Adamstalem

s Franzem Wittmannem

Franz zná po těch 250 odehraných kolech Adamstal

jako své boty, každý kámen. Taky to tady celé stavěl…

pravý domorodý průvodce. Sedím na bugině, na jedné

ze čtyřiašedesáti, které mají a hojně používají v kopcích

Adamstalu, čekám na majitele resortu Franze Wittmanna. Ten se tady evidentně zná skoro s každým, každý

mu chce něco sdělit… To se špatně odtrhuje.

Text: Ivo Doušek, foto: archiv klubu

odpal, třes a stres. Často tady delší hráči

hledají míček vlevo v lese. „Dost těžká,

vpravo jsou bankry, za nimi stromy a silnice, těžká je druhá rána do greenu a sám

green,“ hodnotí majitel. No jo, druhá…

chlapík je i po sedmdesátce dost dlouhý.

Má nenapodobitelný netypický švih, ale

co záleží na stylu…

Za silnicí totální obrat. Stres nahánějící svah, pod ním modré odpaliště. Kde

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

jsou žluté a bílé? Daleko výš, ale vzadu,

o dost dál od ferveje. „Krátký čtyřpar,

úzký, do kopce. Těžká i psychologicky,

pro mě nejtěžší jamka. Navíc u greenu bankry, hluboké!“ vypočítává úskalí

Franz. Mně se krátká vůbec nezdá, strmost toho svahu mě vždycky zaskočí.

Převýšení 48 metrů – jako dost vysoký

panelák.

Trojka je v rovině, kratší pětipar, za horizontem dokonce klesá. „Pro mě příjemná, třetí rána do greenu, jen je na

něj relativně úzký přístup a snáší to doprava.“ Tady začnete poznávat, jak je

to v Adamstalu s buginami. Vozí vás do

kopců, ale značky NO CARTS jsou o dost

dál od greenů než jinde – a nedejbože,

aby bylo mokro: musíte jezdit kolem, po

asfaltkách, chodit k míčku kolmo a nachodíte se přinejmenším jako byste šli

po svých.

Další jamka začíná o notný kus výš, ještěže se vezeme. Stoupá i sama jamka.

„Na dvě rány jsem ještě na greenu nebyl,

pravý dogleg s krásným vyvýšeným greenem, bez bankru, ale přesto těžká,“ praví

Franz.

ZELENÉ MONSTRUM

Pětka – první signature hole. Patří k jeho

miláčkům. Vysoko na plateau, tady došlo

na spoustu odstřelů skal a dalších přesunů materiálu, dnes to ovšem není vidět, skály kolem vypadají, jako by tak byly

Osmá jamka, čtvrtá signature hole, třípar

nesoucí jméno Julia. „Tak se jmenovala

naše dcera, která před patnácti lety zahynula při dopravní nehodě. Nejtěžší par

3, 160 metrů, přes rokli, několik bankrů…

odedávna. V pozadí vysoké kopce protkané průseky jako sjezdovkami. Na golfu

nevídaná scenérie.

Šestka je luxusní třípar, místní poklad.

„Samozřejmě taky signature hole. Green

z půlky překrývá jezírko, nesmí se podcenit. Kdybychom z toho jezírka nelovili pravidelně míčky, možná už by v něm žádná

voda nezbyla…“ Jamka není dlouhá,

profíci to tady sázejí wedží. Tříparů je

v Adamstalu požehnaně, dva jsou kratší,

ostatní pěkně natažené.

A jsme na sedmičce. Green Monster. Signature hole číslo 3, významem jednička!

„Je jako had, třikrát zalomená, vlevo pořád aut. Pro mě je nejtěžší druhá rána,

na green potřebuju čtyři dobré rány. Na

greenu málo místa. Par jsem tady za těch

250 kol zahrál párkrát.“

Pohled z odpaliště je impozantní, široká

fervej hluboko dole tvoří zatáčku a ztrácí

se vlevo za stromy. Pak to stoupá, zatočí

za horizont doprava a stále zbývá víc než

sto metrů ke greenu. Pro mě je sedmička

na sedmičce ceněné zboží.

97