
volníci z Itálie, Skandinávie, Francie, Ně-
mecka, ale skoro nikdy ne Češi?
A podle mě je největším problémem typ
výchovy v rodině a hodnotící systém ve
škole. Schématicky řečeno, typická česká
rodina formuje charakter dítěte všemož-
nými zákazy a kritkou a poměrně velkým
množství srážení a nedůvěry nebo nea-
dekvátních pochval. Místo vytýčení směru
a nehledění na cokoliv. Školní systém tzv.
absolutního hodnocení umožňuje jedinci
„schovat se v davu“ a proplout nepozo-
rován a zas tak moc se nesnažit. Hodno-
tící systém komparativní nezajišťuje dítěti
úspěch, pokud se neumístí na nějakém
top místě ve třídě podle Gaussovy křivky.
Rodina a škola tak hrají fatální úlohu pro
přípravu jedince na úspěch v individuál-
ním sportu. Výchova dává předpoklad
pro tzv. tunelové vidění, které je pro
golf alfou a omegou, a snaha vyniknout
a bytostně se těšit na „žár bitvy“ a na
„rozhodující pat“ na vítězství, kdy můžu
všem ukázat, že ho proměním, se musí
stát základním palivem tréninku i osob-
nosti jedince. Když se Tigera ptali po prv-
ních úspěších, co ho bude motivovat, až
všechno vyhraje a všechny porazí, tak
řekl, porazím všechny znova a o víc.
Z mých poměrně dlouhých empiric-
kých zkušeností jsem dospěl k zá-
věru, že v naší národní povaze se
střetává nejistota a nedostatek se-
bedůvěry s touhou po uznání a sna-
hou podobat se úspěšnějším. Možná
jsou obory, kde to není negativní
kombinace, ale ve sportu a v golfu
zvlášť mě zaujalo, jak tahle naše
vlastnost vede k okukování soupeřů,
jejich vybavení, oblečení, švihu.
Současně se však zahraniční golfoví
odborníci shodují v názoru, že sou-
těžní hráči by nikdy neměli pozoro-
vat švihy svých soupeřů, ale měli by
se soustředit pouze na svůj výkon.
Během působení u International Sports
Management jsem se utvrdil v dojmu, že
klidné nefuriantské sebevědomí a jedno-
duchost přístupu jsou dva základní klíče
pro úspěch. V roce 2016 jsem na to konto
v Prague Golf Teamu pro Standu Matuše,
Filipa Mrůzka a Marka Nového napsal se-
znam doporučení s názvem „Co potře-
bujeme zlepšit u našich hráčů“. A přesně
jsem tam zmínil různé detaily hráčského
projevu a osobnostní „křehkosti“: že by
neměli sledovat techniku jiných hráčů
a jejich vybavení, že by neměli ustupo-
vat na drivingu a mnoho dalších jevových
detailů. Že by neměli sledovat ani rány
soupeřů, což může vést k nežádoucím
kompenzacím po jejich chybách atd. Pa-
matuju si, jak se všichni cítili trochu ura-
žení až rozhození – jako že je to nesmysl.
Pár měsíců na to přišel Standa a říká, že
už to taky vidí, že je to neuvěřitelný... Od
té doby se to trochu vyvinulo, dneska je
trendem mezi našimi hráči zase taková
přehnaná familiárnost...
Z let strávených v realizačnímu týmu ISM
kolem lidí jako Pete Cowan, Karl Morris,
Chubby Chandler a jejich hráči, od Roryho
přes Lee Westwooda, Charla Schwartzela,
Luise Oosthuisena až po další tehdy ISM
zastupované hráče, si pamatuju, jak jsou
hráči sice přátelé, ale „odsud potsud“...
Aneb v oblasti psychologie se zdá, že
u nás stále ještě převládá takové křehké
pseudosoustředění bez uvolnění, tedy
spíše jakási tichá křeč anebo naopak hu-
rónské rádoby odlehčené veselí. Chybí
mi tady takový ten tichý vzdor a „all bu-
siness“ koncentrace a sebevědomí sku-
tečné, které nevylučuje komunikativnost
ani úsměv a odlehčený pohled na věc.
Poslední dobou se objevuje z úst našich
hráčů věta „jdu si fi nálové kolo užít“ – ale
tahle věta má svá úskalí. Mezi „užitím si“
jako ochranou proti nervozitě a mezi tzv.
apatií nebo přílišnou opatrností je strašně
tenká hranice, za kterou je kluzká plo-
cha, z níž se během kola jen velmi těžko
vyškrabává. A „užívání si“ je u některých
typů kontraproduktivní. Zápal a zaťatost
je zase chyba na druhé straně – ta je
běžná u rekreačních hráčů.
Před 20 lety se o českých hokejistech na
západě říkalo, že jsou nejemotivnější tým
světa, že když dostanou gól jako první,
jsou schopni prohrát s papírově násobně
slabším soupeřem, protože vlastně pro-
hrají sami se sebou. Pokud ale dají první
gól oni, jsou schopni porazit každého.
Všiml jste si, kolik českých hráčů a jak
často zahraje na první jamce na svém tur-
naji někde ve světě bogey?
A na závěr – osobní nejistota, často pod-
porovaná tlakem ze strany rodičů a ka-
marádů, se dlouhodobě promítá třeba
i do toho, že hráči a jejich tým neustále
něco „štelují“ ve švihu, a tak prakticky ni-
kdy není čas tu kterou změnu desetitisíci
repetic zažít a posunout za hranici intu-
itivnosti, která jediná je schopná hrát při
pobytu v tzv. „zóně“ a která se u oprav-
dových šampionů objeví, až když přijde
opravdový herní tlak, a ostatní se začnou
sypat, tak oni se začnou zlepšovat.
Děkuji vám za rozhovor a budeme
společně doufat, že přibude více na-
šich mladých golfi stů, dostatečně
silných osobností, aby unesli nejen
příležitostné úspěchy, ale také tíhu
odpovědnosti a nezdarů, které jsou
v našem sportu zákonité. A těším se
na vaše další originální a erudované
komentáře při golfových přenosech.
Za rozhovor děkuje Ondřej Kašina
Foto: Alžběta Kašinová
MEDAILON
ONDŘEJ KAŠINA
S golfem začal koncem 70. let minulého století. Zažil
dobu, kdy „golfová obec“ byla nahlížena režimem
jako mírně podezřelá, podivínská větev disentu.
Vystudoval Fakultu žurnalistiky UK a v roce 1990 se
stal zpravodajem Československé tiskové kanceláře
(ČTK) pro Latinskou Ameriku. Od roku 1993, kdy
vstoupil do české diplomacie, pracoval v Brazílii,
Venezuele, Portugalsku, v Chile a poté znovu
v Brazílii. Od roku 2000 píše jako nezávislý publicista
do golfových médií, zejména do časopisu GOLF.
Během působení u International Sports
Management jsem se utvrdil v dojmu, že klidné
nefuriantské sebevědomí a jednoduchost přístupu
jsou dva základní klíče pro úspěch.